Se třemi usměvavými mladíky ve věku našich maturantů si povídám před budovou katolického semináře z koloniálních časů. Tichou křesťanskou školu od prašného Gulu, největšího města severu Ugandy, odděluje vysoká zeď.
Možná kdyby tady stála už před šesti lety, nemuseli by se mi teď chlapci svěřovat s drsnými historkami z nejhorších měsíců svého života.
Právě odtud je 11. května 2003 společně s dalšími 41 spolužáky odvleklo do buše komando rebelů z Armády odporu Páně (Lord's Resistance Army - LRA), aby je násilím přetvořili ve své druhy ve zbrani.
Jedenáct z nich se nevrátilo. Možná už jsou mrtví, možná se někde skrývají, možná se dál podílejí na zvěrstvech povstalců.
Cosmas Opiro přijde i se sešitem, ve kterém má svůj sloh v angličtině. Jedna z forem, jak se vypořádat s traumatem únosu, je vypsat se z toho.
"V šest ráno nás probudilo silné bouchání a kopání do dveří. Dovnitř vpadli muži se samopaly a hnali nás do buše. Pochodovali jsme celý den a noc téměř bez odpočinku, bez jídla a pití. Armáda skupinu pronásledovala, dokonce i pomocí vrtulníku. Ale neobjevili nás," čte o svém únosu.
Bylo mu třináct.
"Pak začal výcvik. Naučil jsem se, jak čistit zbraň a jak ji skládat. Než mě poslali do akce, podařilo se mi uprchnout. Když mě velitel vyslal, abych našel kasavu k večeři, narazil jsem na ženu s klestím. Schovala mě u sebe a poté odvedla do bezpečí."
Odvod před hlavní samopalu
Armáda odporu Páně unesla podle odhadů 25 tisíc dětí od sedmi do osmnácti let. Pro povstalce vedené bývalým léčitelem Josephem Konym jsou únosy nejjednodušší metodou, jak doplňovat stavy. Týkají se i žen.
Násilné odvody se staly tak častými, že před mírovými rozhovory v roce 2006 tisíce dětí z vesnic a nechráněných uprchlických táborů každý večer pěšky vyrazily až do dvacet kilometrů vzdálených měst s vojenskou posádkou. Tam přespaly na ulici, ve školách či v objektech neziskových organizací a ráno za denního světla, kdy se LRA bojí vystrčit nos, se vracely domů, aby mohly do své školy či pomáhat rodičům na poli.
"Děti spaly všude. Uvnitř, na verandě, na zahradě. Byly jich tu desítky," líčí zážitky v křesťanském centru na okraji Gulu sestra Sigireda. "V noci se některé probouzely kvůli nočním můrám. Křičely: Maminko, tatínku, odpusťte! Byly to ty, které rebelové přiměli zabít vlastní rodiče. Některé dokonce pod hrozbou smrti donutili sníst jejich srdce."
Takové jsou drastické metody LRA, jak jednou provždy odříznout rekruty od minulého života. Paul Rubangakane z katolické charity Caritas, který léta pracuje s navrátilými dětskými vojáky, vysvětluje: "Odvádějí děti od sedmi do osmnácti. Menší ještě neunesou kalašnikov a starší se nechají hůř manipulovat. Tím, že je donutí spáchat nelidské ukrutnosti přímo v jejich vesnici a navíc někomu, koho dobře znají, v nich vyvolají pocit viny a studu.
Unesený tak rázem přijde o domov a kvůli výčitkám svědomí i o možnost se tam někdy vrátit. Jediným domovem mu zůstane jednotka v buši, kterou spojuje solidarita spoluviny. Velitel se jim stane otcem a zabíjení jim přijde normální."
Chlapci ze semináře měli štěstí. Únosci je k žádné bestialitě vůči kamarádům nenutili. I tak se brzy po únosu pokusili o útěk, byť moc dobře věděli, že v případě dopadení je trestem smrt. Denisi Ocanovi a jeho kamarádovi se podařilo rozvázat pouta. Vůbec nevěděli, kde jsou, tak se nazdařbůh vydali východním směrem.
"Po celonočním běhu jsme se rozhodli odpočinout si pod stromem. Mysleli jsme, že už jsme v bezpečí, a hned jsme usnuli. Probudili nás naši pronásledovatelé."
Velitel pak vysílačkou konzultoval jejich osud s Konym a ten je omilostnil jen kvůli tomu, že utekli zrovna v den, na který připadlo zahájení jeho boje.
"Aby se to neopakovalo, pro výstrahu všechny unesené zmlátili plochou stranou mačety. A na nás dva viníky vzali silné klacky. Pak nám naložili těžké batohy se zásobami. Musel jsi jít. Kdybys zůstal pozadu, zabili by tě," vzpomíná klidným hlasem Denis, který nyní doufá v kariéru kněze.
