Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rus vytvořil dvouhlavého psa, Američan opici: neobvyklé vědecké pokusy

aktualizováno 
Následující vědecké pokusy jsou bizarní, kruté, úsměvné, fascinující i s poučením na konci. Mají různý ráz, ale rozhodně vybočují z průměru. V jednom se psychologovi povedlo změnit „Ježíše“ v „neviditelného těhotného hermafrodita“, v jiném člen papežské etické komise vyráběl opice se dvěma hlavami.

Oběti Vladimíra Demichova. Ani tyto psy nečekal dlouhý život. | foto: Profimedia.cz

Co zažívá oběšenec?

Zkoumal souvislost mezi tetováním a zločinným chováním, ale především jej zajímalo, co přesně se děje s tělem při oběšení. Rumunský profesor forenzních věd a odborník na patologickou anatomii Nicolae Minovici proto od roku 1905 zkoumal přes 170 případů sebevražd oběšením, aby následně v knize Studie o oběšení analyzoval, jak záleží na druhu použitého uzlu a jaké typy lidí sebevraždu spáchaly.

Chtěl však poznat víc, a tak nezbylo než si kolem krku uvázat smyčku sám. Vynalezl proto samoškrtící zařízení: položil se na postel, smyčka kolem krku, provaz přehozený přes kladku na stropě, druhý konec v ruce. Jak za něj tahal, přiškrcoval se. To byla jen úvodní etuda, poté přizval pomocníky, vytáhli ho vždy dva metry nad zem. Kolem krku neměl samostahovací smyčku, ale i tak prý při svých výletech nad podlahu zaznamenával poruchy vidění, měnila se mu barva kůže, zvonilo mu v uších. K uzlu měl prý vždy připojen siloměr, zkoumal, jak fungují různé druhy uzlů. I to však byla jen příprava na velké finále. "Šestkrát, sedmkrát jsem se tak nechal oběsit na čtyři až pět sekund, abych si zvykl," cituje jeho slova Reto Schneider, autor Knihy šílené vědy.

Fotogalerie

Po dvou týdnech tak prý přikročil k popravčí smyčce. Nechal se pověsit dvanáctkrát. "Navzdory naší odvaze jsme nemohli nechat experiment pokračovat déle než tři až čtyři sekundy," omlouval se.

Ale neomezoval se jen na sebe, při jiných pokusech škrtil dobrovolníky, aby zaznamenával jejich pocity a stavy.

Svět by si jej ovšem neměl pamatovat jen kvůli jeho zvláštnímu zájmu o oběšencovy reakce. Věnoval se také filantropickým aktivitám. Zasloužil se o rumunskou záchrannou službu, v jejímž čele stál po 35 let, staral se o 13 tisíc bukurešťských žebráků a založil první útulky pro bezdomovce a svobodné těhotné ženy.

Letadlo plné blech. A komárů

Zuřila studená válka a nepohrdalo se ničím. Biologické zbraně? Beze všeho. Ale co zvolit? Americká armáda se rozhodla prozkoumat možnost nasazení komárů a blech, jimiž by na nepřátelském území šířila nemoci. Nejprve přišly testy s blechou morovou (Xenopsylla cheopis), v roce 1954 mělo být při operaci Big Itch v menší bombě shozeno nad Utahem sto tisíc blech, ve větší dvakrát tolik. Nebyly infikované, šlo o to, zjistit, zda po dopadu bomby s padákem přežijí. Povedlo se to napůl. Blechy shozené v menší bombě dopadly ve zdraví a podle výsledků testů by zafungovaly jako spolehliví bacilonosiči. Větší bomba však vypustila hmyz předčasně, ještě v letadle, takže se stal jejich obětí pilot, druhý voják a pozorovatel.

Při operaci Big Buzz americká armáda svrhla ve státu Georgia z letadel 330 tisíc komárů a byla spokojená, rozptýlili se až do vzdálenosti 610 metrů od místa svržení a pátrali po potravě.

Do třetice při operaci Drop Kick v roce 1956 zaplavili vojáci Floridu 600 tisíci neinfikovaných komárů. A opět úspěch. "Během jediného dne se komáři rozptýlili do vzdálenosti mezi jednou a dvěma mílemi a pokousali mnoho lidí," mnula si ruce zpráva nazvaná Summary of Major Events and Problems U.S. Army Chemical Corps, Fiscal Year 1959 - January 1960.

Dvouhlaví psi doktora Demichova

Oněch fotografií je plný internet, ale jsou jen pro oči otrlých. Že všichni psi, které svými pokusy potrestal sovětský lékař Vladimir Petrovič Demichov, zemřeli, jen vytušíte. Že však před svou smrtí krutě trpěli, je očividné.

