Ondra a Saša, dva mladí lidé okolo pětadvaceti, se mnou stojí pod vysokým oranžovým monstrem. Dívám se na chladící věž, která se tyčí až do oblak, a trochu mě mrazí. Vylézt třicet pět metrů po železném žebříku, navíc v mrazivém prosinci, ve mně budí mírné obavy. "Dostaneš úvazek a budeme tě jistit," uklidňuje mě Ondřej a za chvíli se soukám do horolezeckého postroje a sleduji uzlování lana a připínání karabin.
"Nahoře budeš zhruba za dvě minuty, ničeho se neboj a hlavně se nezastavuj, zbytečně by ses vysílil," poslouchám poslední rady, utahuji pásek u rukavic a snažím se přemluvit svou hlavu, že z výšek vůbec nemám strach.
Mozek v módu "robot"
Přesun ze schodů na železné kramle zaražené do pláště chladící věže je jednoduchý, jenže hned vzápětí přichází nejsložitější pasáž: zhruba dvoumetrová mezera bez zatlučených stupínků, která má odradit lidi od podobných kousků, jaké právě předvádíme my. Shora mě jistí drobná Saša, zespod mi pomáhá Ondra, takže za chvíli mezeru překonávám a začínám šplhat po jednotlivých stupních.
Navzdory faktu, že se mi opravdu nemůže nic stát, lezu zpočátku s lehkými obavami. Mozek proto přepínám do módu "robot", snažím se oprostit od veškerých emocí a soustředím se pouze na poctivé zvedání nohou a rukou. Dívám se jen dopředu a několikrát nahoru, dolů ani jednou.
Všechno jde v pohodě, ale posledních deset metrů už mi začínají tuhnout svaly na rukou a do dlaní mě chytá lehká křeč, s obtížemi pouštím jednu kramli a sahám po další. A to mě čeká nejnamáhavější část výstupu, kde musím zdolat převis, tudíž lézt ještě mnohem více proti gravitaci.
"Nezastavuj se, už jsi skoro tam, vydrž!" povzbuzuje mě zespod Ondra a já jenom křiknu: "Musím pomaleji, už mám dost!" Párkrát se zhluboka nadechnu, posbírám všechny síly a nakonec se škrábu přes okraj věže. "Vítej nahoře," usmívá se Saša a já se snažím popadnout dech a uklidnit rozklepané nohy.
Euforie, pohoda... a cesta dolů
Za pár okamžiků vyskočí na ochoz i Ondra, podává mi kousek čokolády a rozhlížíme se společně na brněnské panorama. Začínám cítit zadostiučinění, euforii a možná trochu adrenalinu.
"O ten tady ale vůbec nejde," shodují se Ondra se Sašou. "Adrenalin to byl možná poprvé, ale teď už jde spíše o životní styl, takový vstup do jiného světa. Tady nevidíš problémy, ty zůstaly tam dole," snaží se mi Ondra přiblížit, proč na komíny leze. Později dodává, že komínáři všechny stavby také měří, údaje zapisují a snaží se vytvořit jakousi komínovou databázi.
Ještě chvíli si povídáme, chroupáme zmrzlou čokoládu a pozorujeme odpolední mlhavé Brno a pak už mi Saša opět přivazuje lano k sedáku a připravuje mě na sestup. Dolů je to prý větší pohoda. "Snaž se mít natažené ruce, méně se unavíš," dostávám poslední radu na cestu a mířím zpět do klece, jak komínáři nazývají ochrannou obloukovou konstrukci kolem žebříku.
Dolů se leze opravdu mnohem lépe. Rozhlížím se kolem sebe a užívám si ten pocit, že jsem zatím všechno zmákl bez větších obtíží. Jedna noha, druhá noha a už jsem dole, u neoblíbené mezery. "Dej nohu sem a drž se rukama nahoře," navádí mě Ondra do jedné z lanových smyček, které mi usnadnily už cestu nahoru.
Při cestě dolů ale člověk smyčku zatížením stahuje, a tak se mi moc nedaří vytáhnout botu s hrubou podrážkou z úzkého prostoru. Jednou rukou se držím nahoře, druhou se snažím vyprostit nohu z lana a vypadám docela směšně. Naštěstí jsem pořád jištěný Sašou, která celou situaci pozoruje shora a drží mi lano hodně nakrátko. Po chvíli se Ondrovi daří vysvobodit mou zaseknutou botu a já se konečně dostávám na pevnou zem. Opět se mi klepou kolena, uklidňuji se až po chvíli.
"Tak to byl asi největší hnus z celého výstupu," ulevuji si, dostává se mi ale odpovědi, že tohle se může stát každému. Za pár minut je dole i Saša a společně s Ondrou mi gratuluje k mému prvnímu výstupu. I když to byl zajímavý zážitek, první výstup nejspíše zůstane i posledním. Bez jištění bych si totiž nahoru nikdy netroufl.