V džungli pak vězně rozdělili mezi malé rebelské skupiny. "Ta moje měla 32 bojovníků, 27 otroků a 30 žen. Stále jsme se přesouvali. Pochody se odehrávaly hlavně v noci. Pak jsme se zas týdny nehnuli z místa," vypráví Peter Ocan, nejveselejší ze zpovídané trojice. "Já patřil mezi otroky. Nosil jsem zásoby a munici. Vařil jsem. Když jsme na nějakém místě zůstávali déle, pracoval jsem na poli."
Proslulý Kalašnikov AK47 mu svěřili, jen když šel pro zásoby. A samozřejmě pod dohledem zkušeného bojovníka. "Ti průbojnější dostali zbraň brzy po únosu. Testovali si nás třeba tak, že nás nutili bojovat s největším mužem z jednotky. Já před tím obrem radši vždy utekl," směje se Peter.
Buďte jako Šalamoun
LRA neunáší jen chlapce. Do zajetí odvádí i dívky, které po první menstruaci začnou sloužit jako sexuální otrokyně. Podle vnitřních regulí LRA je každá doživotně přidělena jako majetek jednomu z bojovníků, ostatní muži se jí nesmí dotknout.
Podle vyprávění dětského vojáka Mosese v knize The Wizard of the Nile (Nilský kouzelník) si Kony toto počínání obhajuje pomocí Starého zákona: "Neunášíme mladé dívky. Jen následujeme Bibli. Abrahámově Sáře taky bylo patnáct. V Bibli se píše, že musíte mít co nejvíc žen, protože král Šalamoun jich měl 74 a král David 47." Jen odhady počtu manželek Josepha Konyho se pohybují mezi čtyřiceti a šedesáti. Mnohým už se i s jeho dětmi podařilo vrátit se do civilizace.
Svatá kniha křesťanů je pro Konyho nástrojem k vymývání mozků. Armáda odporu Páně si poslušnost svých nezletilých členů nezajišťuje na rozdíl od jiných revolučních skupin, kterých je po Africe hodně, pomocí drog a alkoholu. Ty jsou pro LRA tabu. Místo toho se Kony a školitelé v jednotlivých skupinách ohánějí svérázným výkladem Božího slova.
"Podívejte se do Bible. Bůh zabil lid Sodomy a Gomory, takže Bůh je vrah. Bůh je voják. Dával rozkazy andělům, aby v Egyptě pobili všechny prvorozené, takže Bůh je vrah," vzpomínal na slova z Konyho kázání Moses.
Kony tvrdí, že bojuje za mír a za nastolení konečné vlády Desatera Božích přikázání. Jenže dokud nesvrhne ugandského diktátora Yoweriho Museveniho, jsou únosy, vydloubávání očí, řezání nosů, uší či rtů, sekání končetin, párání břich těhotným ženám a vraždy v zájmu Boha.
O tom, že velitel LRA moc nehledí na církevní dogmata, svědčí i skutečnost, že někde po divočině na pomezí Ugandy, Súdánu, Konga a Středoafrické republiky pobíhá se samopalem v ruce i Konym posvěcený papež. Stejně tak i to, že Konyho podporuje islamistický Súdán a že jeho vojáci podstoupili výcvik gerilové války v muslimských zemích Středního východu.
Muž, před kterým se rozestupují hory
Jenže šéf povstalců není žádný pomatenec, jak by se mohlo zdát. Spíše obratný a mocichtivý manipulátor. Ze zpovídaných mladíků ho viděl pouze Denis.
"Doprovázel jsem našeho velitele na schůzku. Zatímco všichni si sedli na zem bosí, on byl obutý a seděl na stoličce, kterou mu stále nosí jeho otrok. Vynadal jim, donutil některé z velitelů k sebekritice, rozdal rozkazy a zase se svými bodyguardy zmizel v buši," vypráví o muži, ze kterého mají jeho spolubojovníci velký strach.
Aby ne, když si poslušnost vynucuje prohlášeními typu: "Když mě nebudete poslouchat, říkám vám, Bůh vás zabije. A když ne, udělám to sám."
Chlapci si nyní ale z člověka, který jim zkazil dětství, dělají legraci. Smějí se legendám o horách, které se před Konyho jednotkou rozestoupí a umožní jí utéci před pronásledovateli z ugandské armády. Utahují si z rituálů, které mají bojovníkům zajistit "kulkovzdornost" na způsob Nikoly Šuhaje loupežníka. Stejně tak pobaveně vtipkují o tom, že vojenskou strategii při okultistických seancích konzultuje s duchy.
Těžká cesta zpět
Zdá se, že na nich několikaměsíční strastiplný život v LRA nezanechal trvalé následky. Při otázce na toto téma ale zvážní i Peter, který ze zajetí uprchl po roce. "Mám stále strach, že mě odsud odvlečou znovu. Jednou se v kasárnách opili vojáci a začali po sobě střílet. Hned jsem si řekl, že nadešel útok LRA," vypráví, jak utekl a do semináře se opatrně vrátil až druhý den.
