Poválečná léta v USA byla charakteristická výrazným populačním růstem, jemuž odpovídal bouřlivý rozvoj měst. V Saint Louis sve státě Missouri tomu ale tak nebylo: od dvacátých let se tu počet obyvatel spíše snižoval a jedinou skupinou vykazující pravidelný přírůstek potomků tu byli černošští obyvatelé předměstí.
Nikdo z původní bílé majority však nechtěl bydlet v „tmavém“ sousedství, nízkopříjmové rodiny tak postupně byly nuceny vytvářet černošská ghetta. Kvůli rasismu se Saint Louis stávalo městem rozděleným na jižní část pro bílé a sever vyhrazený pro černochy.
Sever proti jihu?
A samozřejmě, pokud se investovalo do rozvoje dopravní infrastruktury, kanalizace nebo elektrického vedení, úřady téměř vždy preferovaly jih města. Na severu se tak dále snižovala cena pozemků a nemovitostí, ubývalo pracovních příležitostí a krize se stupňovala. Rasismus, otevřené slogany o „šíření černé zhouby“, ji přiživovaly.
Už tak dramatická situace začala být v padesátých letech kritická. To když začali „černí“ ze severu expandovat do středu města a „bílí“ zahájili takzvaný velký útěk, tedy houfný přesun na jižní předměstí. Do centra však radnice nechtěla Afroameričany pustit.
Proto se rozhodla pro radikální krok. Postavit „černému přílivu“ do cesty hráz z betonu. Bytový komplex Pruitt-Igoe.
Vyčistíme město: naženeme je do betonových skal
Ono řešení se jevilo radním ze Saint Louis geniální. Tři desítky jedenáctipatrových budov, které měly v první fázi nabídnout 2 870 bytů pro nejméně 10 tisíc obyvatel. Navázat na ně měla série podobných, dvanáctipatrových, čímž by se zvýšil počet dostupných bytových jednotek na 5 800.
Byť to byl projekt za 36 milionů dolarů a ve své době se považoval za „až příliš luxusní bydlení pro chudé“, lidumilné pohnutky za touhle realizací netřeba hledat. Série plánovaných masivních obytných bloků měla nabídnout ubytování stovkám černošských rodin a umožnit jejich přesun z centra a některých severních předměstí na jedno místo.
„Musíme obnovit, otevřít a vyčistit srdce našeho města. To, že se centrum zaplnilo chudinskými slumy a zlem, je vinou každého z nás. A nyní je každý odpovědný za to, abychom tyto škody napravili,“ prohlásil demokratický politik Joseph Darst. Právě on se zasadil výraznou měrou o realizaci celého projektu řízeného přesunu černošských obyvatel do segregovaného bydlení v Saint Louis. S nemalou podporou federálního fondu po rozvoj bydlení tak ve vysídlené lokalitě DeSoto-Carr brzy začaly stavební práce.
Yamasakiho prokletí
Stavební parcela pokrývala 57 akrů, jednalo se zatím o největší budovatelský záměr v celém Saint Louis. Hlavním architektem a stavbyvedoucím celého záměru se stává Minoru Yamasaki ze studia Hellmuth,Yamasaki&Leinweber. Jeho jméno bude později spojeno i s věžemi Světového obchodního centra na Manhattanu. Je bezpochyby zvláštní náhodou osudu, že hned dvě stavby tohoto architekta zanechaly v novodobé americké historii tak výraznou stopu. I to, že zničená „Dvojčata“ jsou vytrvalou připomínkou tragické události, zatímco obří sídliště z Missouri muselo být preventivně strženo k zemi a zapomenuto.
Yamasaki uchopil celý záměr jako monumentální poctu velmistru architektury modernismu Le Corbusierovi. Do originálního projektu se tak promítl surový nehlazený beton, charakterizovaly ho podlouhlé koridory i otevřená prostranství s částečným zákrytem přesahu balkonů a teras.
