Nešťastník, který vyzradil „ucho“. Ronald Pelton nakonec neunesl dluhy a nakráčel na sovětskou ambasádu, aby se stal špionem za úplatu. | foto: NSACreative Commons

Operace Ivy Bells: USA nasadily na sovětský informační kabel „ucho“

  • 14
Mohla to být nejúspěšnější akce Američanů v celé studené válce. Operace Ivy Bells dokázala něco nemyslitelného: napojit se na informační kanál a odposlouchávat nezašifrované zprávy sovětské admirality. Mistrovské dílo nakonec prozradil zrádce. Získaná data přesto přispěla k ukončení konfliktu dvou světových velmocí.

Operaci Ivy Bells si pro její nespornou úspěšnost rády připisují hned tři organizace: americké námořnictvo, Ústřední zpravodajská služba (CIA) a Národní úřad pro bezpečnost (NSA). I když všechny na ní spolupracovaly, pravdou zůstává, že celý nápad a odvážný způsob provedení pocházel z hlavy jediného muže. Jmenoval se James F. Bradley, a i když byl veteránem dvou válek a do historie se zapsal jako „muž, který odemkl bránu sovětských tajemství“, nikdy nedosáhl vyšší hodnosti než námořního kapitána. Toto jisté zneuznání prý bylo mimo jiné výsledkem maximální konspirace.

Na konci šedesátých let minulého století byl zaměstnán u námořní rozvědky, ale žádné zvláštní dobrodružství tu neprožíval. V zásadě jen každý den třídil stovky zachycených zpráv podle předpokládané důležitosti a přeposílal je k dalšímu vyhodnocení. Jenže jedna z takových banálních depeší mu doslova nasadila brouka do hlavy.

Zprávy, které si nezaslouží pozornost

Na konkrétním obsahu zmíněné zprávy se už přiživili autoři špionážních románů i válečnou historii popularizující spisovatelé, zatímco vojenské archivy americké admirality mlčí. Její konkrétní obsah tedy není znám, ale v zásadě to měl být „přepis formální výtky sovětského důstojníka jistému radistovi“.

Nadřízený si stěžoval, že radista zbytečně užil šifrovacího programu pro předání standardní zprávy, „přitom jak sám dobře ví, šifranti jsou přehlcení prací, a proto se kódují jen ty zprávy, které neputují po bezpečných okruzích, potažmo mají vyšší důležitost“.

Bradley přemýšlel několik dní, než mu došel plný význam takového sdělení. Znamená to tedy, že Sověti opravdu nešifrují všechny své zprávy? Že tam, kde se cítí být nepostižitelní, komunikuje jejich vedení bez kryptografie? Kapitán si své myšlenky ještě chvíli ponechal pro sebe a pozoroval námořní mapy. A stále s větším zaujetím se soustředil na vodní masu v severozápadní části Pacifiku. Na Ochotské moře.

Přísně střežené vody

Proč právě tam? Ochotské moře totiž považoval Sovětský svaz za své výsostné vody, do nichž neměla žádná nesovětská loď přístup. Tato strategická oblast byla jištěna i přítomností několika vojenských námořních základen, nejrůznější pohotovosti a námořní cvičení tu probíhaly na téměř denní bázi. A Američané měli už delší dobu víc než jisté tušení, že mezi ponorkovou základnou Ribačij u Petropavlovska na Kamčatce a Vladivostokem, kde se nachází velení Ruské tichomořské floty, vede podmořský kabel. A jak Bradley dedukoval na základě zadržené zprávy, jestli se někde Sověti nebojí odposlechu, pak právě tady.

Jeho nápad byl samozřejmě plný mezer. Podmořský kabel mezi základnami nutně vést nemusel, byť se tu dal předpokládat. Nebylo ani zřejmé, zda se tudy skutečně předávají nešifrované zprávy. A hlavně: Spojené státy americké si nemohly dovolit vpád do ostře střežených sovětských vod, aniž by neriskovaly světovou válku.

Nápad za všechny peníze

Bradley ale cítil sílu svého nápadu a svěřil se svým nadřízeným. A ti byli uneseni. Počínaje rokem 1970 se tak námořní rozvědka spolu se CIA a inženýrskou divizí NSA pustila do vpravdě šíleného plánu. Potřebovali vyrobit zařízení, které by bylo schopné nenápadně snímat komunikaci uvnitř podmořského kabelu. Museli také najít cestu, jak takové zařízení na místo bez povšimnutí dopravit. A pak vyřešit takové ty podružnosti, jako kudy v moři o rozloze 1 580 000 kilometrů čtvereční kabel vlastně vede.

Pro tento navýsost specifický úkol nakonec byla vybrána upravená ponorka USS Halibut SSGN-587 a vycvičen tým podmořských specialistů. Ti měli v mrazivé vodě o hloubce 120 metrů, připojeni hadicemi s kyslíkem a teplou vodou k ponorce, upevnit na podmořský kabel šestimetrový válec nahrávacího zařízení.

