Peníze nejsou v životě to nejdůležitější, myslí si Tereza Votavová. I když

Peníze nejsou v životě to nejdůležitější, myslí si Tereza Votavová. I když hrají i v jejím sportu velkou roli. | foto: Ondra Kinkor

Neumím být v řadě jako ostatní, říká fourcrossařka Tereza Votavová

  • 19
Nebojí se rychlosti ani chlapského světa. Kola miluje a drsnou disciplínu fourcross vyznává, i když pro to rodiče nemají pochopení. "Chtěli, abych se zařadila a byla jako ostatní. Já ale taková nejsem," stojí si za svým Tereza Votavová.

Pohybujete se v převážně chlapském světě, jak vám v něm je?
Jsem na něj zvyklá už od patnácti. Chlapi umí poplácat po zádech, jsou ale o to víc sprostí. Ženský jsou surovější a víc zlé. Příští rok mě nejspíš čeká trénování s holkami, ale je to teprve ve fázi zrodu, uvidíme. Na jednu stranu vůbec nevím, co od toho čekat, na druhou stranu se těším, že bychom mohly mít stejné vztahy jako kluci.

Máte na kole strach?
Vždycky jsem si říkala, že mám, ale víc než bolesti se bojím neúspěchu.

Co říkají na to, že děláte sport, který pro holky není až tak tradiční, rodiče?
Drží mě nohama na zemi, vědí, že mě to nejspíš nebude živit. Byli by vlastně rádi, kdybych toho nechala.

Mrzí vás to?
Na jednu stranu ano, na druhou stranu to chápu. Mají o mě i strach. 

Chodí na závody?
Za těch osm let, co jezdím, byli dvakrát. To mě mrzí hodně. Ostatní rodiče dělají dětem zázemí, fandí jim, naši ne. Kdyby mi fandili, možná bych už byla dál.

Asi by byli radši… abyste se zařadila?
Ano, abych pracovala, vydělávala a žila jako ostatní. Já ale taková nejsem. Nechci být otrokem svého majetku.

Peníze pro vás nejsou to hlavní, co je podle vás v životě důležité?
Nemám ráda lidi, kteří víc mluví, než dělají. Nemusím ani milosrdné lži, nemám ráda intriky. Mám ráda pracovité a tvořivé lidi.

Svá kola miluju. A děsím se, že mi je někdo ukradne

Ve své disciplíně patříte ke špičce. Šlo vám to hned od začátku?
Dlouho ne, padala jsem a jezdila pomalu. Ale přesto mě to bavilo. 

Kolo byla vaše první volba, co dělat?
Ne, byla jsem týmový hráč, hrála jsem volejbal, ale nenaplňovalo mě to. Byly tam předem dané tréninky, všechno bylo pořád stejné. Na kolo jsem přešla v patnácti. Tady můžu být individualista, na trénink jdu, kdy potřebuju, i když se občas musím hodně přemlouvat. (smích)

Kolik hodin denně trénujete?
V zimě jsem zalezlá v posilovně a cvičím, co to jde. Na kolo ani moc nechodím, nepočítám-li trenažér, raději jedu na lyže. Myslím si, že když jste upnutí jen na jednu věc, nejste schopni se dále zlepšovat. Takže trávím tak dvě hodiny v posilovně, ale nemám to moc ráda. Sport, který dělám, je náročný na zranění, takže dodržuju strečink a relax. Čím jsem starší, tím mi přibývá povinností, proto mám na trénování míň času. Když je teplo, jezdím na kole kolem dvou hodin denně. 

Trénujete i ve špatném počasí?
No jistě, ani závody se ve špatném počasí neruší, takže je potřeba to natrénovat. Na blátě je to navíc zábavnější, aspoň to tak nebolí, když spadnete.
 
Jak velký máte vztah ke svým kolům, jsou pro vás jen stroj, nebo něco víc?
Kola mám od firmy Giant a přiznám se, že se moc bojím, že až jednou dojezdím, časem v garáži zůstane prázdno. To je strašidelná představa. Moc jsem si tuhle značku oblíbila.

