Stíny nad kanálem La Manche: obří pašeráckou síť zrodily vysoké daně

Podíleli se na ní všichni, nezaměstnaní, dělníci, sedláci, obchodníci, radní. Lidé z hrabství Kent a Sussex i velký kapitál z Londýna. Pašerácká síť u kanálu La Manche byla největší v Evropě. Z opěvovaných lidových hrdinů se však brzy staly gangy, které terorizovaly celou společnost.
Takhle zaznamenal neznámý autor bitku mezi silami pořádku a pašeráky.

Takhle zaznamenal neznámý autor bitku mezi silami pořádku a pašeráky. | foto: Profimedia.cz

Angličané z vesnic na pobřeží kanálu La Manche si odnepaměti uměli tu a tam přilepšit pašováním zboží z pevninské Evropy. Nebylo to nic nezvyklého. V okolí Kentu a vlastně na celém území hrabství Sussex bylo vždy dost nezaměstnaných nebo špatně placených námořníků, rybářů či vojenských vysloužilců, jimž mohla dvoudenní dobrodružná cesta do přístavu ve Francii nebo Nizozemsku vydělat na měsíc pohodlného života.

V první polovině 18. století se však situace na pobřeží razantně proměnila. Naivní přičinlivé dobrodruhy rychle nahradila po stránkách výkonu dokonalá pašerácká organizace, která brzy prorostla do všech vrstev společnosti. A co způsobilo onen náhlý obrat a udělalo z tisícovek poctivých lidí zločince? Vysoké daně.

Kdo to všechno zaplatí? Chudina

Kromě daní královských tu byly ještě daně parlamentní a speciální daně válečné. Nešlo jen o pouhý roční desátek, zpoplatněn byl i každý nákup a prodej zboží. Od časů občanské války v roce 1688 se navíc zpoplatnil i dovoz zboží ze zahraničí, od čokolády, čaje a kávy z kolonií po pivo a víno z Evropy. Koruna si nárokovala též poplatky za sůl, kůže a kožešiny a dokonce mýdlo. Angličané žili z vývozu ovčí vlny, ale v průběhu osmnáctého století byl zdaněn i tento poslední segment příjmů. V pokladnicích celníků končilo až 70 procent zisků z vývozu.

Chudí lidé z venkova už tak měli problém živit sebe, natož aby živili výběrčí. Kolem roku 1780 žije ve městech jen 20 procent obyvatel ostrovů, drtivá většina je na venkově. A bohatý Londýn se o jejich starosti stará jen málo. Pětina z venkovanů jsou bezzemci, pracující u vrchnosti, zbytek se snaží uživit, jak to jde. Od zavedení daně na vývoz vlny přicházejí i tito lidé o podstatnou část příjmů. „Po zdanění vývozu vlny začali lidé z venkova jíst sýr, protože se nemusel ohřívat. Na dřevo jim už peníze jednoduše nezbyly,“ píše Patrick Pringle v knize Upřímní zloději.

Situace ve společnosti dospěla do bodu, kdy změna byla nevyhnutelná. Dosud skromné pašeráctví v Kentu a Sussexu vytvořilo potřebný ventil, jímž nashromážděná pára unikala, aniž by celý britský sociální kotel explodoval.

Nerovný boj

Proč právě zmíněné oblasti? Protože právě ty disponují řadou malých přístavů a především mělkým pobřežím se spoustou pláží, od Burmarsh po Rommey Marsh. Velké lodě tu sice přistát nemohou, ale rybářské lodice tu manévrují bez problémů. Místní navíc dokonale znají terén, mělčiny a písečné přesypy. A dobře vědí, že sem se lodě celníků nedostanou.

Britský historik Graham Smith navíc dodává: „Posádky celníků a kontrolorů na královských lodích byly oproti pašerákům druhořadé v každém ohledu. Sloužily pod krutými veliteli, na loď byly často naverbovány proti své vůli, jejich zkušenosti se blížily nule. Na pronásledování malého člunu u členitého pobřeží je jejich chabý výcvik nedokázal připravit.“ Pašeráci byli naopak vysoce motivovaní, velmi zkušení a sžití s vlastními loděmi, tváří v tvář riziku vězení byli navíc připravení k boji.

Do osmnáctého století si pašeráctví drželo poněkud naivní podobu. Anglický námořník tak při zastávce v nizozemském přístavu mohl investovat svůj žold do nákupu laciného čaje a v sáčcích uvázaných na těle mohl přes celníky na Temži pronést až pětatřicet liber (asi 16 kilogramů). Svou investici tak obejitím cla zdesetinásobil. Obyvatelé ostrůvku Guernsey zase byli existenčně závislí na tom, že k nim Francouzi přiváželi sudy s vínem. Poté je sami na malých loďkách přepravili k pobřeží Kentu, kde už je netrpělivě očekávající majitelé krčem a pubů vyplatili.