Na začátku plánování přitom Američané nedisponovali technologií k provedení jediného bodu plánu. Proto byla celá připravovaná kampaň na takové úrovni utajení, že byla vymyšlena fiktivní legenda nejen k operaci samotné, ale též pro moment vývoje.

Tajné a ještě tajnější

Například pro odposlouchávací záznamové zařízení byl „vytunelován“ fond námořní rozvědky, ze kterého jinak plynuly finance na vývoj už dříve tajného projektu DSRV (hlubokomořského záchranného vozidla).

A cíl mise? Osádka ponorky věděla, že v případě prozrazení putuje do záhuby. Až na několik členů ale netušila, že jejich hlavním úkolem není jen sběr pozůstatků sovětských nadzvukových protilodních střel po ostrých střelbách sovětské admirality, ale přilepení „ucha“ na správné místo.

První misi podnikla k sovětskému kabelu speciálně uzpůsobená ponorka USS Halibut SSGN-587.

Podstatné bylo, aby se i v případě prozrazení zdál krycí plán Sovětům uvěřitelný. Ostatně, samo odposlouchávací zařízení bylo navrženo tak, aby nikterak nenarušilo provoz kabelu, a veškerý sběr dat se prováděl jen s pomocí indukce. A pokud by Sověti chtěli kabel vytáhnout na hladinu, odposlouchávací hračka by se jednoduše sama odpojila a zapadla mezi substrát.

Technika, jakou svět neviděl

Komplikace vyplývaly i z dalších technických omezení. Problém, jak udržet posádku ponorky USS Halibut a tým potápěčů dlouho bez vynoření, vyřešil námořní kapitán George F. Bond v dostatečném předstihu. „Odpovědí bylo hélium. Uměle dopovaná atmosféra, která jim poskytla dostatek času na práci,“ jak líčil. Problém byl, že pokud by v reálném provozu něco selhalo, mohli by všichni muži na palubě upadnout do umělé a definitivní narkózy.

Operace byla na nejvyšší technologické úrovni oné doby: speciální přetlakové komory, neobvykle řešené skafandry potápěčů, unikátní záznamové zařízení, ponorka se supertichým pohonem. „Během přípravy operace Ivy Bells jsme běžně používali technologie tak pokročilého charakteru, že běžní civilisté ani netušili, že vůbec máme něco takového k dispozici,“ vzpomínal David LeJeune, který se v pozdějších fázích na operaci jako potápěč osobně podílel.

Ale jak najít samotný podmořský kabel? S nenáročným nápadem opět přispěchal James F. Bradley.

Sověti se prozrazení nebojí

Vzpomněl si totiž na své dětství u řeky Mississippi. „V místech, kde na dně řeky vedly kabely, byly bóje s varováním pro lodníky. Nesměly se tam spouštět kotvy, aby nedošlo k vyvlečení nebo přetržení kabelů. A já jsem si opravdu nemyslel, že by se Sověti pokoušeli vyřešit tentýž problém nějak jinak,“ vzpomínal.

V Pentagonu se na tuto úvahu s přílišným nadšením netváří, ale budoucnost dá Bradleymu za pravdu. „Sovětská admiralita se skutečně nijak nepokoušela přítomnost kabelů pod hladinou skrýt,“ napsala později Sherry Sontagová, autorka knihy Blind Man’s Bluff, dokumentující celou operaci. „Oni nepovažovali za možné, že by někdo mohl disponovat takovou technologií, aby toho zneužil, a že by se někdo o něco podobného vůbec pokusil.“

Trasa nestřeženého kabelu je tedy v Ochotském moři vyznačena výstražnými bójemi. Posádka na ponorce Halibut, která v roce 1971 vyráží do akce, přesto nevychází z údivu.

Sázka na nejistotu

Čím jsou tajné operace komplikovanější, čím náročnější je technické provedení, tím častěji dochází k nepředpokládaným potížím. Lidé z námořní rozvědky, NSA i CIA si jsou tohoto nesporného faktu dobře vědomi. Přesto během akce neselže nic, první mise je naplněna na sto procent.

„Rizika tu byla, ale potenciální výsledek byl prostě až příliš lákavý, než aby to nezkusili,“ popisuje Sontagová přístup amerických zpravodajců. „Možná rizika si protentokrát dovolili ignorovat a udělali dobře.“

Potápěči během několika hodin zvládnou připojit odposlechové zařízení, vyluxovat mořské dno i sesbírat dva miliony fragmentů z protilodních střel. Co víc, za měsíc si celý úspěch zopakují: to když se týmy z ponorky znovu vydají ke svému „uchu“, aby vyzvedli měsíční záznamy komunikace mezi ruskými flotilami. A tento pravidelný supertajný turnus pak budou bez prozrazení opakovat dalších deset let.

