Na první pohled byste zmíněný podnik přehlédli – nachází se zastrčený ve dvoře pavlačových domů a blikající neony na fasádě až do hlavní ulice nedosvítí. Já jdu však najisto – tento bar je vyhlášený: jde o jeden z mála podniků postavených na klasickém, čistě striptýzovém programu. Žádný nevěstinec ani pochybný bar, kde se koná vystoupení u tyče jednou za večer, a ještě k tomu znuděně a odfláknutě.
Po krátkém intermezzu v šatně vstupuji do ztemnělého prostoru, jenž je lemován desítkami diodových světel rozličných barev. Červená, zelená, zlatá, modrá, všechno navíc bliká v krátkých intervalech. O slabší jedince by se právě začal pokoušet epileptický záchvat.
Usedám do pohodlného křesílka nedaleko tanečního parketu a napjatě čekám, co se bude dít. Mezitím mi barman nalévá Heinekena. Nečekejte však čepované pivo, nýbrž klasického „lahváče“. Co byste také chtěli za pětapadesát korun?
Tmavovláska v krátkých přiléhavých šatech se zatím spíše opírá o tyč, než aby předváděla nějaký dechberoucí výkon, jenže vtom barman ohlašuje začátek tanečního vystoupení a začínají se dít věci.
Mezi třemi lesklými tyčemi se slečny vlní a svádějí natěšené zvědavce, kteří sedí pod pódiem na malých stoličkách.
Za reálné peníze si na baru můžete koupit „striptýzové peníze“, které pak strkáte slečnám za jejich miniaturní kousky oděvu (pokud tedy ještě vůbec nějaké mají). Ony vám na oplátku zatančí několik vteřin přímo před obličejem, posadí se na vás a pak zase odejdou tančit pro někoho jiného.
„Dělám tenhle džob už hodně dlouho. Mám manžela a nevadí mu to, ale nikdy se na mě nepřišel podívat,“ prozradila mi u drinku jedna z tanečnic.
Právě na vystoupení této striptérky jsem zíral tak trochu neslušně s otevřenými ústy, když sjížděla z takřka třímetrové výšky po tyči hlavou dolů.
Cesta nahoru sice trochu připomínala závody ve šplhu na tyči z druhého stupně základní školy, ale finální sešup stál v podání této „gymnastky“ za to.
Slečny se snaží zaujmout, aby se některý z přihlížejících mužů odhodlal k dalšímu kolu, které mu zpříjemní večer. Tím může být mimo jiné třeba soukromý taneček v privátním salonku. Za tisícovku si vás jedna z místních striptérek odvede po schodech do útulné místnosti se sedačkou a nízkým stolkem.
Tam na vás čeká zhruba deset minutek, během nichž se podíváte na sexy striptýz a také si vyzkoušíte, jaké to je, když na vás sedí nádherná nahá dívka, jejíž rozkrok se pohybuje přímo na místech vašeho zapnutého poklopce a… vy nemůžete udělat nic pro to, aby ležela pod vámi a vy jste měli kalhoty stažené na půl žerdi.
„Jsem striptérka, ne společnice,“ odpovídá mi na můj všetečný dotaz ohledně dalšího pokračování Míša, menší blondýnka a vítězka mé pomyslné soutěže o nejkrásnější dívku večera.
„Je to pro mě práce jako každá jiná. S nikým nemám sex, jenom se prostě ukazuju,“ snaží se vysvětlit mi svou práci. A že má co ukazovat – perfektně tvarované štíhlé tělo s odpovídajícími přírodními proporcemi opravdu nenechá žádné pánské kalhoty v klidu.
„Každý den dojíždím sedmdesát kilometrů, ale je to v pohodě – autem jsem tady zhruba za pětačtyřicet minut,“ říká Míša a nabízí mi jakoby mezi řečí další položky svého sortimentu: „Nezajdeme ještě jednou nahoru? Ukážu ti, jak to umím s vibrátorem,“ láká mě vyzývavým úsměvem.
„Jako bonus k minulému představení, jo?“, zkouším otupit obchodnický rozměr celého večera.
„Ne, za patnáct set,“ dozvídám se prakticky okamžitě. Tím pro mě diskuze končí, polovinu výplaty tady utratit nehodlám.
Místo toho rozjíždím další konverzační téma. „Dělám tady jenom chvilku. Přišla jsem z normální firmy. Platili mě dobře, takže peníze nebyly tím hlavním důvodem. Prostě mě přestala po čtyřech letech moje práce bavit, tak jsem se rozhodla pro změnu,“ vysvětluje mi tato opravdu velmi přitažlivá blondýnka s uhrančivýma očima a zářivým úsměvem.
Na stole přistál další drink pro tanečnici za 150 korun a slečna mluvila dál: „Kolik jsem měla chlapů? Tak normálně... asi dvacet,“ nezdráhá se odpovědět.
Po námitce, že dvacet možná není na pětadvacetiletou holku tak úplně normální číslo, kontruje: „Ale já jsem jich stihla dvacet čtyři do svých jednadvaceti. Pak jsem měla dlouho jednoho přítele.“
A u toho chce zůstat. „Telefonní číslo ti nedám. Víš, kolik chlapů ho po mně každý den chce? Navíc, já se s chlapem vyspím jenom v případě, že jsem zamilovaná,“ odpálkuje mě striptérka nekompromisním způsobem.
Po dalším tanečním vystoupení se zvedám a odcházím. Míša se ke mně přitočí a pošeptá mi: „Doufám, že se zase brzo uvidíme.“
Myslím, že tady už znova ne - návštěva podniků tohoto typu několikanásobně převyšuje moji běžnou večerní útratu. Byť poskytuje zážitky, které jsou taky na zcela jiné úrovni. „Tohle není jiná liga, tohle je úplně jinej sport!“ řekl by klasik.
(Jméno striptérky je změněno.)
