Loď Schwabenland vypadala působivě. Konspirátoři přisuzují vybudování tajné nacistické pevnosti na území Země královny Maud právě její posádce. | foto: Profimedia.cz

Žně konspirátorů: nacisté v Antarktidě a létající talíře z Prahy

  • 5
Zbudovali si pevnost na Antarktidě, kde přečkali několik atomových útoků a kde ustájili svou flotilu létajících talířů, vyráběných v Praze. Konspirační teorie o ledovém azylu německých nacistů znějí blouznivě a opírají se o velmi sporá a nejistá zrnka pravdy. Pojďme si je rozebrat.

Odkazují se k expedici německé lodi Schwabenland z přelomu let 1938 a 1939. K ní opravdo došlo, vydávala se za výzkumnou výpravu, ve skutečnosti ovšem sledovala spíše hospodářské cíle. Z velrybího tuku lze totiž kromě jiného získat glycerin, surovinu důležitou pro výrobu výbušnin, a právě kvůli tomu počítala německá ekonomická čtyřletka spuštěná v roce 1936 s rozšířením velrybářské flotily.

O dva roky později tak plulo pod vlajkou s hákovým křížem již padesát velrybářských lodí a sedm plovoucích továren specializovaných na lov kytovců. Jenže právě uprostřed jejich lovišť se Norové začali ucházet o území, které nazvali Země královny Maud.

Skutečným cílem lodi Schwabenland proto bylo Nory vyšachovat. Ze Schwabenlandu startovaly hydroplány Dornier Wal, které fotily pobřeží a ve vnitrozemí shazovaly říšské vlajky. Ty měly podepřít budoucí německý nárok na území vzhledem k tomu, že v té době ještě neexistovala žádná mezinárodní smlouva, a tedy ani ustálené mechanismy, jak dělit území na dalekém jihu.

Na palubách Schwabenlandu a hydroplánů se navíc testovalo technické vybavení na odolnost vůči extrémnímu klimatu. Celkem mělo plavidlo podniknout tři mise, zůstalo však jen u jedné. Cíl, jímž mělo být zřízení polární stanice, zůstal nenaplněn.

Vylodění v Argentině a operace Tabarin

Dalším zdrojem mýtu o nacistické okupaci Antarktidy jsou incidenty z července a srpna 1945, kdy se v argentinském přístavu Mar de la Plata vynořily ponorky U-530 a U-977. I to se skutečně stalo. Podle konspiračních teorií se tam však nad hladinu vylouply poté, co v opevněné antarktické základně vysadily Hitlera a Bormanna s tunami židovského zlata. Ve skutečnosti se však u argentinského pobřeží objevily proto, že se jejich posádky chtěly vzdát Argentincům, jejichž vláda chovala k nacismu jisté sympatie.

Na výlet k Zemi královny Maud, kam konspirátoři umísťují mýtickou nacistickou pevnost Neuberchtesgarden, neměly ponorky dostatek paliva, nehledě na to, že by nejspíš ani nebyly schopné podeplout několik metrů tlustý krunýř ledu, který Antarktidu v zimních měsících obepíná (zima tam tehdy byla, na jižní polokouli totiž mají během našeho léta zimu). Z porovnání dat jejich vyplutí z domovských přístavů s rychlostí jejich plavby navíc vyplývá, že by ponorky vysadit Hitlera na Antarktidě prostě nestihly.

Jiným prvkem konspiračních teorií je, že údajná základna Neuberchtesgarden, čítající opevněné kotviště ponorek a stovky až tisíce esesáků, úspěšně čelila britským výsadkářům. V zimě pětačtyřicátého roku se totiž ledovou pevnost údajně pokusil dobýt první pluk SAS v rámci operace Tabarin.

A skutečně, akce onoho jména se opravdu konala. V jejím rámci Britové od roku 1943 zřizovali základny na ostrovech takzvaných Falkland Dependencies, které si nárokovaly také Argentina a Chile. Typicky však šlo o mise s osádkou pěti mužů jako na Deception Island nebo devíti na Port Lockroy. Většinou se věnovaly vědecké práci, proto byla operace Tabarin v roce 1945 převedena pod civilní program. Účastnili se jí sice tři důstojníci SAS, ovšem ve výslužbě.

Na nacisty atomovkou

Fanoušci konspiračních teorií také rádi šermují se slovem Highjump, kódovým označením údajného utajeného manévru amerického námořnictva, který se konal v zimě 1946 a 1947. Zhruba 4 700 mužů, 13 lodí a 33 letadel prý mělo za úkol zničit nacistický komplex v zemi tučňáků, mise však byla přerušena kvůli velkým ztrátám na lidech a materiálu.

Konspirátoři a ultrapravice

Konspirační teorie přitahují paranoiky všeho druhu i pravicově extremistické kruhy. Jedním z propagátorů teorie o antarktických nacistech je německo-kanadský popírač holocaustu Ernst Zündel, který o ní pod pseudonymem Christof Friedrich napsal hned dvě knihy. Podle něj se nacistická UFO chystají dobýt Zemi i další planety. Koncem sedmdesátých let vybíral 9 999 dolarů za lístek k účasti na expedici do Antarktidy, která se samozřejmě nikdy nekonala.

Jiní autoři, například Louis Pauwels a Jaques Bergier ve své knize Jitro kouzelníků údajné nacistické společnosti Vril dokonce přiřkli kontakt s mimozemšťany. Velký podíl na šíření mýtu má i vídeňská nacisticko-okultistická společnost Tempelhofgesellschaft, respektive publikace jejích členů ze začátku devadesátých let.