Jezdíte na kole i v běžném životě?
Hodně se bojím, že mi je někdo ukradne, to je noční můra. Takže po Olomouci, kde studuji, jezdím na skládačce. A hodně mě baví jezdit na nezávodních kolech, třeba na silničce, endurku. To si užívám.

Silniční kolo? To bych do vás neřekl. Kolik jste nejvíc na kole ujela v kuse?
Asi 120 km. Mám ale strach, tady v Čechách jsou řidiči hodně neohleduplní. Jinde v Evropě je to mnohem příjemnější, tam se tolik nebojím.

Co si na kole umíte spravit sama?
Teď už skoro nic, mám na to super pomocníky. Kluci z BikeBros se mi starají o kola skvěle. Utáhnu si, co je potřeba, ale přehazku už si neseřídím.

Jak velká je fourcrossová řehole? Řešíte například stravu?
Všichni mi závidí, že jsem prý hubená. Já se ale pár let snažím přibrat, trápí mě to. Přes zimu přiberu pár kilo, ale jak vlezu na kolo, je to dole.
 
Co si ráda dopřejete?
Svíčkovou. Jsem hrozný čecháček. (smích) Bývaly doby, kdy jsme uměli pěkně zapařit, teď to ale s alkoholem moc nepřeháním. A mám odpor ke kuřákům, mám pocit, že to jsou lidi bez pevné vůle.

Všechno je to o penězích

Mluvila jste o pádech. Býváte často zraněná?
Teď jsem si, zrovna nedávno, zlomila klíční kost na tréninku v Rokytnici. Nejhorší ale bylo zranění krčních obratlů. Obecně mám problém se zády, doktoři už vyhrožují, že bych měla přestat. Ale zranění k mému sportu prostě patří. Budu asi muset víc cvičit.

Tereza Votavová

Narodila se v roce 1989, bydlí v Praze-Uhříněvsi.

Mezi její největší úspěchy patří první místo v Německém poháru, bronz z českého mistrovství a čtvrté místo z evropského šampionátu. Na závodu světového poháru v Houffalize skončila jedenáctá.

Má ráda přírodu a cestování, věnuje se též potápění a jízdě na kajaku.

Jste nervózní, když nemůžete trénovat?
Teď jsem to využila a učila se do školy. Studuju rekreologii na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Co si pod tím představit?
Říkám tomu chataření, je to zážitková pedagogika, učíme se vyplňovat lidem volný čas, vzdělávat je a rozvíjet. Je to fajn, vidět, jak se díky nám lidi posouvají dál a jsou spokojenější víc, než když k nám přišli.
 
Studovala jste však architekturu…
To ano, ale nechala jsem toho, abych měla čas na kolo. Nelituju. Díky rekreologii ze mě nebude kancelářská krysa s hypokinezí. To pro mě znamená hodně.

Co kromě školy a kola stíháte ještě?
Už skoro nic, maximálně v zimě lyže. Když už mám volno, snažím se pracovat jako animátorka v hotelu, dělám i instruktora v lanovém centru a různé kurzy pro základní školy… každá koruna se hodí.
 
Jak dlouho ještě chcete jezdit?
Doufám, že to půjde aspoň do třiceti, ale zranění mám za sebou už hodně, takže uvidíme. Dost to taky bude záviset na tom, jak moc mě sport bude schopen uživit. Sponzoři do toho dávají čím dál méně. A něco jíst musím. Zatím to vypadá, že to do třiceti nepůjde.
 
Co vám chybí, abyste se mohla posunout dál?
Přála bych si, abych měla svého manažera, pro kterého by to byla práce, ne aby to dělal ve svém volném čase. Nechci se starat o to, co budu jíst, ale o to, jak budu trénovat. Chybí mi peníze. Mým snem je dělat to tak, abych se sportem mohla živit a byla relativně zdravá. Chtěla bych jezdit i dál na zahraniční závody, všechno je to ale o penězích. A ty kvůli mému letošnímu zranění právě došly.