1936: Ve stínu svastiky
Letní olympiáda v roce 1936 byla první, na níž nechala silný otisk politika. Aby ne, pořádala ji země, kterou spravovali Hitlerovi nacisté.
První obětí politických tlaků byl, ještě před zahájením her, Američan Ernest Lee Jahnke. Syn německých emigrantů byl za to, že podněcoval atlety k bojkotu her kvůli zločinům páchaným nacisty na Židech, vyloučen z Mezinárodního olympijského výboru: na jeho místo nastoupil prezident amerického olympijského výboru Avery Brundage, který prosazoval ideu "politika do sportu nepatří".
Na nejvyšším stupni Jesse Owens, stříbrný Luz Long zdraví nacistickým pozdravem
Přesto se na německé olympijské hry dívali skrze politické brýle všichni.
Kontroverzní byla samo sebou účast Jesse Owense a dalších amerických černošských atletů. Ti se nicméně v Berlíně paradoxně těšili "výsadám", jako možnosti jezdit veřejnou dopravou, které jim byly v rasově segregované Americe upírány.
A neobvyklé bylo i to, že právě na olympiádě v roce 1936 vzniklo silné pouto mezi Afroameričanem Owensem a německým atletem Luzem Longem.
Adolf Hitler olympiádu v roce 1936 propagandisticky samozřejmě využil
Antisemitská politika připravila o účast německou skokanku do výšky Gretel Bergmanovou: navzdory tomu, že měsíc před hrami vyrovnala německý rekord, byla z olympiády vyloučena kvůli svému židovskému původu.
Naproti tomu kontroverze nevyvolal výsledek finále v pozemním hokeji, v němž Indie porazila německé družstvo 8:1. Indové byli totiž nacistickou ideologií považováni za Indo-Árijce.
1956: Krvavé pólo
Hned několik politických bojkotů zasáhlo letní olympijské hry v australském Melbourne. Zatímco Egypt, Irák a Libanon se jich neúčastnily na protest proti izraelské invazi do Egypta, Švýcarsko, Holandsko a Španělsko je bojkotovaly kvůli násilnému potlačení protistalinského dělnického povstání v Maďarsku sovětskou armádou.
Maďarští sportovci do Austrálie přijeli, ale vztek na SSSR za to, že jeho vojska rozdrtila maďarské dělnické rady i ozbrojené pouliční skupiny, doma nenechali. Když se právě týmy SSSR a Maďarska utkaly v semifinálovém zápase, Maďary jistě poháněla i motivace pomstít se za vojenské přepadení alespoň sportovním vítězstvím.
A to se jim i podařilo.
Hra však byla stále násilnější – a řež ve vodě, která vedla k několika zraněním, málem doplnilo otevřené násilí v hledišti, jemuž zabránila až policie.
1968: Black Power na stupních vítězů
Osmašedesátého roku se přehnaly revolty celým světem, Mexiko nevyjímaje. A protože měl toho roku pořádání letních olympijských her na starosti právě tamní autoritářský režim, zapsal se do "politických dějin" olympiády i masakr, k němuž došlo 2. října.
Tehdy mexická vláda poslala na demonstrující studenty ozbrojené složky, které je rozehnaly střelbou. Výsledkem byl masakr – až tři sta zabitých, stovky zraněných.
Vzpurná nálada roku ´68 ale probublala i na samotné hry: celý svět obletěla fotografie amerických černošských atletů Tommieho Smithe a Johna Carlose, jak na stupních vítězů drží vztyčené pěsti v pozdravu militantní organizace amerických černochů Černí panteři. Power to the People!
Smith, který v běhu na dvě stě metrů zvítězil ve světovém rekordu, měl na pravé ruce černou rukavici, Carlos, který byl třetí, na levé (z prozaického důvodu, své rukavice si zapomněl v olympijské vesnici, proto si půjčil levou od kolegy).
Pro medaile si oba přišli bosi, jen v černých ponožkách, což měl být symbol chudoby černošského obyvatelstva, Smith měl na krku černý šátek jako symbol černé hrdosti.
Stříbrný medailista, Australan Peter Norman, vyjádřil s jejich odsouzením rasové diskriminace sympatie – a všichni tři měli odznaky iniciativy Olympijský projekt pro lidská práva.
Publikum však pozdrav "Všechnu moc lidu" černošské organizace nedocenilo – Američany vypískalo.
Podobné reakce se všem třem dostalo i z oficiální strany: Američané byli na dvojnásobnou pohrůžku šéfa Mezinárodního olympijského výboru Averyho Brundageho (ano, onoho, který neměl nic proti olympiádě v hitlerovském Německu) vyhozeni z her.
Oba byli ostrakizováni i americkými sportovními kruhy po olympiádě – a totéž čekalo v Austrálii Normana. Přesto právě jejich případ zmiňují ti, kdo dnešním sportovním celebritám vyčítají život ve věži ze slonoviny a nedostatek společenského angažmá.
1972: Kdo by mohl zapomenout?
Nejtragičtější kapitolou v dosavadních dějinách olympiády je bezpochyby Mnichov, 1972.