Ano, poptávka po nedaněném zboží z dovozu byla značná. Boom však nastal teprve v momentu uvalení daní na prodej ovčí vlny. Spoustu lidí, a to rozhodně nejen pašeráků, totiž napadlo, že clo je možné obejít i opačně, nedaněným vývozem.

Každý chce být pašerák

Kent i Sussex byly již dříve zasaženy velkou nezaměstnaností a pro těch pár zaměstnaných byla volba mezi šesti dny dvanáctihodinové práce za osm šilinků a jedinou probdělou nocí za deset celkem jasná. V obou hrabstvích stála řada opuštěných farem a stavení, která mohla posloužit jako ideální překladiště. Sem směřovala nabalíkovaná vlna z širokého venkova, na loďkách pokračovala ke Guernsey či souostroví Scilla, kde byla vyměněna za bedny čaje nebo sudy lihu. Každá taková otočka generovala zisk a každý se chtěl na byznysu přiživit. Za tři dny se víno ze skladišť ve francouzském Le Havre dostalo až na stůl v londýnské restauraci. Netrvalo to o nic déle než přeprava garantovaná královstvím, jen to bylo o dvě třetiny levnější.

Pašerák Tom

Když se řeklo „Tom the Smuggler“, každý Angličan si hned dokázal vybavit jednu z četných karikatur v novinách. Pašerák Tom byl prostě obyvatel cornwallského výběžku, mladý čahoun se zarostlými tvářemi, s umaštěným šátkem na krku, ve vytahaném pruhovaném triku a kabátem o dvě čísla větším, než byl sám. Takový „opičák s mozolnatýma rukama“ z vesnice kdesi u Kentu. Měl pověst zlodějíčka a poberty, jehož si je skoro nemožné představit bez balíku nebo soudku přepravovaného kontrabandu. Obraz této komické figurky, která vyvolávala pobavený úsměv na tvářích dobrých Londýňanů z lepší společnosti, však byl pašerácké realitě velmi vzdálený.

Mnoho Britů si to možná dnes neuvědomuje, ale jejich pašerácká síť tak vlastně vytvořila první volnou zónu evropského obchodu. Uspořené zisky z nedaněného vývozu poskytly pro rozvoj pašerácké sítě ohromný kapitál. Na převozu, vykládce lodí, transportu zboží do vnitrozemí a rozprodávání se podílel svým dílem prakticky každý obyvatel Kentu a Sussexu. Jen s malým rizikem odhalení jste si mohli pár pencí přilepšit uschováním několika balíčků čaje nebo mýdla. Přišli jste si k penězům, část zboží jste si ponechali, spokojeni byli všichni. Historik George Macaulay Trevelyan uvádí soupisku dvaceti dopadených pašeráků v Dorsetu: „Muži, ženy, děti. Převozník, pradlena, chovatel prasat, majitel zájezdního hostince, radní, mlynář, obuvnice, zedník, dělník, správcová statku, koželuh. Žádní podezřelí živlové, zloději a chmatáci, víceméně jen zástupci pracující střední třídy.“

Kapitál z Londýna dělá divy

Do výnosného byznysu, který možná škodil zájmům království, ale lidem povšechně prospíval, brzy vstoupily podnikatelské zájmy londýnských boháčů. Měli značný kapitál, často nastřádaný z kolonií, a chtěli ho výhodně investovat. Změny v organizaci a výkonnosti byly záhy patrné: už ne paběrkování a směnný obchod, ale vlastní pašerácké lodě. Proč se na pramici honit za pár sudy vína, když můžete skoro až k pobřeží přivést 80 tun? Pašeráci začali zajíždět přímo do Calais, Boulogne, Dieppe, Dunkirku, Nantesu, Cherbourgu a Lorientu, dokonce se odvážili do nizozemského Vlissingenu. Přechod na vyšší úroveň pašeráctví popisuje spisovatel Jonathan Duncan v knize Chudoba a bohatství na Guernsey. Objasňuje, že zájem právě o mezistanici Guernsey začal s nástupem organizovaného pašeráctví upadat. Velký byznys nechtěl malé zastávky, za jediný den nakoupí překupníci v Nantes čaj za 229 282 livrů, v množství asi 110 tun.

Francouzi ani Nizozemci nebyli k záplavě podezřelých nákupčích slepí. Jak je poznali? Na rozdíl od běžných kupců, kteří brali zboží po celých balících, překupníci pašeráků kupovali raději po menším množství desetkrát. To proto, že proviant museli připravit na transport, například ho umístit to speciálně upravených vysmolených sudů, které bylo možné shodit z paluby do vody u pobřeží. Sudy v síti, přivázané k bójce či měchýřům, mohly pokojně počkat na smluvené sběrače z vesnic v okolí Kentu.