Výsledek po vizuální stránce přesto vzbuzoval u odborníků rozpaky. Masa stejně vysokých budov působila dojmem skalních stěn provrtaných tmavými jeskyněmi, kritici opakovaně zdůrazňovali nehumánní styl obydlí. Betonové údolí pocit domova, bezpečí nevzbuzovalo.
Úspory vítáme, o inovace zájem není
Architekt se proto komplex snažil „polidštit“ několika inovativními prvky. Například výtahy, které zastavovaly jen v každém třetím patře. Obyvatelé se tak měli více pohybovat koridory chodeb a společných prostor, podobně jako po chodnících ulic, což mělo přispět k jejich širšímu vzájemnému kontaktu. „Bude to bezpečné místo pro život, kde si bez obav mohou hrát děti a kde naleznou potřebný klid i starší lidé,“ ukazuje v plánech při prezentaci na radnici Yamasaki.
Jenže radní mají o novinky pramalý zájem. Netouží po architektonickém klenotu, ale po odkladišti negrů. A protože je navrhovaný projekt o 60 procent dražší než podobné stavby v jiných amerických městech, dochází na první škrty. Z plánu mizí odpočívárny, dílny, herny, komunitní jídelny, hřiště, prádelny a sušárny, parková zeleň i obchůdky v přízemí domů. Zato úsporné výtahy se radním pořád líbí.
Barva kůže se mění, chudoba zůstává
Černoši pochopitelně nebyli jedinou skupinou nemajetných obyvatel v Saint Louis. I na jižních předměstích, které preferovali movitější občané, žili někteří běloši na hranici bídy. Radnice proto spustí nebývalý sociální experiment. Do čerstvě zprovozněného komplexu obytných budov v roce 1954 se nakonec stěhují nejen černoši, ale i „problémoví“ běloši, rozumějme ti, kteří mají hluboko do kapsy.
V části Pruitt, pojmenované po afroamerickém pilotovi Wendellu Pruittovi, bydleli obyvatelé tmavé barvy pleti. A v Igoe, nesoucí jméno bělošského senátora Williama Igoe, zase běloši. Model ale funguje jen na papíře. Chudoba odklizená a stlačená na jedno nedůstojné místo plné odcizení vede k mezirasovému tření. Rvačky tu policisté řeší každý den.
Když je pod celonárodním tlakem lidskoprávních aktivistů v roce 1956 v Missouri zrušen segregační zákon, v Saint Louis se toho moc nezmění. Jen z Igoe se rychle odstěhuje většina bělochů, obě části sídliště z 91 procent naplní černoši. Reprezentanti afroamerických hnutí mají ale jen málo důvodů k radosti: radnice totiž současně zrušila motivační systém finanční podpory bydlení. Veškeré opravy a pravidelná údržba domů v Pruitt-Igoe teď bude jen na bedrech obyvatel a hlavně správců, kteří musí hospodařit jen s tím, co získají na nájmech.
Městu se tak cíleně podařilo vytvořit vyloučenou zónu, do které přesunulo černochy z celého města. Past sklapla.
Věžáky, ve kterých se nedá bydlet
Problémy na sebe nenechají dlouho čekat. Nájemníci totiž peněz nazbyt nemají. Většinu z nich sem přece z předměstí úřady nalákaly právě na nízký nájem, který jim lacino nabízel střechu nad hlavou. Řada z nich je nezaměstnaných, v tristní sociální situaci nebo pracují za zlomek mzdy srovnatelné s bělochy.
Teď už však nemají, kam by šli jinam. A když nemohou růst nájmy, nejsou brzy peníze na nezbytné opravy. Mezi prvními se zastaví výtahy. Většina z nich se už nikdy nerozjede. V nečekaně mrazivé zimě roku 1957 popraská v několika bytových domech potrubí. Přibývá bytů, které vyplavila ucpaná kanalizace, jiné obytné segmenty se periodicky ocitají bez vody. Následuje rozklad.