"Dlouho se mě držela mentalita buše," pokračuje v líčení typických problémů po návratu do civilizace. Každého měl za nepřítele. Když něco chtěl, používal pěsti jako argument. Teprve díky péči vyučujících se jeho bojovné chování zase usadilo.
Integrace dětských vojáků, kteří jsou považováni za oběti, nikoliv pachatele, i když se mnozí z nich dopustili brutálních zločinů, je jedním z největších problémů severní Ugandy. Cesta zpět není lehká pro uneseného ani pro komunitu, která o navrátilci ví, že má na rukou krev příbuzných.
Neustálý hlad, šikana od velitelů, hrozba trestu smrti například za nevěru nebo jiný přestupek v rámci LRA, touha vidět rodiče či kamarády. To jsou hlavní důvody pro to, pokusit se o riskantní útěk, za který hrozí kulka nebo rozsekání mačetami.
"Do našeho rehabilitačního centra přijdou vystrašení, vyhublí, zapáchající vojáčci s obrovskými psychickými problémy. Naším úkolem je získat jejich důvěru. Většinou zamlklé navrátilce musíš dokázat rozpovídat. Každý z nich ti ze začátku jen lže. Ráno se jmenuje Paul, za soumraku Michael a druhý den David," objasňuje Paul Rubangakene, jehož charita do společnosti navrátila už víc než tři tisíce dětí. Někdy po několika dnech, v komplikovanějších případech to trvá i rok.
Unesení se snaží zatajit, na jakých zločinech se podíleli, nejen před ostatními, ale i sami před sebou. "Někdy je to pro ně těžké říct, tak je to radši necháme nakreslit," ukazuje obrázek vesnice, jejíž domky jsou v plamenech. Kreslené postavičky utíkají na všechny strany, jedna se schovává ve křoví. V popředí jeden muž vráží oštěp do krvácejícího těla.
"Autor tohoto obrázku dlouhé týdny nechtěl mluvit o tom, co je na něm znázorněno. Teprve když se on sám srovnal s tím, že právě on je tím vraždícím bojovníkem, se dalo začít uvažovat o tom, že ho zase přivedeme zpět do jeho vesnice," říká Rubangakene.
V ideálním případě dostane od vlády osivo a zemědělské nástroje, aby nezůstal na krku sousedům.
Mír přes rozšlápnuté vajíčko
I sousedi by měli být na jeho přijetí připraveni, což se v ugandských podmínkách dost často "zapomene" realizovat. Nicméně navrátilce čeká obřad podle tradic kmene Acholi. Bojovník LRA přeskočí větev, čímž za sebou nechá své činy. Rozšlápne vajíčko, tím se mu navrátí jeho nevinnost. A místní mu symbolicky nabídnou zrní ze své sýpky, čímž mu otevřou komunitu.
Pak už nikdo nesmí navrátilce napadat kvůli skutkům v LRA. "Samozřejmě ne všichni se s tím smíří a hledají si jiné záminky ke sporům. Třeba to, že si bývalý dětský voják bere ze společné studny příliš vody," říká Rubangakene.
Ne všichni navrátilci to snesou a často se raději vrátí ke zbrani. Buďto risknou návrat do džungle, nebo se upíšou ugandské armádě, která si s věkem rekrutů nedělá velkou hlavu.
V Ugandě už se tři roky nebojuje, vládne křehké příměří. Kony zmizel kamsi do pralesů Konga a vyleze z nich pouze jednou za čas na mírová jednání, která ale vždy končí krachem. Bojí se, že by ho za jeho zločiny předvedli k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu do Haagu. Dostalo se mu totiž pochybné "cti" být prvním člověkem, na kterého tato instituce vydala zatykač.
Místní faráři proto vyzývají vládu, aby se s povstalci dohodla na "vajíčkovém" rituálu i pro Konyho. Vrah z buše by požádal o odpuštění a beztrestnost, které by od režimu a staršinů válkou postižených obcí dostal výměnou za mír.
Co si o tom myslí jeden z Konyho nedobrovolných vojáků? Peter Ocan tvrdí: "Válka tady nikdy neskončí. Hodí se příliš mnoha lidem."
Poté vyjmenuje obchodníky se zbraněmi, vesničany, kteří prodávají povstalcům potraviny, příbuzné rebelů, kteří bohatnou z naloupené kořisti. Zmíní se i o vládě, které se boj s povstalci v periferní části země hodí jako skvělá zástěrka pro její diktátorské manýry.
Když si to dáte všechno dohromady, můžete si být jisti, že příběhy o ugandských dětských vojácích jen tak neskončí.
