Trasa Old Spice Africa Expedition byla vybrána tak, aby si přívlastek „extrémní“ vskutku zasloužila. „Sáhl jsem si na dno,“ dosvědčuje její český účastník Petr Tůma. Část jeho deníku si můžete přečíst zde.
Jak se člověk k takovému podniku dostane?
Já se s maďarskými organizátory spojil… vlastně přes inzerát. Visel na nástěnce na jednom setkání cestovatelů v Praze – a protože Afrika byla mým dávným snem, odpověděl jsem. Asi z deseti zájemců si vybrali mě. Celkem nás do Afriky jelo sedm extrémních sportovců, kromě toho tým zahrnoval i překladatele, kameramanku a lékaře.
Na základě čeho jste si vůbec řekl: OK, tohle zvládnu?
Od osmnácti let jezdím na horském kole, na němž jsem se přes sjezdy, slalomy a cross country dostal k maratónům. Loni jsem podstoupil cestu po Austrálii, kde jsem na kole ujel nějakých 12 000 kilometrů. Tam jsem získal první zkušenosti s expedičním cestováním. A opřít jsem se mohl i o zkušenosti se sjížděním řek na kanoi, raftu, s vysokohorskou turistikou a základy horolezectví.
Jak jste se na africkou výzvu připravoval?
Fyzicky vlastně vůbec nijak. Chápete, natrénovat se na několikaměsíční expedici zčistajasna se prostě nedá, to v posilovně najednou nedoženete. Tělo musí být zvyklé podstupovat velkou zátěž pravidelně, po delší čas. To u mě naštěstí díky celoročním aktivitám platí.
Takže jste prostě jen čekal na odjezd?
To zase ne. (smích) Hlavně jsem nasával poznatky o Africe, o fauně a flóře, o tamních kmenech, dělal jsem si slovníček základních slov v místních jazycích. Když se dostanete do cizího prostředí, znalost aspoň tří čtyř základních slovíček, byť by to bylo jen „dobrý den“, vám vstup do něj ulehčí. Samozřejmostí pak byla příprava technického vybavení.
Expedice byla poskládaná ze sportovců z východoevropských zemí, kteří se viděli poprvé v životě. Jak dlouho trvalo, než se z vás stal tým?
K úplnému stmelení kolektivu došlo v třetím týdnu cesty. První moment, který nás dal dohromady, představovaly ale už první kilometry po Jihoafrické republice, kde jsme měli kvůli takové rostlince s ostrými trny deset dvanáct defektů denně. To samozřejmě ubírá čas, rozhazuje rytmus cesty – a hlavně, když tu duši musíte měnit už popáté, demotivuje to. Pomoc od ostatních hodně pomůže. Další moment přišel v druhém týdnu při běhu pouští. Teče z vás pot, pečete se v horké výhni, boříte se do písku, pohyb vpřed vyžaduje obrovské úsilí… až si nakonec položíte tu odzbrojující otázku: Proboha, co a proč tady dělám? V tu chvíli byla pro každého komunikace s ostatními kluky hrozně důležitá.
Jak byla cesta organizovaná, doprovodný kamion jel s vámi?
Ne, potkávali jsme se s ním každých čtyřicet kilometrů. Jeho posádka i my jsme měli satelitní telefon, pro případ nouze.
Jak tým postupoval, když někdo z vás nestíhal držet tempo, když nemohl?
Striktně jsme dodržovali dohodu, že maximální vzdálenost mezi prvním a posledním členem expedice, pokud se pohybujeme mimo doprovodný vůz, může být dvě stě metrů. Každý měl svůj okamžik, kdy byl indisponován, a bylo věcí týmu podpořit ho. Nebyli jsme tam jako závodníci, kteří mají soupeřit.
HORKO, KTERÉ TEPLOMĚREM NEZMĚŘÍTE
Čtyřměsíční expedice znamenala spoustu zkušeností. Která byla ta nejnáročnější?
Extrémní teploty při zdolávání pouště v Súdánu. Na to jsem nebyl připravený. V Austrálii jsem zažil 50 stupňů na slunci, což je taková rozumná hranice, kdy se na kole ještě dá pohybovat. Jenže tady byly teploty děsivé: naměřili jsme 48 stupňů ve stínu! Když jsem si sáhl na kovová řídítka, popálil jsem se a kůži jsem měl spálenou do druhého dne.
48 stupňů ve stínu… kolik to bylo na slunci?
To právě nevíme, protože teploměr se vyšplhal na 55 stupňů a zčernal, odešel, dal prostě najevo, že dál měřit nebude. (smích) Taky je třeba chápat, že těch 48 jsme naměřili ve stínu proto, že jsme zrovna doplňovali vodu u auta – ale na poušti stín samozřejmě nikde není! Tam se pohybujete celou dobu na vražedném slunku… a na hranici kolapsu. Doslova.
Jaký z afrických zážitků je tím nejvýraznějším? Na co si vzpomenete, ohlédnete-li se za expedicí, jako první?
