Téměř do dnešních dnů byl každý den v kanceláři své firmy na Madison Avenue. Do 102 let tak chodil z Upper East Side, kde bydlel, pěšky, potom jezdil autobusem, na řidiče mával průkazkou pro důchodce. Co na tom, že v té době byli už jeho dva synové v důchodu?
Okolo deváté ráno byl v sídle firmy ve dvaadvacátém patře mrakodrapu, udělil pár konzultací, sledoval trhy, leccos pročetl a spoustu čtení si vzal s sebou domů. Právě vášnivé čtení a analyzování totiž stálo za jeho úspěchem.
Na Wall Streetu se lidé chovali jako blázni
Narodil se v roce 1905, skoro se tomu nechce věřit. Jeho rodiče, Židé z Polska, hledali v Novém světě svobodu a větší šanci na štěstí. Otec se tam nakonec živil jako prodejce elektrického příslušenství, matka měla obchůdek s blůzami. Irving vystudoval dva ročníky City College of New York, ale potom se vrhl do svérázného světa wallstreetské burzy.
Pracoval jako poslík, roznášel papíry a obligace, ale dlouho tam nevydržel. Nesvědčilo to, a s ohledem na jeho následnou kariéru to zní paradoxně jen zdánlivě, jeho duševní hygieně. „Lidi tam byli šílení,“ vzpomínal v rozhovoru v roce 2012. „Běhali kolem dokola a řvali jeden na druhého, chovali se jako šašci!“ Vydržel tam pouhý týden.
Od financí však nedezertoval, nastoupil jako makléřský asistent. A byl zvídavým asistentem. Zajímalo ho, jak si firma stojí, chtěl nahlédnout do hlavních účetních knih. Účetní společnosti benevolentně odkývl, a tak mladý Irving zjistil, že za investicemi, které téměř automaticky vynášejí a trpí jen zřídkavými ztrátami, stojí jedno jméno: Benjamin Graham.
Proto Benjamina Grahama vyhledal v jeho kanceláři na Beaver Street. „Tak začala moje kariéra,“ říká. Nastoupil u něj, učil se od něj, a protože se chytil, stal se dokonce jeho asistentem na Columbia Business School, kde Graham vyučoval po obchodování na burze.
Poznalo by to i dítě
Svůj první větší obchod udělal Irving ve třiadvaceti letech v roce 1928. Vsadil na akcie důlní společnosti Magma Copper, přesněji tedy na to, že půjdou dolů a on na jejich pádu vydělá. Zdálo se to jako bláznivina, všechny akcie totiž stoupaly, vznášely se, dotýkaly se kapitalistických finančních nebes. Ale Irving tušil, že něco není v pořádku. Že se schyluje k bouři.
„Ne, nebyl jsem nijak chytrý. I hloupé malé dítě by vidělo, že ti chlapíci jsou prostě jen gambleři, hazardní hráči,“ vzpomínal v roce 2006 a myslel tím finančníky, co bezhlavě nakupovali, protože nakupovali všichni kolem. „Půjčovali si, užívali si a pár měsíců jim to i vycházelo, jenže pak přišlo… víte co.“ Pak přišel krach na newyorské burze a Velká deprese.
I když se Irving účastnil téže finanční hry, šel na to jinak. Nenatřepával si peří v prestižních klubech, na obědy chodil pěšky domů, aby ušetřil. A větřil, že to neskončí dobře. I proto vsadil na pokles oněch akcií. Vsadil tři sta dolarů, vydělal třikrát tolik.
A pak jsem začal sledovat čísla
Jeho první obchod se však jeho dominantní strategii, kterou sledoval po celou kariéru, úplně vymyká. Nebyl hráčem, který by sázel na pokles, na proměnlivé trendy, na rychlost, proměnlivost. „Dával jsem přednost pomalosti, stálosti,“ vysvětloval. Byla to škola, kterou dostal od Benjamina Grahama.
Graham byl zakladatel toho, čemu se říká value investing. V zásadě to znamená, že investor hledá akcie, které jsou opomíjené, nepopulární, podceňované, ale díky pečlivému zkoumání kondice firmy má za to, že časem začnou vynášet. Hledá akcie, jejichž hodnota je dolar, ale kvůli krátkozrakosti investorů se dají koupit za padesát centů, jak říkal Graham.
„A tak jsem přestal ztrácet čas tím, že bych poslouchal lidi, za co podle nich akcie stojí, a začal jsem se dívat na čísla,“ uvedl Kahn v roce 2011. Grahamově škole zůstal Kahn věrný do konce života a co pro něj učitel znamenal, napovídá i to, že po něm pojmenoval svého syna. Ostatně, stejně jako další slavný Grahamův žák Waren Buffet.
Kahn nevěřil náladám, věřil vlastním analýzám. Hysterici na Wall Street pro něj nepřestali být iracionální pošuci. „Když kupujeme něco, co si Wall Street pochvaluje a co je populární, děláme pravděpodobně chybu,“ řekl listu The Washington Post v roce 1995. „Nikdy nekupuj populární akcie, snad jen kromě období deprese,“ zopakoval jindy.