Hlasy z hlubiny

Výstup z odposlechu je zprvu trochu zklamáním, drtivá většina komunikace je sice nezašifrovaná, ale na pořízeném podmořském záznamu je zachycena komunikace ze všech tuctů linek spojení současně. „Znělo to jako vykašlávaná kakofonie zvuků, ze které nebylo možné vytříbit jakoukoliv informaci,“ říká bývalý kapitán ponorky W. Craig Reed.

O rozklíčování se později postarají přizvaní experti z telefonních společností AT&T a Bells. A výsledky? Američané měli dosud jen velmi omezené informace o tom, jak výkonné jsou sovětské jaderné ponorky nebo jak úspěšné jsou jejich jaderné testy. A podmořským kabelem mezi sovětskými základnami, kromě nezbytného informačního balastu, proudily bez obalu zprávy právě o tom.

Depeše se týkaly výsledků námořních cvičení Ruské tichomořské flotily, pravidelná hlášení závad a poruch na reaktorech nebo na vzduchotechnice obávaných ponorek třídy Yankee a Delta, vyhodnocení přesnosti odpalů a zásahů zbraní. Podmořským kabelem procházely též pravidelné svodky pro KGB, které se týkaly politické uvědomělosti sovětských kapitánů, touto cestou se řešily rovněž i prohřešky důstojníků.

Operace Ivy Bells se stala skutečně nedocenitelnou studnicí informací, ze kterých, byť s měsíčním zpožděním, americké tajné služby bez omezení čerpaly. „Před tím jsme například vůbec netušili, jak moc se nás Sověti bojí. Záznamy ale jasně demonstrovaly fakt, jak moc se obávají útoku. Na mezinárodním poli to výrazně zlepšilo naši vyjednávací pozici. A troufnu si říct, že informace z Ivy Bells výrazně přispěly k utlumení tempa eskalace celé studené války,“ uzavírá Robert G. Williscroft, navigační důstojník, který řídil část navazujících operací podmořské špionáže.

Po zjevném úspěchu Ivy Bells se totiž rozjela řada podobných akcí v teritoriálních vodách Sovětského svazu.

Prohnilé ovoce z NSA

V roce 1981 však zaznamenají Američané v Ochotském moři nezvyklou míru aktivity. Válečné lodě a plovoucí dílna pro pokládání kabelů vyrazila přímo k jejich „uchu“. Ponorka USS Parche SSN-683 na místo dorazí pozdě: nahrávací zařízení zmizelo, utajení bylo prolomeno.

Sověti po Peltonově vyzrazení nahrávacího zařízení nezakročili hned. Jejich otálení se vysvětluje tím, že času využili k tomu, aby k Američanům posouvali dezinformace.

Jak se to mohlo stát? Americké tajné služby si navzdory snaze o maximální konspiraci a nesporné úspěšnosti výzvědné operace nedokázaly pohlídat vlastní hřiště. Přímo v jejich středu, v Agentuře pro národní bezpečnost (NSA) totiž pracoval jistý Ronald Pelton. Tento čtyřiačtyřicetiletý muž byl možná vynikajícím specialistou-analytikem, který měl za sebou vojenskou praxi z pákistánského Péšaváru, ale v osobním i finančním životě byl na dně.

Bylo s podivem, že si žádná z amerických zpravodajských organizací nepovšimla, že jejich operativec dluží, kam se podívá.

Třicet stříbrných pro Peltona

Pelton už v roce 1979 vyhlašuje svůj první osobní bankrot, po práci v NSA odchází brigádničit do místního supermarketu nebo autodílny a jeho nesplacené půjčky činí 85 tisíc dolarů. Když zdědí dům, vede se mu paradoxně ještě hůř: nemá na daň z nemovitosti, ani na opravy.

A protože ani o rok později nedosáhne na povýšení, rozhodne se vyřešit svou situaci jednoduše. V lednu 1980 nakráčí na ruskou ambasádu ve Washingtonu a sám se za úplatu nabídne ke spolupráci. Vedoucí místní rezidentury KGB Vitaij Jurčenko nechce věřit svému štěstí. Do Peltona postupně nasype 35 tisíc dolarů, ale nelituje jediného centu.

Americký zaměstnanec sice nepřináší nakradené materiály, ale má fotografickou paměť a vypadávají z něj opravdu zlatá vejce. Jen za zprávy o průběhu celé operace Ivy Bells si vyslouží odměnu pět tisíc dolarů.

Nikomu v NSA přitom není nápadné, že jejich muž, který se topí v dluzích, teď tráví tři léta po sobě na dovolené ve Vídni. Ani to, že tam pravidelně dochází na osmihodinové dýchánky na sovětskou ambasádu.

Bublina praskne teprve v roce 1985, když sám Peltonův kontakt, Vitalij Jurčenko, přeběhne k Američanům. Pelton si pak vyslouží třicet let ve vězení. Přes tento fatální únik informací se odvážná operace Ivy Bells Američanům bohatě vyplatila.