Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pozor na kulomety, varovali místní české skialpinisty na Hedvábné stezce

aktualizováno 
Mnoho jejich cílů nebylo vůbec zaneseno na mapě, na řadu míst se nikdy nikdo nevydal na lyžích. Na osmiměsíční cestu napříč Asií vyrazili Martin Štourač a Karel Svoboda v polovině února a jejich cílem jsou mimo jiné prvosjezdy. Vrcholem expedice bude pokus o sjezd himalájské osmitisícovky Manaslu.

Vrcholek Takht-e Solleyman (4 650 m) v Íránu byl pokořen. A teď na lyžích dolů. | foto: archiv Beton Ski Teamu

Jak vznikla myšlenka na takovou unikátní expedici?
Martin: Loni jsme byli na expedici na Pik Komunisma v Tádžikistánu a hned po návratu jsme měli jasno, že bychom o téhle sezoně rádi strávili několik měsíců v horách. Když jsme pak jednou na podzim seděli u snídaně s kocovinou po večírku v dejvické nádražce, řekli jsme si, proč to nespojit v jednu delší cestu podél Hedvábné stezky, při níž se zastavíme v několika pohořích, která jsme chtěli už dlouho navštívit.
Karel: S nápadem jsme přišli i do České televize, kde ale na spolupráci přistoupili jen za podmínky, že výsledný seriál bude více cestovatelský a každý díl bude zakončený nějakým horským podnikem, ať už na lyžích, nebo na paraglidu. Tomu jsme pak museli přizpůsobit cestu, tedy navštěvovat více cestovatelsky zajímavých míst nebo památek. Pokud to jde, snažíme se objíždět ty méně profláknuté.

Fotogalerie

Seriál natáčíte sami?
Martin: Od České televize máme půjčenou profesionální kameru, vysoko v horách ale z praktických důvodů točíme hlavně na naše GoPro a foťáky. Natočené materiály průběžně posíláme do Prahy a dostáváme k nim zpětnou vazbu. Na podzim po našem návratu se potom začne stříhat.
Karel: Výsledkem bude šestidílný seriál s pracovním názvem Velehory Hedvábné stezky, který by se měl vysílat v polovině příštího roku. Je to tak trochu road movie, není to jen o kopcích a památkách, ale je tam dost silný i samotný příběh naší cesty.

Jak jste se na ni připravovali?
Martin: Na plánování jsme měli hrozně málo času. Nápad cestu uskutečnit vznikl asi tři měsíce před odjezdem, Karel měl navíc dva týdny před startem expedice advokátní zkoušky.
Karel: Ono to zní hrozně romanticky, vydat se do míst, kde nikdo před vámi nebyl, jenže... Co se sjezdů v Alpách týče, můžete si ten kopec prohlédnout na fotkách z různých ročních období, podle kterých jste schopen posoudit i na dálku, do čeho jít a do čeho ne. Jenže třeba na jihovýchodě Turecka žádné mapy k dispozici nejsou, tedy kromě těch tajných vojenských. Místní na hory moc nelezou, tudíž vám jsou schopni nanejvýš říct, že na určitém místě je prý kulometné hnízdo PKK, ať tamtudy radši nechodíte.
Martin: Jinak po sportovní stránce jsme se nijak zvlášť nepřipravovali, ani nebyl čas. Skialpinismus je naštěstí vytrvalostní disciplína, takže jde o kondici a zkušenosti nasbírané po léta.

Betonáři na cestě

Expedice Beton Ski Teamu s názvem One World, Two Skis je osmiměsíční cesta autem podél Hedvábné stezky až do Nepálu pod nejvyšší hory světa. Karel a Martin se pokoušejí o prvosjezdy strmých svahů a stěn vrcholů dosud málo prozkoumaných pohoří jihovýchodního Turecka (Cilo Dağ a Sat Dağ), Íránu (Alam Kooh), Kyrgyzstánu (Tian-Šan) či Tádžikistánu (Pamír a Hindukúš).Průběh expedice můžete sledovat na blogu Beton Ski Teamu a na sociálních sítích Facebook a Instragram pod #SkiToCloud.

Jaké jsou největší sportovní výzvy vaší cesty?
Martin: Určitě je to nepálská osmitisícovka Manaslu, hlavně kvůli své výšce. Taky nás uchvátilo pohoří Cilo Dağ v tureckém Kurdistánu. Do tohoto regionu u hranic s Irákem a Íránem se donedávna prakticky nešlo dostat, na lyžích tam ještě nikdo nebyl. Hory jsou to přitom spektakulární, velké a strmé stěny, kdy se vrcholky tyčí do čtyř tisíc metrů a doliny leží na dvou, dvou a půl tisících. Je to skialpinistický ráj a po horolezecké stránce je tam toho taky moc co objevovat.
Karel: Původně jsme se chtěli vydat i na skoro sedmitisícový Pik Revoluce v centrálním Pamíru, z čehož ale nakonec sejde. Byl by to sice pokus o prvosjezd z krásné a vysoké hory, ale strávili bychom hrozně času na velmi namáhavém přístupu. Nechceme se před Manaslu úplně zničit, takže jsme v severním Hindúkuši ve Wakhanském koridoru vytipovali jiný kopec, 6 800 metrů vysoký Gumbaz-e-Safed, ke kterému by měla být snazší cesta. A co víme, na lyžích se o něj zatím nikdo nepokoušel.