Jak nedostatečná jsou v areálu olympijské vesnice bezpečnostní opatření, zarazilo šéfa izraelské delegace Shmuela Lalkina ještě předtím, než jeho výprava přijela.
Obavy nebyly liché – do relativně stranou umístěné budovy hned poblíž vstupní brány, v níž izraelští sportovci bydleli, vniklo osmičlenné komando palestinské teroristické organizace Černé září a zmocnilo se jedenácti Izraelců.
Nikoli bez odporu, trenér zápasníků Moshe Weinberg a vzpěrač Josef Romano několik útočníků předtím, než byli zastřeleni, zranili.
Po téměř osmnácti hodinách čekání v olympijské vesnici si teroristé vynutili přepravu vrtulníkem na vojenské letiště, odkud měli odletět do blíže neurčené arabské země.
Během následné německé záchranné akce (Němci za ni poté budou čelit silné kritice) přijdou všechna rukojmí o život. Zabita byla též většina palestinských teroristů. Přežili jen tři, kteří byli uvězněni, aby byli jen pár týdnů poté propuštěni výměnou za cestující z uneseného letadla Lufthansy.
A olympiáda? Show musí pokračovat, rozhodl náš starý známý Avery Brundage a olympijský stroj se zase roztočil.
1980: Hry bez tlačenice
Jen 81 zemí se účastnilo olympijských her v Moskvě: zhruba padesátka států se přidala k americkému bojkotu na protest proti sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979.
V řadě sportovců těch zemí, které do Moskvy přijely, se přitom rozhodně neztratil polský skokan o tyči Wladyslaw Kozakiewicz.
Ruští diváci, kteří se odmítali uklidnit navzdory opakovaným výzvám z amplionů, jej natolik rozlítili, že jim hned po skoku, který mu zajistil zlatou medaili, věnoval oplzlé gesto, jemuž dnes v Polsku nikdo neřekne jinak než "Kozakiewiczovo gesto".
1994: Ty už si nezaskáčeš!
Šestého ledna roku 1994 je po tréninku během amerického šampionátu v Detroitu přepadena krasobruslařka Nancy Kerrigan. Útočníci jí pálkou poranili koleno.
Proč?
Odpověď najevo vyšla: útok vymyslel a s komplici provedl Jeff Gillooly, exmanžel krasobruslařky Tonyi Hardingové, která mistrovství nakonec vyhrála, zatímco její konkurentka musela odstoupit.
Hardingové však zločin štěstí nakonec nepřinesl. Šlo jí totiž hlavně o zajištěný úspěch na zimní olympiádě v Lillehammeru, která se konala pár týdnů nato. A tam svou šanci nehorázně "projela", zatímco Kerriganová se z incidentu stihla zotavit do takové formy, že získala stříbrnou medaili.
A aby si pohár hořkosti vychutnala Hardingová do dna, vyšlo najevo, že o plánovaném útoku dopředu věděla. Za mříže se sice nedostala, ale dostala podmínku, pokutu, 500 hodin veřejných prací – a doživotní zákaz účasti na krasobruslařských soutěžích i zákaz činnosti trenérky. A k tomu pověst všehoschopné saně.
Od té doby to s ní šlo od desíti k pěti. V září roku 1994 se objevila v pornografickém videu, nastřádala slušnou řádku incidentů v alkoholickém opojení, včetně rvaček.
Poté, co byla nucena zahodit brusle, se Hardingová (vlevo) snažila uspět v ringu
Následně zkoušela štěstí v boxerském ringu, ale neprosadila se. Z paměti americké veřejnosti však nezmizela, její příběh se dočkal řady zpracování a americká popkultura z jejího záporňáckého renomé vytěžila maximum. Na motivy činu, který ji "proslavil", i jejího smutného osudu vznikla dokonce i opera, film, její postava se objevila v jednom dílů Simpsonů.
1996: Spektákl narušila bomba
Hned z několika důvodů, na něž nelze být pyšný, se mluví o letních olympijských hrách v Atlantě: byly kritizovány jako příliš megalomanské a komercionalizované, organizačně nezvládnuté (kritizovalo se leccos, od špatné dopravy po nevalné jídlo), šířily se fámy, že atlantští organizátoři v boji o to, aby konkurenční města předstihli, upláceli členy Mezinárodního olympijského výboru atd.
Stín nejčernější však na ně vrhl bombový útok, při němž byla 27. července zabita divačka Alice Hawthorneová, na infarkt zemřel i Melih Uzunyol a na 111 lidí bylo zraněno.
Ačkoli byl z akce původně podezírán člen ochranky, který olympijský park hlídal, se vší jistotou byl poté za útok odsouzen pravicový terorista (označoval se za katolíka ve válce proti potratům a "homosexuální agendě") Eric Robert Rudolph.
Olympijské hry považoval za oslavu globálního socialismu, nelíbilo se mu, že se za ně utrácí tolik peněz a výbuchem chtěl protestovat hlavně proti povolování potratů.
Jeho cílem bylo hry ukončit či aspoň vytvořit stav nejistoty, který by odradil návštěvníky, to se mu však nepovedlo. Vlajky sice visely na půl žerdi, olympiáda však nebyla ani přerušena.