Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Otto Gross byl prostopášný psychoanalytik, jehož chtěl Freud schovat před světem

aktualizováno 
Zvrhlík, ďábel, kokainista, věrozvěst šílenství. A též charismatická, tvůrčí osobnost a génius, který ovlivnil dadaisty i Franze Kafku, jeden z prvních psychoanalytiků, kazatel Nietzscheho a stoupenec anarchokomunismu. Otto Gross byl mužem mnoha tváří.

Odpůrce monogamie. Otto Gross byl stoupencem toho, co nazýval „vícenásobnou věrností“. | foto: commons.wikimedia.org

Ony scény vešly do podzemních dějin psychoanalýzy jako legendy. Při dvanáctihodinových intenzivních sezeních byl v jednom křesle burghölzlské kliniky psychoanalytik – a ve druhém také. Kolegu Otto Grosse poslal ke Carlu Gustavu Jungovi sám otec zakladatel Sigmund Freud, a to ne bez důvodu. Popravdě, Freud z něj šílel: doktor Gross totiž spolehlivě ničil reputaci psychoanalýzy. Vedl bouřlivý život, měl milenky a spal i s pacientkami, byl závislý nejen na kokainu, stýkal se s divnými existencemi a podle mnohých trpěl duševní chorobou.

Junga tak Freud ztrestal velmi náročným případem. Sezení totiž nebyla setkáním zdravého experta a nemocného, stala se kláním, tvrdou konfrontací dvou osobností, dvou přístupů k životu, dvou povah, dvou filozofií a zdravý Jung neměl navrch. V jednom momentu se dokonce role obrátily a Otto Gross začal bez milosrdenství analyzovat svého psychiatra, aby nakonec jedno čtyřiadvacet hodin nonstop trvající sezení ukončil prostě tím, že vyskočil z okna a vyběhl na zahradu.

Fotogalerie

Jung později přiznával, že to byla nejhorší zkušenost, kterou kdy udělal. Jako by mu Gross nabídl jablko poznání zkaženosti, svobody nesevřené dobovou morálkou. "V Grossovi jsem objevil něco, co je příznačné i pro mě, často mi připomínal mé dvojče," zapsal si zničený Jung. I když se rozhodl blouzniviny výstředního kolegy nesdílet a jeho případ, na němž si očividně jako psychoanalytik vylámal zuby, dokonce uzavřel diagnózou předčasná demence, něco se v něm změnilo. A nešlo jen o to, že s pacientkami prý začal spát i on. Byl Grossem fascinován. A podle některých odborníků mohou za Jungův rozchod s Freudem právě jeho společná sezení s Grossem z roku 1908.

První sexuální revoluce

Gross se narodil v roce 1877 v rakouském Štýrsku do více než ctihodné rodiny váženého kriminologa, jednoho ze zakladatelů daktyloskopie. Jeho dětství tomu odpovídalo. Nejprve soukromí domácí učitelé, poté vybrané soukromé školy, princátko, mamánek, co se prý styděl před ženami. V roce 1899 se stal lékařem, jenže poté odjel jako námořní doktor do Latinské Ameriky. A vrátil se jako narkoman.

A ještě jedna věc hocha z lepší než dobré rodiny ovlivnila: nejpozději roku 1904 poznal Sigmunda Freuda. A stal se prý jedním z jeho nejbystřejších stoupenců. "Není pochyb, že mezi vašimi následovateli je nejvýznamnější," psal o Grossovi Freudovi psychoanalytik Sándor Ferenczi. Oficiální Freudův životopisec Ernest Jones dodává, že Gross měl nejblíže k ideálu génia ze všech osobností, které kdy potkal. Spisovatel Emil Szittya jej rovnou považuje za "intelektuálního otce Junga". Gross byl ztělesnění osobitosti, charismatu a muž, který si podmaňoval všechny kolem sebe.

Gross nebyl jen bystrý, byl také originální, rozhodl se Freudovu metodu použít jinak než její autor. Zatímco pro jeho učitele byla psychoanalýza nástrojem, který měl pacienta přizpůsobit společenským normám, ať už byly jakékoli, Gross věc obrátil: není psychická "nemoc" v nemocné společnosti, založené na represi, legitimním projevem suverenity individua, není vlastně zdravou reakcí? Pro Freuda byla psychoanalýza nástrojem normalizace a disciplinace, pro Grosse nástrojem subverze.

Freuda rozhodně nepřesvědčil. Když jej na salzburském psychoanalytickém kongresu roku 1908 vyzval, aby se stal ničitelem starých předsudků a revolucionářem, dostalo se mu od Freuda odpovědi: "Jsme lékaři a je naším záměrem lékaři zůstat."

Nebezpečná metoda

Vincent Cassel jako Otto Gross ve filmu Nebezpečná metoda

Postava Otto Grosse vystupuje ve snímku režiséra Davida Cronenberga Nebezpečná metoda. Film líčí Grossův pobyt u Carla Gustava Junga a vliv, který má na Jungův vztah s pacientkou a pozdější psychoanalytičkou Sabinou Spielreinovou. I ta byla reálnou postavou.