Experimenty průkopníka transplantační chirurgie se psy začaly již v polovině čtyřicátých let transplantacemi srdce, plic, nebo srdce a plic najednou a jejich nedobrovolné objekty umíraly. V padesátých letech mu pokusy kvůli etickým ohledům zakázalo sovětské ministerstvo zdravotnictví, díky tichému svolení svého nadřízeného je však prováděl dál.

A co víc, postoupil na novou úroveň a začal konstruovat psy se dvěma hlavami: hlavu, jícen, plíce a přední končetiny štěněte či malého psa voperoval na záda dospělého. "Dárcova hlava kouše příjemce za ucho, takže příjemce štěká a hází hlavou," zní poznámka z 24. února roku 1954. "Je to šťastný pes, protože jak víte, dvě hlavy jsou lepší než jedna," žertoval s fotoreportérem magazínu Life v roce 1959 poté, co transplantoval hlavu malého psíka na tělo pouličního křížence jménem Tulák.

Demichov takto transplantoval celkem 20 psích hlav, ale štěstí to nepřineslo ani dárcům, ani příjemcům. Všechny jeho "výtvory" zemřely, obvykle mezi druhým a šestým dnem po operaci, nejdelší pokus trval 29 dnů. Podle jiného zdroje provedl pokus ještě v roce 1968 a psi přežili 38 dnů.

Slova Charlese W. Maya, spoluzakladatele americké prestižní kliniky, která nese jeho jméno, jako by byla určená právě Demichovi. "Hnutí proti pokusům na zvířatech nepohání parta přecitlivělých milovníků zvířat založená na čistě sentimentálních důvodech," prohlásil Mayo v roce 1961. "Neznám nic, žádný vědecký objev, jehož se dosáhlo prostřednictvím vivisekce a jehož by se nedalo dosáhnout bez takového barbarství a krutosti."

V případě Demichova s ním souhlasí například americká instituce National Center for Biotechnology Information. "Demichovy transplantace hlav byly pravděpodobně nejkontroverznější experimentální operací dvacátého století," uvádí. "Proč je dělal? Ke klinické aplikaci této procedury v žádné, v žádné modifikaci nikdy nedojde. To je jednoduše nemožné."

Zároveň však odborníci zdůrazňují, že jinak byl Demichov skutečným pionýrem transplantace a jako první na světě provedl v roce 1953 úspěšný koronární bypass. A mimochodem, o tom, že soucit s lidmi ještě nezaručuje soucit se zvířaty, svědčí jeho statečné chování za druhé světové války. Jako expert totiž šetřil případy zraněných vojáků a měl rozhodnout o tom, zda si zranění nezpůsobili sami, aby se dostali z bojiště, k čemuž často docházelo. Ačkoli mu v mnoha případech bylo zřejmé, že se vojáci postřelili sami, nikdy je neudal, protože by je čekal trest smrti. Neudal, i když věděl, že pokud by se na jeho lež přišlo, stálo by to život jeho samého.

Robert White: papežská etická komise a opičí hlavy

Než raději opustíme krutý svět vivisekce, co nejméně popisně dodejme, že Demichovou praxí se nechal inspirovat americký neurochirurg Robert White. Lékař, který byl poradcem papeže Jana Pavla II. pro otázky lékařské etiky a který v roce 1981 založil Vatikánskou komisi o biomedicínské etice, však zavrhl psy a sáhl po opicích. Jinak byl však princip stejný: transplantovat hlavu jedné na tělo druhé.

"Pamatuji si, jak se hlava zvedla, výraz v tváři vyjadřoval strašnou bolest, zmatek a úzkost," vybavoval si ještě loni v rozhovoru pro CBS News doktor Jerry Silver, který stál při jednom z pokusů v roce 1970 vedle Roberta Whitea. "Bylo to strašlivé."

Robert White si říkal Pokorný Bob, jeho kritici jej nazývali Doktor Řezník a jeho experimenty označovali za synonymum "krutého, surového vivisektorského průmyslu".

Ukřižování, moje posedlost

Zkoumání neobvyklého tématu zahájil ještě na vysoké škole v roce 1948 a neopustilo jej do konce života. "Toto šetření bylo tou nejzamotanější, nejpoutavější a nejpodnětnější zkušeností celé mojí kariéry," napsal v předmluvě ke své knize Ježíšovo ukřižování forenzní odborník Frederick Zugibe. A že mu prošly pod rukama stovky těch nejobludnějších, nejneobvyklejších, nejtajuplnějších případů vražd, sebevražd, travičství či dopravních nehod. Největší případ jeho kariéry však byl nesrovnatelně podivuhodnější. Vyšetřovat smrt Ježíše Krista bylo jako provádět pitvu napříč staletími, vysvětloval v předmluvě.

