Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

VIDEO: Strach je náš přítel, říkají špičkoví parkouristé

aktualizováno 
Skáčou po zdech, metají salta přes zábradlí. V hektickém tempu města oslavují svobodu, sílu a dobrodružství. A především pohyb. "Já ani neříkám, že dělám parkour. Prostě se pohybuji," říká Jakub "Jim" Dohnal, který patří se svým společníkem Antonínem "Tonym" Musilem k předním českým parkouristům.

Na ulicích děláte spoustu nebezpečných kousků. Bojíte se při nich? Je strach váš pomocník, nebo nepřítel?
Tony:
Díky tréninku je strach náš přítel, naučíme se ho ovládat.
Jim: Strach vzniká z pochyb, je ale důležité ho respektovat. Prostě je dobrým sluhou a přítelem, ale zlým pánem. Díky tréninku se ho neustále učíme ovládat.

Trénink parkouru musí hrozně bolet. Je to tak? Jak vlastně vypadá?
Tony:
Pokud neriskujete a začínáte na menších překážkách, bolest nehrozí. K těm velkým se dopracujete postupně.
Jim: Bolest je znamení, že je v těle něco špatně. Bolest svalů samozřejmě nepočítám, ta k tomu patří a je to dokonce i příjemný pocit, cítíte, že jste udělali něco pro sebe. Můj trénink probíhá většinou tak, že nějak prokrvím svaly a klouby, lehce se protáhnu a začnu na jednoduchých technikách. Postupně trénuji ty těžší. Ke konci bych se měl ještě protáhnout a uklidnit tělo, to se mi už ale kvůli lenosti většinou nepodaří.

Fotogalerie

Musíte dřít i v posilovně, cvičit s kettlebelem?
Tony: Já osobně nic takového nedělám, trénuji venku na překážkách.
Jim: Parkour je sám o sobě posilování. V posilovně je to pro mě nuda a navíc, mnohem účinnější je posilování s vahou vlastního těla (workout).

Dá se parkour dělat v běžném sportovním oblečení, v botách, které koupím normálně v obchodě?
Tony:
Určitě jo. Podle mě jde parkour skákat i ve smokingu. Akorát se při něm věci ničí.
Jim: Dost runnerů si zakládá na stylu, proto jsou preferovány tepláky a obyčejné triko. Ale je to vážně jedno. Zakladatel parkouru David Belle doporučuje trénink naboso. Bosá noha je nejlepší obuví, protože získáš cit. Na parkour se hodí lehké, ohebné boty, které mají špičku uzpůsobenou pro tlumený dopad. Několik značek vyrábí boty přímo na parkour.

Žokej Váňa tvrdí, že v jeho těle není jediná kost, která by už nebyla zlomená. Jak si v tomhle směru vedete vy?
Tony:
Já jsem si při parkouru ještě nic nezlomil.
Jim: Žokej Váňa se má čím chlubit, samozřejmě má můj respekt. Já mám své tělo rád, takže trénuji i pády. Zlomeninu jsem neměl, ale občas se přihodí nějaká modřina, naraženina a tak. Měl jsem utržené vazy v obou ramenech a kotníku, otřes mozku a pár dalších drobností, ale spíš mě to posunulo dál, než abych se tím zabýval. Většinou na to rychle zapomenu.

Parkour: životní styl, svoboda i umění

Co vás vlastně k parkouru přivedlo?
Tony:
Můj kamarád. A pomohl i internet a televize.
Jim: Video Davida Belleho, které mi ukázal kamarád a které mě nadchlo. Dva roky jsem se ale pouze snažil napodobit to, co jsem viděl. Miluju svobodný pohyb. V dětských letech jsem vždycky někde lezl a skákal, teď jsem se k tomu vlastně jen vrátil.