Vášnivé čtení, které vynáší
Neměl-li však věřit trendům a šuškandám, musel mít vlastní zdroje. Musel hodně číst. A on hodně četl. Hltal a zpracovával skoro vše, co mu přišlo pod ruku: magazíny o technologiích, o strojích, o nových sektorech, vědecké texty a samozřejmě ekonomický tisk. Hledal ekonomickou hodnotu tam, kde ji ostatní přehlížejí. A kde ji přehlíží dokonce i prodávající. Jeho hlavním cílem bylo „vědět o akciích, které kupuji, víc než ten, kdo je prodává“.
Času na to měl prý dost. „Nečtu ani beletrii, ani fantasy knížky, ani erotické romány, takže mi zbývá spousta času na vědu,“ žertoval. „Jsem vášnivý čtenář, takže být investorem je pro mě práce na míru,“ odtušil jindy.
A na čas byl náročný i jeho způsob investování. Nepočítal s okamžitými výnosy. „Studuji firmy a přemýšlím, jaké mohou mít výnosy za řekněme čtyři až pět let,“ prohlásil, ale jeho ideálním časovým horizontem byla „desetiletí“. Investorům radil, aby ignorovali převládající nálady na trhu i přebytek informací, které v super-medializované době jen kazí rozhled.
Jemu se to očividně vyplatilo. S Grahamem spolupracoval do roku 1971, poté s několika investičními firmami a v roce 1978 založil se svými syny investiční a poradenskou firmu, dnes se jmenuje Kahn Brothers Group. Loni spravovala aktiva ve výši miliardy dolarů. Akcie v nejvyšší hodnotě má ve firmách, jako jsou Pfizer, Citigroup či New York Times Co.
Když se jej ptali, zda poté, co zažil Velkou depresi, ropnou krizi či krizi v roce 2008, cítí, že je poučenější a připravenější, odpověděl: „Historie se opakuje, ale ne zcela totožně.“ Po poslední finanční krizi se znovu ozval proti finančním gamblerům. Finanční krize podle něj příliš často způsobovala „parta hazardních hráčů, kteří šílí“, přičemž gamblerská povaha Wall Streetu prý má jen málo, či vůbec nic společného s vážnou stránkou byznysu.
Byl za oddělení bank, které obchodují jen se spotřebiteli skrze vklady a úvěry či hypotéky, od těch, co obchodují s akciemi, jinými bankami a firmami. „Nepůjčil bych vám ani deseticent, kdybych věděl, že chodíte hrát do kasina,“ rozohňoval se přirovnáním.
Irving nezemřel
Kromě finančního nadání a investiční trpělivosti se on a i jeho sourozenci zapsali do historie i jinak: jako neobvykle zdraví století staříci a stařenky. Irving Kahn zemřel ve 109 letech, jeho sestra Helen se dožila téhož věku, bratr Peter 103 let a další sestra Lee zemřela ve 101 letech. Ne náhodou se tedy za života ocitli v hledáčku gerontologů i genetiků: co je za jejich dlouholetostí, proč jsou v tak vysokém věku v tak dobré kondici?
Zdravým životním stylem to nebylo. Helena byla po celý život vším jiným než reklamou na zdravý život. Nesnášela saláty i cvičení, zato milovala hamburgery, alkoholové koktejly a vymetání nočních podniků. „Kouřím už víc než osmdesát let, celý den, každý den, takže to už musí být spousta cigaret,“ smála se ve 108 letech.
Irving na tom byl o něco lépe, aspoň to tvrdil, ale jeho syn byl opatrnější. „Otec kouřil do svých padesáti a nikdy si nehlídal, co jí, takže v tom musí být DNA a štěstí,“ prohlásil Thomas Kahn.
Odborníci vlastně skoro souhlasí. „Obvyklá doporučení na zdravý životní styl, tedy nekouřit, nepít, hodně cvičit, mít vyváženou stravu a držet váhu dole, ta se týkají nás průměrných lidí, ale ne jich,“ kývá hlavou Nir Barzilai, který zkoumal stovky staletých lidí. „Oni tvoří zvláštní kategorii,“ dodává a vypočítává, že z jeho zkoumaných staletých lidí 37 procent v průměru celých 31 let kouřilo a 20 procent nikdy necvičilo. Vysvětlení prý tedy bude jinde. „Tito lidé prostě stárnou jinak, pomaleji,“ konstatuje trochu rezignovaně.
Další odborník na staleté lidi Tom Perls z Bostonské univerzity dodává ještě jeden aspekt, který prý staletí lidé sdílejí: žijí obvykle naplněný život, mají stálou sociální síť, jsou společenští a extrovertní, udržují si otevřenou mysl, dobrou náladu, nenechají se životem převálcovat a nechybí jim optimismus.
To by Irvingovi Kahnovi odpovídalo. Když mu bylo 103 let a dostal od čtyřicetiletého novináře otázku, má-li díky svému věku jako finančník nějakou výhodu, odpověděl: „Myslím, že lidé mého věku jsou bystřejší než lidé vašeho. Vám schází ve vašich soudech jistota.“
Irving Kahn však požívá ještě jedné výsady, dokonce i po smrti, protože aspoň podle Barzilaiho nezemřel. „Máme jeho buňky a jeho DNA a každým dnem u nás v laboratoři pracují,“ napsal Barzilai Kahnovu synovi a dodal: „Irving není mrtvý.“