Francouzská spolupráce na volném trhu šla až tak daleko, že zpřístupnila a rozšířila dosud malý přístav Roscoff, aby byznysu vyhovoval. Na vrcholu slávy jste v Roscoff slyšeli pestrou směsici irštiny, angličtiny, znělé dialekty Skotů či zpěvný hlahol kupců z Guernsey. Francouzštinu už moc ne. Roscoff byl hlavní základnou pašeráků na druhé straně kanálu.

„Půlnoční rybaření“ nese miliony

Jak vypadalo pašeráctví, dotažené do podoby profesionálního byznysu? Zprvu nenápadně. Při návštěvě Hawkhurstu, Aldingtonu nebo Hadleighu, které se nacházejí skoro dvacet kilometrů od pobřeží, vás jen mohla překvapit koncentrace ospalých chlapů líně popíjejících pivo po hospodách. Byly jich desítky. Když přišlo echo, dokázali se chlapíci velmi bystře potajmu přesunout až na to správné místo na pobřeží. Bezpečnou zónu pro shození zboží vyznačili lucernami. Loď kdesi v dáli naházela sudy do vody a zmizela zpět k francouzským břehům, pokud tedy nebyla smluvena nakládka balíků s vlnou. Na místo shozu pak hned mířily rybářské lodice a čluny, chlapi s háky vytahovali sítě s kontrabandem. Na pobřeží je čekali další pomocníci, kteří zboží přeložili na koně a vozy a rozvezli do skrýší po kraji.

Skupiny napojené na pašerácký byznys byly výtečně organizované. Obraz z roku 1748 či 1749

A ještě jednou výtvarné umění a pašeráci. Tady nahánějí zlomyslně strach ochráncům království děsuplnou loutkou.

Do jedné takové operace bylo přímo na pobřeží zapojeno až 500 lidí, stejně rychle, jako se uměli objevit, se dokázali ztratit. V rozvozu zboží poté pracovaly další stovky osob. A v přechovávání? V tom jely doslova celé vesnice. Současní obyvatelé anglických příbřežních vesnic se návštěvám rádi chlubí nejrůznějšími tajnými skrýšemi, tunely a dvojitými sklepy, které zdědili po předcích.

Množství pašovaného a ukrývaného zboží je ohromující i na dnešní poměry. Nebyl problém rozpustit a zneviditelnit mezi lidmi několikrát týdně tři tisíce galonů (13 360 litrů) lihu. Rozvézt do rána po kraji 1 500 beden s lahvemi vína. Importovaný džin tu byl tak dostupný, že s ním lidé čistili okna. A čaj? Říká se, že kanálem propluly čtyři pětiny čaje konzumovaného v Londýně, aniž by se z něj zaplatila daň.

Problémy s porcováním koláče

Ve hře však byli i pomahači, kteří jen za drobnou úplatu pronajímali své staré stodoly k uschování vlny, lidé propůjčující své říční čluny a také desítky farmářů, kteří pro noční akce poskytovali ze svých stájí koně. A zhruba tady asi vznikl jeden z problémů, který přispěl ke konci pravděpodobně nejrozsáhlejší a nejpropracovanější pašerácké sítě v Evropě. Ne každý byl totiž v rámci řetězce vystaven stejnému riziku, jenže podíly z výnosů tomu neodpovídaly.

I tady po nocích postávaly koňské povozy, aby naložily pašovaný kontraband. Ve velkém

Bearshide Gap, tuto pláž měli pašeráci rádi, protože byla odloučená od civilizace.

Největšímu nebezpečí odhalení od jezdecké hlídky celní stráže byli vystaveni překladači zboží na plážích. Riziko minimalizovali informátoři, kteří sledovali každý pohyb „financů“. Pro jistotu však vznikaly stále početnější skupiny „batemanů“, chlapů s holemi. Ti se starali o bezpečí rot vykladačů, ale i o to, aby se zboží nerozkradlo. Batemani také svolávali pašerácké party do práce a uměli zatlačit na ty obyvatele Kentu a Sussexu, kteří se třeba zdráhali propůjčit svůj sklep uschování zboží. Nebo pohrozit sedlákům, kteří už nechtěli půjčovat své koně k nočním rejdům za pár pencí.

Nakonec se tak z batemanů stává privilegovaná skupina nebezpečných gaunerů mezi „poctivými pašeráky“, kteří své hole (a později šavle, bambitky a muškety) neodkládají ani za bílého dne. V hospodách, kde celé dny popíjejí, nic neplatí. Starají se přece, aby sem teklo pivo a víno, ne? Rozdělují podíly z kořisti a umí se o ně mezi sebou také pěkně servat. A brzy si coby znesvářené gangy konkurují o území, pláže, úkryty i pracovní sílu.

