Velíte četě na kolínské stanici. Jak jste se k profesi hasiče dostal?
Bylo mi to vlastně dané. Táta dělal hasiče, tuhle práci jsem měl od dětství na dosah ruky. Jeden čas jsem sice pomýšlel na policejní akademii, ale "hasičina" nakonec zvítězila. Dělám ji od roku 1994.
První otázka, která napadne laika, zní: co vlastně dělá hasič, když nehasí?
Tohle slyším pořád: "Hasič leží a plat mu běží." Tak to ale není. Práce je tu pořád hodně. V sedm ráno přeberete směnu, techniku, pak přichází školení, metodické listy, bojové řády, cvičební řády, zákony, vyhlášky. A potom nastává praktická část výcviku s výškovou technikou, vyprošťovacím zařízením, pak hospodářské práce, údržba techniky.
Počítám, že dojde i na fyzickou přípravu…
Jistě. Veškerá výbava s dýchací technikou váží něco kolem 25 kil, takže fyzička je potřeba. Každý rok musí navíc hasič dělat fyzické testy. Když je nesplní, končí.
Večer je stanice v pohotovostním režimu. Do kolika minut musíte být schopni vyrazit, je-li vyhlášen výjezd?
Pohotovost máme od 23:00, ohlásí-li nám rozhlas výjezd, musíme vyjet do dvou minut. Už jsme ale tak sehraní, že to většinou bývá do jedné minuty. Bohužel, nejvíce výjezdů bývá v noci mezi první a třetí hodinou, kdy má člověk nejtvrdší spánek.
Co se poté odehrává při cestě autem? Je čas na nervozitu?
Je to plné energie, adrenalin vám vjede do celého těla. Na stanici se dozvíme, na co se vyjíždí. Během jízdy si velitel přes operační středisko informace ověřuje a upřesňuje. Určuje se, kdo bude co dělat, i když na místě se to může dost změnit. Když hoří větší objekt, rozdělujeme se do skupin, zkoušíme vysílačky na společném kanále, bereme na sebe dýchací přístroje. Každým výjezdem se hasič jakoby startuje a v autě jim velitel zařazuje rychlostní stupně.
Jaké máte zkušenosti s ostatními řidiči? Vycházejí vám vstříc?
Je to špatné. Často uhýbají na poslední chvíli nebo spíš šlápnou na plyn, aby nám ujeli. Protijedoucí auta zastavují přesně vedle sebe, což nám zmenšuje průjezd. Křižovatky, to je hotová katastrofa. Řeknu naostro. U každého výjezdu se najde zoufalec, který nám to zkomplikuje. 600 výjezdů, 600 zoufalců. Naše řidiče obdivuji, řídí třeba i dvacetitunový kolos a musí dojet bezpečně a včas. To skoro nejde splnit, oni to ale podstupují denně.
Mluvili jsme o fyzických testech, samostatnou kapitolou je ale psychická stránka vaší profese. Jaké základní psychické předpoklady by měl hasič splňovat?
Smysl pro kolektiv. Pokud psychologické testy odhalí, že uchazeč je nevyzrálý, samotářského založení, že neuznává autoritu, neprojde. U zásahů totiž pracujeme jako kolektiv. Jeden chrání druhého, nemůže se stát, že někdo řekne, že na toho druhého kašle. Nehledáme namachrované frajery, kteří už se vidí, jak budou vytahovat lidi z hořících domů. O tom to není.
Co bývá pro nováčka nejtěžší?
Když poprvé najde někoho bez života. Dost taky záleží, v jakém stavu to tělo je. V mém případě to byla stará mrtvola. Šli jsme večer na zásah do zapáchajícího bytu a ve tmě jsme nemohli nikoho najít. Pak přišel šok, když jsem asi z metru posvítil baterkou na šaty pověšené na skříni – a on to byl oběšený člověk. Kůži měl úplně šedivou. Nikdy na to nezapomenu.
Obzvlášť těžké musí být, pokud se zásah týká dětí.
Skoro každý hasič vám řekne, že u zásahů musí být určitá citová vzdálenost, ale děti tu hranici bourají. To je asi zakořeněné někde hluboko v lidstvu. Ale psychický nápor je obecně velký, někteří zájemci o tuhle profesi si to ani neuvědomují. Přijedete k dopravní nehodě, vidíte, že jeden z posádky už to nepřežil. Jenže ten druhý je pořád při životě, musíte ho psychicky podporovat, takže mu říkáte, že jeho kamarád bude v pořádku, i když je to lež. Není snadné takhle lhát třeba půl hodiny.
Během zásahu se ale soustředíte hlavně na to, abyste fungovali tak, jak máte. Jenže jak se s psychickým náporem vyrovnáváte po akci?
Někdy jsou zásahy tak náročné, že si ty situace musíme potom rozebrat, povídat si o nich. Přijedeme zpátky na stanici a jsme zticha… Ale pak jeden začne a postupně se přidáváme.
Jak dlouho lze v tak psychicky náročné profesi vydržet?
Obecně se dá říct, že hasiči končí ze tří důvodů. Ten základní je spojený se zvyšováním náročnosti: prostě nezvládnete fyzické a psychologické testy a musíte odejít. Nebo už nestíháte pracovní nasazení: vyprošťování zraněných, požáry, neustálá možnost výbuchu, to vše je neskutečně náročné.
A ten třetí?
Některým se stane, že v práci nemohou něco překonat. Stane se jim něco v rodině a tady se jim to vrací. Jsou případy, že jim třeba umře dítě u dopravní nehody a pak přijedou k nehodě a vidí jiné dítě, vážně zraněné nebo mrtvé. Uvědomí si, že v práci nejednají s chladnou hlavou a odcházejí. To obdivuji nejvíc, že si to ti chlapi dokážou říct a odejdou se vztyčenou hlavou.
Vaše profese je spojena s nešťastnými událostmi, pokud ne přímo tragédiemi. Čím pro vás tenhle svůj rys "hasičina" vyvažuje?
Miluji na ní různorodost, kterou přináší. A samozřejmě to, že je to pomoc lidem v nouzi. Je hezké, když nám lidé poděkují – často to ale ani nemusí říkat, protože je to vidět v jejich tvářích.
A co na ní naopak nenávidíte?
Když vás někdo obviní, aby shodil vinu ze sebe. U jedné nehody přejel řidič chodce, my oběť vyprostili, ale ona na následky zranění zemřela. A při vyšetřování se z toho řidič snažil dostat tím, že nám prý na onoho chodce při vyprošťování spadlo auto. Kvůli tomu se ale na práci nesmí zanevřít. Snažíme se zachraňovat, i když se to už někdy zdá být zbytečné.
Hasič, to je pro většinu lidí v první řadě bojovník s ohněm. Jaký k němu máte vztah?
Pokud v hasičovi nevzbuzuje oheň nějaký pocit, tak to snad ani není hasič. Určitě by měl vědět, jak oheň funguje, jak žije, jak se může i malý plamínek rozšířit. Požár je jako živá šelma, pokud má kyslík a potravu, tak pojede. A když je u toho vítr, tak je to hned. Vzpomínám si, jak chtěl jeden pán vedle bytovky spálit chroští. Zapálil si ohníček, jenže dva metry od toho bylo čerstvě posekané obilí. Trochu zafoukal vítr a během okamžiku bylo celé pole v ohni. A pán se divil, že to nestíhali uplácat lopatami.