Jaké vybavení s sebou máte?
Karel: Lyže máme každý dvoje, a zdvojené i ztrojené máme také některé části lezecké výbavy. Co se spojení s civilizací týče, ve vysokých horách je samozřejmě nepostradatelný satelitní telefon. Dřív jsme cestovali spíš konzervativně, nepsali jsme žádné blogy, netahali s sebou počítače. Tato cesta je ale delší a potřebujeme zůstat s Českem v kontaktu a už v průběhu expedice zpracovávat materiály. To umožňují jen moderní technologie.

Mluvíme spolu nakonec přes Skype.
Karel: Ano, skypujeme z odolného počítače, máme s sebou tři solární panely a akumulátory pro nabíjení všeho toho vybavení. Dřív jsme si na cesty brali staré mobily, aby vydržela dlouho baterka a my nelitovali, pokud o ně přijdeme. Teď ale používáme smartphony, se kterými jdou dělat krásné fotky a můžeme být on-line. To je velice praktické, spoustu rešerší a příprav děláme po cestě. A co nafotíme a napíšeme, můžeme okamžitě ukládat a sdílet do Česka přes službu OneDrive.
Martin: První, co uděláme, když přijedeme do určité země, je zakoupení SIM karty. Všude, kudy jsme projížděli, jsou data i volání výrazně levnější než v České republice. Takže na chytrých telefonech jsme vlastně pořád on-line.

Jaké máte auto?
Martin: Hodně jsme řešili poměr cena, výkon a spolehlivost, načež jsme koupili šestnáct let starý Nissan Patrol. A to už v offroadové úpravě, tedy se zvednutým podvozkem, velkými koly, ochranným rámem, navijákem a tak. Vyndali jsme zadní sedačky a postavili si tam postel, na které většinu cesty spíme. Taky jsme si nechali svařit zakázkovou zahrádku s velkou rakví, abychom měli kam dávat věci. Auto nám před cestou perfektně připravil známý Karol Suchý, sami bychom to nezvládli. Zatím funguje velice dobře.

Jak vypadá váš turistický program?
Karel: Z hlediska dramaturgie seriálu jsme se původně měli držet příběhu Hedvábné stezky, ale nejpozději v Turecku nám došlo, že je kolem nás tolik zajímavých věcí, tak proč se soustředit jenom na hedvábí? Ta obchodní stezka samozřejmě funguje dál, byť se po ní dnes převážejí úplně jiné věci a ve velkém se pašuje.

Zavítali jste i do Kurdistánu. Jak vás tamější lidé přijali?
Karel: Ač je to relativně dobře přístupný region, cizinci tam moc nejezdí. Místní byli úplně v šoku, že jsme k nim přijeli lézt. Prý tam přijede tak deset turistů za rok, z nichž osm je agentů a dva nějací podivíni. Takže si nás v asi stotisícovém městě Hakkari doslova předávali z ruky do ruky, aby nám všechno ukázali a abychom u nich měli co nejlepší pobyt. Hodně jsme se tak dozvěděli o kurdsko-tureckém konfliktu. A to i z opačné strany, když nás turecký voják, který studoval v Praze, pozval na svoji základnu. Bylo zajímavé vidět, jak se ti lidé, kteří k nám byli tak milí a pohostinní, mezi sebou vůbec nebaví a nic o sobě neví. Žijí hlavně v předsudcích vůči protistraně.

Beton Ski Team

Martin Štourač
Je mu osmadvacet. Už na základní škole začal lézt na skály a brzy také hory, odmalička jezdí na lyžích a běžkách. Několik let se věnuje také paraglidingu. Studoval FTVS a živí se na volné noze výškovými pracemi.

Karel Svoboda
V mládí se věnoval trekkingu po horách, s lezením po skalách začal na studiích práv. Poslední tři roky se věnuje také alpinismu, je vášnivým fotografem a kameramanem.

