V potu se v posilovnách mučíme kvůli tlaku okolí, ne z pozitivní motivace a...

V potu se v posilovnách mučíme kvůli tlaku okolí, ne z pozitivní motivace a vlastního zájmu, tvrdí vědci. | foto: Profimedia.cz

Nechceme být siláky. Do posiloven nás žene pocit hanby, tvrdí vědci

  • 32
Nijak zvlášť netoužíme po obřích bicepsech, nemáme potřebu být silní, netrápí nás ani kondice. Motivace průměrného návštěvníka posilovny není pozitivní. Chodí do ní ze strachu. Bojí se ostudy, že by jej okolí považovalo za tlustého. Zjistil to výzkum britských a australských vědců, první svého druhu.

Na začátku, když vědci zkoumali vědomé motivace svého vzorku návštěvníků, přitom nenarazili na překvapení. Šedesát procent z mužů, kteří měli o trochu vyšší Body Mass Index a chodili do posilovny dvakrát až třikrát týdně, vedl podle jejich slov k posilovacím strojům a činkám motiv zdraví a kondice. Šestnáct procent posilovalo kvůli vzhledu. Tak alespoň vypovídali. Jenže výzkumníci se poté zaměřili, pomocí speciální metody automatických asociací, na jejich nevědomé motivace.

Ty jim experiment vykreslil více než zřetelně. Posilovny podle jejich zjištění neplní ani tak nadšení po svalech nebo touha po pevném zdraví, ale skryté úzkosti mužů ohledně toho, jak jejich těla vnímá okolí. Jinými slovy, ideál krásy nediktuje jenom ženám a tlak na splnění kulturní normy ohledně vzhledu nedrtí jen je, ale i pány.

Změnit negativní v pozitivní

V tom je přínos pionýrské studie, kterou zveřejnil časopis The Journal of Strength and Conditioning Research, podle jejích autorů zásadní. „I když je totiž u mužů menší pravděpodobnost, že to uznají, nespokojenost s vlastním tělem a muskulární dysmorfie může mít dopady, a také má, nejen na ženy, ale i na ně,“ uvedl za britsko-australský tým David Keatley. Svalová dysmorfie je duševní porucha, která vychází ze syndromu malosti a jejíž oběť trpí chorobnou závislostí na cvičení a zvětšování svalů.

„Obrazy, které člověk vidí na internetu, jejich společenskými podněty a populární koncepcí

́ideálního těla ́ může být ovlivněn každý,“ zdůrazňuje Ketley. A dodává, že současný růst obliby selfie fotek a návrat osvalených hollywoodských hrdinů typu Hugha Jackmana vytváří riziko, že budou muži stále silněji naháněni do posiloven.

Jenže – co by na tom mělo být vlastně špatného? Vědci však vědí, proč se mít na pozoru. Na motivaci, která nás do posilovny žene, totiž závisí, co a jak v ní budeme dělat, a jak to bude korespondovat s naším zdravím. Právě pánové, kteří chodí posilovat kvůli pocitu studu za své tělo, kvůli sebeobviňování a tlaku reakcí okolí, jsou totiž nárazovými návštěvníky posiloven. Chodí nepravidelně, cvičí bez plánu a nekompetentně. U cvičení nevydrží, ničeho nedosáhnou a mohou si ničit zdraví, jak dodává magazín Men ́s Fitness.

Podle Keatleyho by se proto mělo o motivacích i jejich dopadech na cvičební návyky vědět. O tom, že se činky nezvedají jen kvůli pozitivní touze po svalech, ale i kvůli negativním emocím z posměšků, by měli být zpraveni zejména trenéři, instruktoři, ale i klienti posiloven.

Odborníci z Men ́t Fitness souhlasí, trenérovým úkolem by mělo být dokázat změnit negativní motivaci založenou na vnímání těla na pozitivní, proaktivní. „Například je možné zaměřit se na získání nějakých dvou kil svalů navíc nebo vyrovnání dysbalancí, spíše než abyste se posedle zasekli na tuku na břichu, všechno úsilí věnovali jedné jediné specifické části těla,“ píše magazín a dodává: „Tím, že se dá cvičení pozitivnější rámec, se dají vytvořit zdravé návyky.“

Obětí diktátu ideálního těla jsou i muži

Ne všichni však nad studií kroutili zaskočeně hlavou. „Nepřekvapuje mě to ani trochu,“ uvedla serveru Yahoo psychoterapeutka Robi Ludwigová, „vizuálními obrazy, jimiž jsou vystaveni a které je obklopují, jsou ovlivněni i muži.“

Podle americké Národní asociace poruch přijímání potravy trpí alespoň jednou za život obdobnými problémy deset milionů amerických mužů. Třetina teenagerů – chlapců se uchyluje k zdraví škodlivým jednáním, která mají regulovat jejich hmotnost a mezi něž patří například hladovění, zvracení, kouření či konzumace projímadel.

Problém znají i ve Velké Británii, ke zkušenosti s poruchami přijímání potravy se doznala více než polovina hochů mezi osmi a osmnácti lety. Třiadvacet procent mladíků ve výzkumu, který letos v srpnu vydal magazín JAMA Pediatrics, prohlásilo, že podle nich existuje „perfektní mužské tělo“.

S problémy s akceptací toho vlastního se přitom chlapci a mladí muži nemají komu svěřit. Mají bariéry hovořit o problémy s rodiči i učiteli, vrstevníci jim přitom příliš nepomohou. Pro 68 procent účastníků britské studie totiž byli zdrojem tlaku právě oni.

„Máme tendenci myslet si, že muži jsou těmito problémy nepostihováni, jenže oni jsou. A čísla postižených mužů stále rostou,“ komentuje trend Ludwigová.