Stoprocentně na mě ohromně zapůsobila poušť v Namibii. Bylo to mé první setkání se skutečnou pouští, s desítky metrů vysokými dunami. Duch pouště je něco, co tam cítíte přímo hmatatelně.
Pak bych vypíchl sjezd Zambezi. Když jsem totiž před dvěma lety poprvé splouval Lužnici, říkal jsem si, jak by to bylo super, jet takhle někde v Africe… a právě na to jsem si v Zambezi vzpomněl. To bylo moc fajn a emotivní. Došlo mi, že já v té Africe vlastně v lodi sedím! Do dvou let splněno! (smích)
To jsou rozhodně dva „nej“ okamžiky. Tím třetím je výstup na Uhuru Peak.
NA VRCHOLU – A PŘESTO NA DNĚ
Jak dlouho výstup na horu, která je vysoká téměř šest kilometrů, trval?
Na masív Kilimandžára jsme stoupali čtyři a půl dne, jeden a půl šli dolů. Pozor, říkám schválně na masív Kilimandžára, protože v Evropě se mylně zavedlo, že „nejvyšší hora Afriky je Kilimandžáro“… jenže to je asi tak, jako kdybyste řekli, že „nejvyšší horou u nás jsou Krkonoše“. Takže: Kilimandžáro jsou Krkonoše a Uhuru Peak je Sněžka, tak to je. (smích)
Ještě před výstupem na Uhuru Peak jste pokořili 4 568 metrů vysokou horu Socialist Peak na masívu Mount Meru. Nepřipravili jste se tím o síly potřebné na ten nejdůležitější výstup?
Socialist Peak jsme museli podstoupit, abychom se aklimatizovali, aby tělo zažilo šok z nízkého obsahu kyslíku – v pěti tisících metrech je totiž v porovnání s Prahou zhruba jen poloviční obsah kyslíku. Právě jeho nedostatek způsobuje horskou nemoc: bolesti hlavy, poruchy zraku, sluchu, rovnováhy, brnění rukou, můžete ztrácet cit, je vám špatně od žaludku. Extrémními případy jsou edémy nebo otoky plicních laloků – a v tu chvíli hrozí smrtelné riziko.
Nicméně horská nemoc nebylo to jediné, co vám výstup na nejvyšší horu Afriky znepříjemňovalo…
Na Kilimandžáru jsem dostal zánět průdušek a měl jsem obrovské problémy s dýcháním. Zhruba v 5 500 metrech jsem se musel rozhodnout, zda pokračovat, odhadnout, zda budu mít po výstupu síly na návrat. Protože je samozřejmě hloupost vylézt nahoru – a tam zkolabovat. (smích) Nakonec jsem to zvládl, ale byla to zkušenost, při níž jsem si sáhl na samotné dno.
Jak vlastně výstup probíhal?
Stoupali jsme po Marangu Road, stezce, která začíná v 1 800 metrech v deštném pralese, vede vysokohorskou vegetací, horskou pouští až na ledovec. Největší krize přišla na hlavním hřebenu: čelili jsme vichřici o rychlosti nějakých devadesát kilometrů v hodině a nebyli jsme chráněni žádným štítem, vítr na nás metal sníh, který hned namrzal. Něco takového jsem nikdy nezažil.
Bylo v takové situaci klíčové fyzické vyčerpání, nebo psychické?
Psychický tlak je snad ještě horší. My jsme totiž zahájili výstup po půlnoci, šli jsme v černé tmě – a v okamžiku, kdy jsme čekali, že začne svítat a že se nám otevře rozhled na desítky kilometrů, jsme místo toho stoupali v mracích, ve vichřici, kdy se ta černá tma jen změnila na bílou. Vidět nebylo vůbec nic. Já jsem navíc šel kvůli zdravotním problémům relativně daleko za týmem, takže vlastně jako by úplně sám. Kolem funí vichřice, která zakrývá všechny zvuky, nic nevidíte. Někde uprostřed Afriky se škrábete na jakousi obrovskou horu, kolem vás nikdo. To bylo psychicky hodně tvrdý.
Jaké byly po tom všem pocity na vrcholu?
Hodně patetické, přiznávám, vytryskly slzy. Cítil jsem se jako neskutečný vítěz nad celou tou majestátní horou. Nicméně lyriky v tom bylo málo, žádné kochání se krajinou. Viděli jsme tak na 20 metrů, kolem nás kvílel vítr. Takže jsme se vyfotili, objali se… a mazali zpátky dolů. Nebyli jsme tam více než deset minut.
Extrémní fyzické výkony a psychické vypětí byly jednou stránkou africké expedice – tou druhou bylo setkání s divokou přírodou a místními kmeny. Právě tomu bude věnován druhý díl rozhovoru s Petrem Tůmou, který přineseme ve čtvrtek 27. září. Dovíte se v něm nejen to, jak přívětiví jsou hroši na řece Zambezi či co má cyklista dělat, stojí-li podél silnice nikoli publikum, ale dav metající kameny, ale též co je první věcí, kterou udělal cestovatel po návratu do civilizace.