Lump, nebo hrdina?

Prostí lidé své hrdinné pašeráky pořád milují. Příběhy o kentských „Robinech Hoodech“ se vypráví jako legendy na tržištích. Třeba ta o „šviháckém padouchovi“ Isaacu Gulliverovi, který se vždy dostal z každé léčky královských dragounů, o Tomu Johnstonovi, pašerákovi, který prý napálil i Napoleona, či Rogeru Ridoutovi, co „byl vždy o tři kroky před zákonem“.

Jenže realita je už jiná. Špinavý nezákonný byznys placený z Londýna si žádá dovozové zboží z kolonií a na prodej domácí vlny už dávno kašle. A z batemanů se mezitím stali nebezpeční gangsteři, kteří se neštítí ani vraždy. Jsou to třeba „Řvoucí Ransleys“ z Ruckinge, kteří nemají problém přímo v přístavu zmlátit stovku dělníků, protože šli vykládat legální dovezené zboží, namísto aby si odpočali na „večerní šichtu“ na pláži. Nebo ostří hoši z gangu Hadleigh. Když jim jednu zásilku celníci zabaví, nestáhnou se, zaútočí na celnici a vezmou si kontraband zpátky.

Nejhorší pověst si v dobovém šestákovém tisku vysloužil gang z Hawkhurstu. Parta, která se mohla „do tří hodin rozrůst na tři sta hlav“, byla vedena Arthurem Grayem a Thomasem Kingsmillem. A počínala si skutečně nevybíravě. Násilím ovládla „dálnici z pláže Rommey Marsh do Londýna“. Přepadala jiné gangy při vykládkách, likvidovala oponenty doma, útočila na celníky i celnice, kradla koně. V roce 1747 pohár trpělivosti obyčejných lidí konečně přetekl, to když se parta z Hawkhurstu objevila v sousedním Goudhurstu a žádala koně, peníze a lidi. „Jinak to tady dvacátého května všechno spálíme na uhel,“ měl prohlásit Kingsmill.

Udělal tím hned dvě chyby. Pro efekt překvapení není úplně rozumné hlásit dopředu, kdy hodláte někoho přepadnout. Navíc to prohlásil veřejně, před celým goudhurstským osazenstvem hospody Star and Eagle Inn. Druhou chybou bylo, že Kingsmill nezohlednil, že oné hospodě seděl čerstvě z armády propuštěný poddůstojník William Sturt, spolu s řádkou dalších válečných navrátilců.

Z idolů padouši

Právě oni se chopili organizace obrany. Armádu i celníky nechali stranou, ale do dvacátého stačili poskládat z místních obyvatel domobranu. Ta odrazila nahlášený útok a posléze se vypořádala i s pašeráky v Hawkhurstu na jejich domácí půdě. Celá událost byla silně medializována a o zlotřilosti pašeráckých gangů se rázem mluvilo všude. Z hrdinů se stali padouši.

Lidová milice z Goudhurstu se stala základem řady domácích jednotek, které šly pašeráckým tlupám tvrdě po krku. Lidé už jich měli dost. Úplně poražení pašeráci nebyli, ale oslabení ano. Poté je dorazila trojice následujících událostí. Tou první byla britská námořní blokáda francouzských přístavů, následovalo založení pobřežní stráže a nakonec přišlo to nejhorší, snížení daně na čaj ze 129 procent na 12,5 procenta, které roku 1784 prosadil nejmladší britský premiér William Pitt. Zločinecká organizace, která kontrolovala nelegální převoz zboží téměř šedesát let, ztratila důvod k existenci.

Autoři:
  • Nejčtenější

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Uzlování je sice stará škola, objasňuje ale současné krimi případy

23. března 2024

Zločinci zastírají svou totožnost, pracují v kuklách a s rukavicemi. Dopadeni však bývají kvůli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Říkali, že je to stydlivý kluk. Dívkám přitom ubližoval chladně a bez lítosti

23. března 2024

Premium Půlnoc už odbila. S posledním úderem zvonu přikryl měsíc, který ještě před chvílí ozařoval pustou...

Přesvědčí vaše svaly, že cvičí. Pilulka má simulovat účinky tělesné aktivity

22. března 2024

Má umět namluvit vašim svalům, že cvičíte. I když přitom budete sedět v křesle, ležet na gauči,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Návykový obal. Dějiny bublinkové fólie začaly nepovedeným vynálezem

28. března 2024

Premium Její praskání nabízí neodolatelně svůdné uspokojení, především však způsobila obalovou revoluci....

Policie dopadla zloděje kočárku. Byl jsem opilý a nic si nepamatuji, tvrdí muž

18. března 2024  12:56,  aktualizováno  27.3 13:51

Pražští policisté ve středu 27. března zadrželi cizince, který v polovině ledna ukradl z chodby...

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...