Do Íránu vás poté odmítli pustit s autem.
Martin: Ano, po pár dnech tahanic jsme si museli za velké peníze koupit čtyřdenní zvláštní povolení, převézt auto na hranice s Turkmenistánem a po Íránu tři týdny cestovat autobusem. Už na prvních zastávkách v Šírazu a Perseopolis jsme potkávali spousty západních turistů, takže jsme zamířili úplně na jih, k Perskému zálivu, kam se moc nejezdí. Ohledně Íránu jsme měli hrozně velká očekávání. Každý, kdo tam byl, je z té země nadšený, jací jsou tam hodní lidé a jak je krásná. Ale když my před tím už byli v tom Kurdistánu… (smích)

U nás je Írán vnímám jako středověká teokracie, je takový i v reálu?
Karel: Vůbec ne. Nábožensky motivované zákony tam sice platí, ale snad všichni je obcházejí. Třeba jeden náš hostitel bydlel nesezdán s přítelkyní, která si sundala šátek okamžitě, jakmile se za ní zabouchly dveře domu, bez ohledu na to, že jsme byli na návštěvě. I přes hrozbu pokuty měli všichni naladěný exilový televizní kanál vysílaný z Británie, u sebe doma nám nabízeli alkohol.
Martin: Íránci nám vlastně přišli nejpodobnější Čechům ze všech národů a etnik, které jsme po cestě zatím potkali.

Čím, například?
Martin: Třeba vlažným vztahem k režimu, který silně připomíná postoj většiny Čechoslováků za normalizace. Celkově vzato nemáme z Íránské islámské republiky pocit, že by tam lidé byli nějak pobožní. Spíš naopak.
Karel: Taky jsou to velice vzdělaní lidé. Kdekoliv jinde jste řekli něco o Česku, byli jste rádi, že lidi věděli, že taková země vůbec existuje. Ale v Íránu s vámi běžně začnou rozebírat Milana Kunderu, znají Zátopka … až se člověk trochu stydí, když si uvědomí, jak málo toho Češi vědí o Íránu a jeho neskutečně bohaté historii.

Z Íránu jste pokračovali do Střední Asie.
Karel: Přejet do Turkmenistánu, to je jako dostat se do jiného světa. Začíná tam poušť Karakum a nedaleko hranic leží hlavní město Ašchabad. Země má velké zásoby zemního plynu, výnosy zřejmě nejraději investuje do mramorových paláců, které se dnes tyčí na místě staré sovětské zástavby. Je to taková středoasijská Dubaj. Hodně lidí dělá pro vládu, nebo jen pobírá renty od státu, a když jsme jim řekli, kolik tak vyděláváme v Česku, tak že prý nic moc.
Martin: To nám říkal i pohraničník! (smích)

Pak následoval Uzbekistán.
Karel: Tím jsme víceméně jen projeli, prohlédli jsme si jen Bucharu a Samarkand. Docela vtipné bylo, když jsme vylezli na jeden minaret a potkali se tam s etnickou Ruskou žijící v Taškentu. Začala se s námi bavit o našem prezidentovi. Že je to moloděc, fakt dobrej, že je s Ruskem kamarád a tak.

Jak bude vaše cesta pokračovat dál?
Martin: Původně jsme chtěli jet přes Čínu do Nepálu, ale po zemětřesení je jejich vzájemná hranice zavřená, takže auto necháme s největší pravděpodobností v Kyrgyzstánu a do Nepálu poletíme. Strávíme asi týden v Káthmándú a okolí, načež se devítidenním trekem přesuneme do základního tábora pod vrcholkem Manaslu. Nahoře strávíme skoro měsíc, a potkáme se tam s dalšími Čechy. Spojili jsme se do jedné expedice, abychom měli levnější permit. Manaslu bude takové vyvrcholení celé cesty.

Dejme tomu, že se čtenář po přečtení rozhovoru odhodlá vyrazit na dobrodružství svého života. Co byste mu poradili?
Martin: Hlavně se do toho nebát jít. Samozřejmě se neobejde bez peněz. Sponzorům ale musíte mít co nabídnout, záměr by měl být něčím jedinečný. Výrobcům či obchodníkům s outdoorovým vybavením totiž chodí žádosti o sponzoring neustále a nejspíš je ani nečtou, pokud nemáte něco navíc. Fotit se v bundě určité značky je fajn, ale vy můžete jít dál. Třeba najít na vaší cestě něco, co se silně vztahuje k příběhu nebo image potencionálního sponzora.
Karel: V každém případě je výhodné, když už máte na co navázat. Například z loňské expedice na Pik Komunisma v Tádžikistánu jsme dali dohromady patnáctiminutový film a napsali několik článků, díky čemuž se o nás dozvěděla spousta lidí z branže. Film z této expedice se bude promítat v srpnu na Mezinárodním horolezeckém festivalu v Teplicích nad Metují nebo na podzim na Snow Film Festu. Mimochodem, fundraising byl také jedním z důvodů, proč jsme vymysleli název Beton Ski Team. Zní to líp, než se prezentovat jen jako Šťourač a Svoboda.

Co vlastně znamená ten Beton ve vašem názvu?
Karel: Beton se říká velice tvrdému sněhu. Když jsme loni s Martinem v Tatrách sjížděli hodně strmé žlaby, párkrát jsme dorazili příliš brzo ráno, než tam začalo svítit slunce a sníh trochu změkl. V takovém případě je lepší počkat, ale nám se nechtělo a pak jsme při sjezdu hulákali, že betonujeme.

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.