Proč jste vlastně s thaiboxem začal?
Bylo mi třináct. A motivace se nelišila od ostatních mladých kluků, každý se o sebe chce umět postarat. Chtěl jsem něco znamenat, chtěl jsem se umět dobře rvát... Zvlášť když jsem byl fakt hubeňour. První zápas jsem měl v roce 1999 v sedmnácti, při váze 63 kilogramů.
Trénovat jste tedy začal v roce 1995, to u nás byla pro váš sport velmi dřevní doba. Jaké to bylo?
To byl opravdu takový fighterský oldschool. Myslím, že jsem byl jeden z prvních Čechů, kteří začali často jezdit trénovat i zápasit do Nizozemska, protože to je Mekkou těchto bojových sportů, Nizozemci byli první Evropani, kteří náš sport přivezli z Thajska. My se tam docela chytli, začali jsme tam jezdit kolem roku 2000. Já ale patřím až ke druhé vlně, přede mnou byla generace bojovníků, do které patřil například Robert Kurka, Viktor „Viki“ Petrlík, Patrik Junger a další. A to byli takoví „streeťáci“, nějaká pravidla tam sice byla, ale bojovníci se rekrutovali z různých vyhazovačů a tak dál.
Celý rozhovor s Ondřejem Hutníkem na ÓčkuElitní český thaiboxer bude jedním z hostů pořadu Drive televize Óčko v neděli 7. května ve 22:00 hodin. Povídat si s ním bude Ivo Rafan Traxmandl. |
Jak to třináctiletý kluk dával? Je to tvrdý sport, jeho začátky u nás byly ještě tvrdší...
Nastoupil jsem do Hanuman Gymu, kde jsem pak strávil dalších 16 let, hlavní část své kariéry. Bydlel jsem za Prahou, trénovat jsem jezdil třikrát týdně, od sedmi dvě hodiny do devíti, domů jsem se dostal o půl jedenácté večer. Thaibox je dřina, občas jsem dostal tak nařezáno, že jsem ani nemohl dojít z autobusu pět set metrů domů, jak mě bolely nohy, stehna, jak jsem je měl rozkopaná od lowkicků. To k tomu ale patří. Musíte to skousnout, dostat se v hierarchii trochu výš a rozdávat bolest jiným. Bojovníci jsou takový archetyp, s tím se člověk musí narodit. Dobrovolně, několikrát týdně podstupujete bolest, tréninkové strasti, dostáváte bomby do celého těla i hlavy... to si nevybere každý.
Když už jsme u těch ran. Jaké to je, inkasovat KO?
No, to je nepříjemná záležitost. (smích) Důležité je dostat jich co nejméně. Já schytal v životě jen dvě, z toho jen jedno do hlavy. Hlava bolí, můžete zapomenout, kde jste, zda máte před zápasem, nebo po něm. Každý to má individuálně, záleží také na tom, po jakém zásahu k zemi jdete, může to být po kopu kolenem, po highkicku, po úderu na bradu... Ten je nejhorší, tam je nervové centrum, a když dostanete přímo na tu čelist, úplně vás to vypne.
A jaký pocit je KO dát?
To je o dost příjemnější. (smích) Lidi začnou fandit, začnou řvát, vy máte hlavně hroznou radost, že zápas skončil, že se tam nemusíte x dalších minut se soupeřem brutálně štípat.