To však nebyl Grossův případ. "Psychologie nevědomí je filozofií revoluce," napsal později v magazínu Die Aktion. Byl radikalizovaný kontakty s anarchisty, jako byli Gustav Landauer či Erich Mühsam, za největšího nepřítele považoval patriarchální nukleární rodinu, psychoanalýzu chtěl vyvést z ordinací do společnosti a udělat z ní společenskou sílu. Viděl ji jako pokračovatele Nietzscheho, hlásal individualismus a osvobození se, především sexuální. A také že začít se musí u sebe, uvnitř. Věřil na vlastní příklad.

Timothy Leary začátku dvacátého století

Poprvé se oženil v roce 1903, ale žen prošlo jeho ložnicí nepočítaně. Rovněž sestry Else a Frieda Richthofenovy (druhá z nich si později vzala spisovatele D. H. Lawrence), švýcarská herečka Regina Ullmannová (později se stala blízkou přítelkyní básníka Rielkeho), nato sestra spisovatele Antona Kuha Marianne, poté její sestra Nina a nejspíš i třetí ze sester Sophie. A potom také mnohé jeho pacientky, z jistého důvodu měl prý přitom téměř výlučně ženskou klientelu. Když opouštěl nějaké své působiště, nechával za sebou vždy armády žen, které silou osobnosti dohnal k šílenství.

Sršel odhodláním, stýkal se s pozdějšími dadaisty, jako byli Raoul Hausman či Hannah Höchová, s Franzem Kafkou plánoval vydávat Časopis proti vůli k moci, debatoval o filozofii, rozvíjel psychoanalýzu jako politiku revoluce.

Podle jeho přítele, spisovatele Franze Werfela to byl právě Gross, kdo vymyslel termín sexuální revoluce. A právě tu chtěl udělat. Příhodným místem se mu zdála být Ascona ve Švýcarsku, kam jezdila pestrá společnost od sociálně-demokratických aktivistů po radikální anarchokomunisty, od vegetariánů po bohémy, od teosofů po stoupence terorismu. Tady Gross mezi lety 1905 a 1913 provozoval terapie, o nichž létaly nejdivočejší pověsti celou Evropou: na orgastických seancích se měl konzumovat kokain, opium, hašiš i absint, probíhala spousta nevázanosti a sexu. Otto Gross se stává legendou, objektem fascinace. Ikona svobody bez hranic. A velkým nebezpečím.

Vymazat ze společnosti i z historie

Sigmund Freud to věděl: "Je závislý a naší věci může jen obrovsky ublížit." Gross měl být vymazán z oficiální historie psychoanalytického hnutí. Nebyl jediný, kdo sledoval Grossovo počínání s krajní nelibostí.

Byl tu ještě jeho otec. Ztělesňoval vše, proti čemu Otto Gross byl: patriarcha s naprostou mocí nad manželkou i zbytkem rodiny, stoupenec pořádku. Všechny rozvraceče by deportoval, když už je nebylo možné popravit, v případě svého syna se však rozhodl pro internaci a za tímto cílem šel houževnatě. Neměl to obzvlášť těžké, Oto Gross byl už předtím léčen několikrát kvůli závislostem či depresím, mimo jiné i poté, co předepsal při asistované sebevraždě jedné z pacientek (a milenek) jed. Nebyla ovšem jediná.

V roce 1913 jej jako nebezpečného anarchistu a narkomana eskortovala policie z Berlína, umístěn byl do kliniky pro mentálně nemocné poblíž Vídně. O zbytek se postaral otec, navzdory mezinárodní kampani za jeho osvobození. Grossova dokumentace byla pečlivou sbírkou všemožných poruch, nechybělo snad vůbec nic: od dětství psychotické známky, deprese, kokainová psychóza s halucinacemi, progresivní pokles inteligence, zhoršení charakteru, stopy prostoduchosti a infantility, absurdní názory, klamy, velikášský blud, vysoce kriminální pacient. Gross byl zbaven svéprávnosti, za poručníka mu byl přidělen – jeho otec.

Poté, co jako lékař sloužil na vlastní žádost v první světové válce, mu byla později přiznána částečná svéprávnost, ale úplné nikdy nedosáhl. Jeho souboj s ústavy pro duševně nemocné z něj udělal zakladatele antipsychiatrického hnutí a podle některých odborníků v něm našel Franz Kafka předobraz pro svého Josefa K.

V roce 1918 se Otto Gross ještě zvládl účastnit vídeňské revoluce a v době jejího ultralevého období vstoupil do komunistické strany. V roce 1920 ho našli v jednom berlínském průchodu jako trosku: tělo zkroucené kolapsem, podvyživený, se zápalem plic promrzlý a se známkami abstinenčních problémů. Pár dní nato zemřel.

Jako někdejší korunní princ psychoanalýzy se stal ještě za svého života její personou non grata, komplikoval jí vstup do etablované společnosti. Byl ostrakizován, o jeho smrti vědecké kruhy informoval až osmý mezinárodní psychoanalytický kongres v roce 1924 a podle jeho dnešních stoupenců o něm vědecký svět až na výjimky mlčí dodnes.

Autoři: ,




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.