I tady jsme jednou nohou na území pravdy. Highjump skutečně byl jedním ze čtyř velkých cvičení US Navy v arktických podmínkách. Operačnímu svazu Task Force 68 kolem letadlové lodi USS Phillipine Sea velel kontraadmirál Richard Cruzen. Cvičení však bylo předčasně ukončeno po devíti týdnech proto, že mělo k dispozici jen jeden ledoborec namísto dvou a pro neobvykle vysoký výskyt plovoucích ker. Ony údajné těžké ztráty čítaly jeden hydroplán Martin PBM Mariner, který se zřítil ve sněhové bouři, tři oběti této nehody a jednoho námořníka, který se zabil během vykládání plavidla. Operace byla všechno, jen ne tajná – doprovázelo ji jedenáct novinářů a jeden z nich o ní dokonce napsal knihu.

Touto operací však prý hon na nacisty na Antarktidě nekončil. Pod záminkou zkoušky jaderných zbraní prý byly podle konspirátorů na nacistickou pevnost v roce 1958 nakonec svrženy atomové bomby v rámci operace Argus. I ta se opravdu konala, jenže skutečným účelem detonací bylo zjistit, jak na ně reaguje magnetické pole Země, respektive jakým způsobem narušují vojenské komunikační a navigační systémy. Zkoušky proběhly 2 300 až 3 500 kilometrů daleko od Země královny Maud, a to ve výšce 750 kilometrů nad povrchem. Zkrátka příliš daleko od údajného Neuberchtesgadenu.

A zrovna v té době se přímo na dotyčném poloostrově nacházela expedice norských, belgických, britských a japonských vědců. Ani jeden její člen si nevšiml ani údajné nacistické pevnosti, ani tří atomových výbuchů.

Nacistické létající talíře

Nacistickým osídlením Antarktidy a jejich ubráněním se proti atomovým útokům však konspirátoři nekončí. Německým inženýrům také podsouvají, že vynalezli létající stroje dalece překonávající tehdejší i dnešní úroveň technologií. Měly se testovat v pražských Letňanech a měly nést jména jako Glocke, Rundflugzeug, Feuerball, Düsendiskus, Haunebu, Hauneburg-Gerät, V7, Vril, Andromeda-Gerät, Flugkreisel, Kugelwaffe nebo třeba Reichsflugscheibe, tedy Říšský létající disk.

Fantasmagorické povídačky se začaly šířit již na konci války, která neuvěřitelným způsobem urychlila vývoj technologií. Nešlo jen o to, že Goebbels pořád kázal o zázračných zbraních, ale též o to, že Němci jako první opravdu operačně nasadili naváděné balistické rakety i stíhačky a Američané na Japonsko svrhli zcela nové zbraně nevídaného účinku.

To vše vykouzlilo mýty o létajících strojích. Tak například Glocke (tedy Zvon). Podle knihy Prawda o Wunderwaffe z roku 2000 od polského žurnalisty Igora Witkowského šlo o experiment pod kuratelou SS v soustavě Riese (česky obr) o sedmi bunkrech a výrobních prostorách v Sovích horách na polské straně Krkonoš. Stroj o necelých třech metrech v průměru a výšce 2,7 až 4,6 metru měl být poháněn fialovou tekutinou podobnou rtuti s kódovým označením Xerum 525. V okruhu 200 metrů prý způsoboval krystalizaci lidské tkáně a sražení krve, zatímco rostliny se proměňovaly v beztvarou lepkavou hmotu. Není tedy divu, že pět ze sedmi vědců při zkouškách stroje zemřelo. Podle svědectví údajného vědce jménem Otto Cerny přístroj v provozu navíc umožňoval nahlížet na „obrazy z minulosti.“

Jiná a přece jen trochu konvenčnější teorie z pera německého novináře Andrease Eppa je založená na rozvinutí konceptu protiběžných rotorů, které Němci testovali na jednom z prvních vrtulníků Focke-Wulf Fw 61 a které dnes pohánějí například stroje ruského výrobce Kamov. Podle Eppa vzniklo hned několik prototypů s motorem a pilotem v jádru disku. Jím citovaný inženýr Georg Klein byl prý v únoru 1945 svědkem toho, jak se nad letňanskou továrnou Junkers, pozdější Avií, Hitlerův létající talíř vznesl do výšky 12 400 metrů a dosáhl rychlosti 2 200 km/h. Stoje tohoto druhu se prý však špatně řídily a byly zničeny těsně před příchodem Rudé armády.

Skutečností je, že před pádem Třetí říše němečtí inženýři skutečně pracovali na mnoha inovativních či neobvyklých konceptech letadel a řízených raketových střel. Nikdy samozřejmě nedosáhly parametrů, jaké jsou jim některými zdroji přisuzovány, ale vzdáleně létající talíř připomínat mohly. Konkrétně šlo například o Sack AS-6, prototyp jednokřídlového letounu. Ostatně, němečtí piloti ho velmi výstižně přezdívali „létající podtácek“. Jeho duchovním otcem byl Arthur Sack, který už před válkou stavěl modely létajících disků. Jeden z nich zaujal vrchního zbrojíře Luftwaffe Ernsta Udeta natolik, že dal Sackovi k dispozici zdroje na vývoj prototypu, který poprvé vyjel z hangáru až začátkem roku 1944. Absolvoval pět pokusů o vzlet, během kterých se vznesl vždy jen na pár sekund a jednou dokonce havaroval. V poslední válečné zimě byl stroj při náletu poškozen a rozebrán na náhradní díly.