Parkour vs. ochranka

Na videu, které tento rozhovor doprovází, Tony s Jimem nejen změnili ve svou tělocvičnu obchodní centrum, ale utkali se i se zaměstnancem bezpečnostní agentury, který se je pokoušel polapit. "Nechtěli jsme něco zničit ani nikomu ublížit, proto jsme si vybrali noční hodiny, kdy v centru na Zličíně již téměř nikdo není," říká Jim. "Trénink venku je mnohem lepší a většinou nemusíte před nikým utíkat tak jako tady."

Jaká je vaše sportovní minulost? Věnovali jste se třeba gymnastice nebo breakdance?
Tony: Jako malý jsem dělal judo, aikido, tai-či, atletiku, gymnastiku a capoeiru.
Jim: Já asi dva měsíce chodil na školní kroužek cvičení na sportovním nářadí, ale když mi tam někdo říkal, že se musím pohybovat určitým způsobem a rozdělovali jsme se na lepší a horší, přestalo mě to bavit. Jinak jsem nic než tenhle druh aktivního pohybu nedělal. Jo, v osmé třídě jsem běžel školní štafetu.

Mnozí považují parkour za svého druhu bojové umění. Není to přehnané? Podle mě má blíž ke gymnastice než ke kung-fu.
Tony:
Parkour není ani jedno, ani druhé, je to prostě jen pohyb. To je ta nejdůležitější věc. A pak také hledat svůj vlastní styl. Žádná zeď pak nebude překážkou.
Jim: Parkour je pohyb. Je to gymnastika, kung-fu, capoeira... Dá se říct, že je to originál a přitom všechno dohromady. Má to svou filozofii, a co pro něj znamená, si určí každý sám. Proto raději říkám, že se pohybuji, než že dělám parkour. Pro mě je to styl života, svoboda a umění. Nacházím v tom odreagování se a odpočinek a zároveň se tím učím reflexům, mrštnosti a chápu díky tomu spoustu věcí. Třeba když potřebuji vyřešit nějaký problém, jdu si zatrénovat. Moje podvědomí ho má čas řešit, protože vědomí se nezabývá ničím jiným než daným okamžikem.

Parkour je v Česku nějakých deset let, jakým vývojem scéna prošla? Sledujete to?
Tony:
Ze začátku bylo jen pár lidí, co dělali parkour z videí. Neměli, kdo by jim ho vysvětlil. V dnešní době je to jiné, parkour dělá víc lidí, než je brejkařů a skateboardistů.
Jim: Jdu mimo českou scénu, ona ale bohužel nejde mimo mě. Skutečně neřeším, co se v komunitě děje, ale někteří zbytečně řeší, co děláme my. Bohužel, občas mi přijde, jako by někdo chtěl udělat z pohybu sektu. Každopádně ze začátku se tomu v Česku věnovalo kolem dvaceti lidí, nyní je jich víc než v jiných streetových sportech. Ani nevím, jestli je to dobře, nebo naopak.

Čeho byste chtěli v parkouru dosáhnout?
Tony:
Chtěl bych si zahrát v nějakém filmu nebo dělat dubléra. Jinak chci udělat hlavně co nejvíc dobrých skoků.
Jim: V pohybu nejsou limity, takže něčeho dosahuji každým tréninkem. Každopádně chci, aby mě pohyb živil.  Určitě bych rád pracoval ve filmovém a reklamním průmyslu jako kaskadér a dublér a také jako trenér, kterého už ostatně dělám.

Dá se parkourem živit?
Tony:
Podle mě by se to dalo. Člověk by musel jezdit na vystoupení, natáčet klipy, vést výukové hodiny, učit děti na základkách.
Jim: Nic není nemožné. Systém, ve kterém žijeme, odpírá lidem talent a brání jim, aby dělali to, co je baví. Když si to ale člověk uvědomí a začne s tím něco dělat, zjistí, že všechno jde. Naučil jsem se nechat věci plynout. Neznamená to sedět na zadku a čekat, znamená to jednat tak, abyste neočekával nic nazpět, a dělat to, protože chcete a víte, že to k něčemu je. Díky tomu se vyhneme zklamání a budeme zažívat víc milých překvapení. Nejdůležitější ale je věřit a myslet pozitivně.

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.