Smrtící betonová džungle
Ne ze všech nehod a poruch lze vinit radnici, architekta nebo údržbáře. Chodby zanesené odpadky nebo stěny pomalované v lepším případě graffiti mají na svědomí sami nájemníci. Situace bez intervence radnice však připomíná začarovaný kruh. Špatná údržba vyhání z nefunkčních bytů poslední movité nájemníky, zbývající obyvatelé pak nedokážou vytvořit dostatečný fond na opravy.
Opakované projevy vandalismu vyčerpávají minimální rezervy na údržbu, výsledkem je další úbytek nespokojených nájemníků. Nájem se snižuje a do uvolněných bytů se pak sestěhovávají už jen lidé s kriminální minulostí, často i přítomností. „Nikdy by mě nenapadlo, že lidé mohou být takhle destruktivní,“ zamyslí se zkraje šedesátých let Yamasaki. Stavbu si tehdy prohlíží jen zvenku. Jako běloch by nemusel z domu vyjít živý.
Dlouhé chodby dávno zbavené osvětlení byly velmi riskantním místem i pro obyvatele. Jednotlivá patra třiatřiceti budov si rozdělily konkurenční gangy, které od nájemníků vymáhají výpalné. Vloupání a krádeže jsou tu doslova denní normou. I to, že jste při vynášení koše s odpadky nebo cestou do prádelny mohli snadno skončit s nožem mezi žebry.
Přepadení, znásilnění, žhářství? I to se dřív na severních předměstích dělo, jenže v Pruitt-Igoe to je zkondenzováno na jednom místě. Prostor se stal koncentrátem špatnosti. Není divu, že celé Pruitt-Igoe brzy připomínalo noční můru. Do některých domů sídliště se brzy neodvážili ani správci pro nájem.
Zákon končí před Pruitt-Igoe
Údržbářské firmy tu odmítaly pracovat, policisté sem přestávali jezdit. Hasiči si při výjezdech k požárům bytům opakovaně stěžovali, že čelí násilí. Bezpečně se tu samozřejmě necítí ani sami obyvatelé. A tak se rozhodnou ke stávce. Devět měsíců neplatí nájem.
Federální vláda v roce 1958 doporučila celkovou renovaci sídliště, včetně realizace původních Yamasakiho návrhů, bez nichž byl život v tamních panelácích předurčený k surovosti a odlidštění. Radnice však trvá na svém, peníze na opravu válečné zóny dát nechce. Pruitt-Igoe požírá peníze i nájemníky, je černou dírou na mapě města. Podle sporých zpráv zevnitř jsou chodby komplexu katastrofálně přeplněné hnijícími odpadky, hemží se šváby a hlodavci, všude jsou střepy. A obyvatelé odtud mizí.
Na samém počátku šedesátých let je obytný komplex zaplněn z 84 procent, za dalších deset let už jen z 35 procent. Sedmnáct z třiatřiceti bloků je tehdy oficiálně neobyvatelných a cokoliv se uvnitř nich děje, je mimo jakoukoliv kontrolu společnosti. Stav zbývajících budov je naprosto havarijní.
Poslední stovky obyvatel žijí v ustavičném strachu. „Jako devítiletý jsem viděl, jak se matka zoufale snaží zacpat střeva zpátky do břicha mého bratra, kterého střelili,“ vzpomíná jeden z rezidentů v dokumentu Mýtus sídliště Pruitt-Igoe.
To už je celý projekt nechvalně proslulý po celých Spojených státech. V roce 1971 se objekt za miliony, který tu stojí teprve sedmnáct let, začíná bourat. Experiment se nezdařil.
Sídliště Pruitt-Igoe, které se zhroutilo ještě předtím, než ho k zemi poslaly demoliční nálože, bylo naprostým selháním projektu segregovaného bydlení. Ukázalo se, že shromáždit chudé obyvatele pod jednu střechu problémy neřeší, ale naopak umocňuje – a vytváří.
„Kam to celé spěje, bylo vidět už v šedesátých letech,“ bude později říkat architekt Yamasaki. „Byl bych rád, kdybych tohle místo nikdy nepostavil.“ Důsledně však odmítá, že by na vině byla architektura stavby, jak nakonec vytrvale tvrdila radnice města Saint Louis.