Turínské plátno, relikvie, k níž se staletí upírají naděje, o níž se vedou...

Turínské plátno, relikvie, k níž se staletí upírají naděje, o níž se vedou spory, která povzbuzuje fantazii.

Celý život jej pronásledovaly otázky: Jaká byla Ježíšova pozice na kříži? Bortil se sklesle dolů, nebo se naopak vzpínal? Mohly pomoci váhu jeho těla podpírat přibité nohy? Jaký byl úhel zápěstí? Kudy přesně vedly hřeby na jeho rukou? Skrz dlaně, nebo zápěstí? Na co vlastně ukřižovaný Ježíš zemřel?

Nezabýval se však jen ukřižováním, ale i s ním spojeným otazníkem Turínského plátna: může na něm být opravdu Ježíšův otisk, nebo ne?

Těmito výzvami nebyl horečnatě posedlý jen Zugibe, pohltily i další. Jedním z jeho úhlavních terčů se stal Pierre Barbet. Byly to vášnivé pře. Zugibeho polemiky jsou plné vět psaných tučným hůlkovým písmem, z nichž čiší, jak rozhořčeně chce spekulace svého protivníka vyvrátit: "Barbet setrvává ve své zmatenosti a dělá další závažnou anatomickou chybu."

Nechtěl jen spekulovat, proto si nechal od křesťanského sochaře otce Weylanda postavit kříž, na který přivazoval dobrovolníky (Barbet pro změnu vtloukal hřeby do čerstvě amputované ruky a věšel na ni závaží, aby doložil, že hřebík zatlučený do dlaně by ji protrhl). Zugibeho závěr? Barbet se plete, když tvrdí, že Ježíš zemřel na udušení. Vezmeme-li v potaz výsledky experimentů i to, že byl Ježíš cestou na popraviště bičován a trýzněn, je zřejmé, že příčinou jeho smrti byl traumatický a hypovolemický šok.

Tři Ježíšové na jednom místě

A Ježíš ještě jednou. Ti tři se jmenovali Clyde Benson, Joseph Cassel a Leon Gabor, ale každý z nich si myslel, že je Ježíš. Ne náhodou, všichni byli totiž pacienty michiganské Ypsilanti State Hospital a všichni trpěli paranoidní schizofrenií. Známý psycholog Milton Rokeach však měl nápad, jak jejich bludy narušit a navést je směrem zpět do reality: konfrontujme je navzájem.

"Kromě jiného, jsem též Ježíš," představil se v červenci roku 1959 osmapadesátiletý Joseph. "Páté z mých jmen je Pán, šesté Ježíš," kontroval sedmdesátiletý Clyde. Osmatřicetiletý Leon povolal na pomoc úřady: "Můj rodný list říká, že jsem reinkarnací Ježíše Krista Nazaretského." Setkání skončilo velkou pří a vyčerpáním všech.

Ale nemělo být posledním, Rokeachův experiment trval dva roky. Nejprve přišel na řadu ochranný mechanismus: každý z nich si dělal legraci z tvrzení dvou kolegů a zároveň legitimizoval své ježíšovské postavení. Clyde tak považoval své druhy za mrtvoly, které řídí stroj, podle Leona byli zbylí dva lháři a Joseph prohlásil své rivaly za blázny. Postupně však tenze mezi Ježíši polevila: soustředili se na drby o dění v nemocnici, debatovali o komunismu i o filmech, identity Ježíše na sebe brali, jen když nebyli spolu.

Rokeach ovšem věřil na srážku s realitou. A rozhodl se být nemilosrdný, předložil jim ústřižky z novin, kde se o nich a experimentu psalo: Co vy na to? Clyde ztuhl, Joseph odmítl, že by byly články o nich, Leon odešel.

Psycholog se je pokoušel vmanipulovat do situace, kdy by byli nuceni rozpoznat realitu své existence, fabulacemi, vymýšlením si neexistujících postav, ale neúspěšně. Jediný, kdo opustil identitu Ježíše, byl Leon. Ovšem jen proto, aby se začal považovat za hermafrodita, který je jednak těhotný a čeká dvojčata a jednak je neviditelný.

Ale není to jen úsměvný příběh, Rokeachovi přinesl i ponaučení. "Ačkoli jsem nepomohl oněm třem Ježíšům zbavit se jejich iluzí, pomohli oni mně zbavit se své vlastní. A mou iluzí bylo, že měním-li na klinice životy lidí, mohu změnit i lidi samotné. Začal jsem chápat, že nemám žádné právo, dokonce ani na klinice a dokonce ani ne jménem vědy, stavět se do role božstva," napsal s pokorou o desetiletí později v knize, která se experimentu věnuje.

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.