Při své rozsáhlé studii pracovali jak s dobrovolníky v laboratoři, tak s digitálním záznamem 120 soudních procesů, u kterých je výsledek už znám. Nesoustředili se přitom jen na sledování reakcí obviněných, ale také na výpovědi svědků. A aby měli materiál ještě bohatší, do experimentu zařadili jako kontrolní vzorek i několik kamerových záznamů z projektu The Innocence („Nevinnost“), který mapuje případy justičních omylů a nespravedlivě odsouzených.
Prototyp programu pokrývá pestrou škálu projevů zkoumaného subjektu. Monitoruje v reálném čase jak jeho hlasový projev, tak gestikulaci. Snímá pohyby hlavy, očí, obočí, úst, rukou. Mimo pokusné testování by se přitom vše samozřejmě odehrávalo potají, na rozdíl od tradičního detektoru lži by zkoumaný nemusel vědět, že je jeho pravdomluvnost testována. Tím méně šancí blufovat by měl.
Jak poznat lháře
Na základě pozorování program rozpoznává řadu signálů, které naznačují lež. Například pohled do očí. Obecně se tvrdí, že vyhýbavé pohledy jsou znakem neupřímnosti a lži, přímý pohled z očí do očí má naopak značit pravdomluvnost. Jenže lháři to pochopitelně dobře vědí a cíleně udržují oční kontakt. Ale ouha, všeho moc škodí. Software z michiganské univerzity tvrdí, že lháři budou během rozhovoru viset na tazatelových očích v 70 procentech případů, zatímco pravdomluvní jen v 60 procentech. Je to pouze malý, obtížně postřehnutelný rozdíl, se kterým si lidský mozek neporadí, ale počítač ano.
Chceme být chlapáci, i kdybychom kvůli tomu měli lhát Diktátu na mužnost se snažíme dostát za každou cenu, byť to vede i ke komickým a nedůstojným situacím, tvrdí vědci. |
Příkladů je víc. Například grimasy zahrnující celé obličejové svalstvo jsou v poměru 3:1 častější u lhářů než u pravdomluvných. Stejně tak pohyby obou rukou současně užijí ve 40 procentech případů spíše ti, co si vymýšlejí. Podstatné je i pořadí slov ve větě a melodie slovního projevu. A samozřejmě, podvádění naznačuje časté „hmm“. Pravdomluvní častěji zavírali oči a zvedali obočí, potřásali hlavou a nechávali otevřená ústa.
Dokáže-li však program určit, jaké signály varují, že mluvíme se lhářem, nabízí se otázka: Proč je potřeba program, proč se prostě nemůžeme spolehnout na vlastní vnímání? „Lidé jsou ve skutečnosti velice špatnými detektory lži,“ odpovídá Rada Mihalcea, profesorka počítačových věd michiganské univerzity, „nejsme na tenhle úkol přirozeně stavění a předjímáme závěry dopředu. Když čekáme lež, podezříváme, když chceme věřit, důvěřujeme. Necháme se snadno přesvědčit určitými vysílanými signály a nepřemýšlíme o celkovém vyznění projevu.“
V konečném důsledku nás tak snadno přesvědčí lhář, který ví, na co si dávat pozor, stejně jako nás „oklame“ pravdomluvný člověk, který si není sám sebou jistý, a proto vykazuje náznaky lhaní. To se ostatně ukázalo v první fázi výzkumu, při laboratorních testech. Cvičený pozorovatel je sice schopný jednotlivé signály zaznamenat, ale není je už schopen s matematickou přesností analyzovat. Podle Mihalcea totiž záleží též na poměru detailů.
Vyvíjený program dokáže lhaní „přečíst“ s pětasedmdesátiprocentní úspěšností. Vnímavé oko pokerových profesionálů a policejních komisařů dosahuje úspěšnosti jen 50 procent.
