Jak Ondřej Moravec zdolal závod švýcarské armády Patrouille des Glaciers

  • 3
Jestli v něm bouchnou saze, jsme v háji. Biatlonista Ondřej Moravec má fyzičku, která mu pomohla získat tři olympijské medaile. Jenže prestižní skialpový závod Patrouille des Glaciers jezdí tříčlenné týmy. Ani já, ani horský vůdce Branislav Adamec (Gabo) mu nemůžeme stačit, pojede-li naplno. Před startem se proto ujišťujeme, že si jedeme závod hlavně užít.

Budík zvoní ve tři ráno. Oblékáme připravené věci, a nasazujeme vybavení, které nám o den dříve zkontrolovali švýcarští vojáci. Patrouille des Glaciers je nejen nejstarší skialpový závod, pro Švýcary pomalu národní svátek, ale zároveň velké cvičení armády pořádané jednou za dva roky. Závodí se z Zermattu do Verbier, kratší trasa, kterou jedeme my, začíná v Arolle.

„Ze Zermattu do Arolly právě přijela Pippa Middleton,“ hlásí komentátor. „Ta je taky všude,“ bleskne mi hlavou a vybaví se mi Vasův běh, kde jsme se někde museli minout na trati. Zároveň si vzpomenu na rozhovor s trojicí britských skialpinistů o pár dní dříve v restauraci. Když jsme jim řekli, že je Ondra v Česku známá osobnost, tak se smáli, že je taková česká Pipa.

Teď čekáme, až naši vlnu v 5:00 vypustí na trať. Je tma a pár stupňů pod nulou. Snažíme se hýbat a udržet teplo. Poslední minuty před startem sundaváme bundy, které schováme do batohu. Tři, dva, jedna a stoupáme sjezdovkou k prvnímu mezičasu.

Ondřej Moravec o závodě

Jak se ti líbil závod?
Za mě spokojenost. Vyšlo nám to neskutečně. Počasí bylo úplně luxusní. Atmosféra kolem Rosablanche a velkých sedel, to je asi něco, co člověk jinde na takovém typu závodu nezažije. Z toho jsem měl super pocit a točil jsem si to na mobil. Jediné, co nebylo úplně dokonalé, bylo to množství lidí. Pokud by člověk chtěl někoho předcházet, skoro to nemělo význam.

Chtěl bys sis zkusit dlouho trať ze Zermattu?
Klidně, asi bych to i zvládnul. Samozřejmě bych už to asi úplně nemohl jít jako závod. Vzhledem k délce je to pak už spíš o tom, jestli to člověk vydrží hlavou, než do jaké míry je na tom dobře fyzicky. Na krátké trati bych ale závodit mohl a byl bych o něco rychlejší než nyní. I to by mě zajímalo.

Měl jsi tendenci závodit?
Občas jsem měl okamžik, kdy bych si tempo upravil podle sebe. Třeba ve stoupáních bylo někdy tempo takové, že bych udělal krok a pak bych musel stát. To už mě tak nebavilo. Dnes jsem tady však nebyl od toho, abych závodil, ale abych si to užil, došel. Rychlost nebyla priorita.

Co start v noci?
Nikdy jsem to neabsolvoval, nevěděl jsem co to se mnou udělá, ale neměl jsem s tím problém. Rozhodně se mi nechtělo spát.

Sníh je zmrzlý, tvrdý a rychlý. Posouváme se kupředu nekonečnou řadou lidí. Snažíme se držet pohromadě, ale při hledání volné cesty davem se to úplně nedaří. Vždy o sobě víme a jakmile se objeví trochu volnějšího prostoru, jsme opět u sebe.

Přibližně v polovině stoupání potkáváme první trojice, které se vracejí dolů. Na první kontrolu v Col de Riedmatten je převýšení necelých tisíc metrů. Limit je 1h 45 min. Kdo to nestihne, je nekompromisně vrácen. Stejně tak končí ten, na koho během závodu ukáže některý z vojenských doktorů. Diskuze není přípustná.

Ač jsou vojáci v některých věcech nekompromisní, na trati jsou úžasní. „Překvapila mě velice pozitivní energie z celé švýcarské armády - ochota, pomoc, povzbuzování, klobouk dolů,“ hodnotí jejich roli Gabo.

Máme vyzkoušeno, že se ke kontrole dostaneme i s rezervou při klidném tempu. Nakonec jsme tam za 1 h 03 min. Začíná svítat. Zouváme lyže, připínáme je na batoh a stoupáme poslední úsek do sedla. Vojáci trasu upravili, je to jako stoupání po hodně prudkých schodech. Předbíhat se moc nedá, jen odhadnout, který „had“ skialpinistů bude rychlejší.

Sjezdy jsou prudké, zmrzlé. Nejsou však záludné. Nebezpečná místa jsou vyznačena a asi u dvou nejnebezpečnějších stojí vojáci. Zejména Ondra jezdí hodně neohroženě. Dá mi hodně úsilí se jeho i Gaba držet. „To si dělá pr...,“ letí mi například hlavou, když Ondra srovná lyže a pustí to kolmo dolů v úseku, kde bych klidně ještě udělal několik oblouků. Takhle mi nezbude, než to „poslat“ za ním.

Bronislav Adamec o závodě

Jak se ti závod líbil?

Nádhera, fantastická atmosféra, počasí nám vyšlo úplně luxusně. Zvolili jsme vhodné tempo. Myslím si, že jsme neměli žádnou krizi, tým fungoval bezvadně. Byl to krásný zážitek. Atmosféra tohoto závodu je neskutečná.

Co pro tebe účast znamená?
Já jsem se závodnímu skialpinismu dlouho vyhýbal a díval jsem se na něj skrz prsty. V poslední době jsem ale změnil názor. Byť to vypadá monstrózně, je tam spousta regulací a omezení, nedá se závod a jeho atmosféra ničím jiným nahradit. Pokud si někdo chce něco takového vyzkoušet v takto vysokých horách, aby to bylo bezpečné, je to jeden z mála závodů, kde to dělají naprosto perfektně.

Kam se dá PDG mezi skialpinistickými závody zařadit?
Mezi velkou čtyřku, kam patří PDG, Mezzalama, Pierra Menta a z našeho pohledu bych tam určitě zařadil Bokami Západných Tatier.

Chtěl bys jít dlouho trať ze Zermattu?
Jednou ji asi půjdu. Samozřejmě na to člověk musí mít natrénováno. Když se sejde sezona, kdy budu třeba chtít jít Haute Route za dva tři dny a budu na to trénovat, pak už je takový závod jenom třešnička na dortu.

Jak se ti jelo s Ondrou Moravcem?
Dohoda byla, že pojedeme svoje tempo a on nás nebude tlačit do něčeho, kde bychom narazili na svůj strop a mohli kvůli tomu i skončit. Většinu cesty jsem se snažil udávat tempo, které je pro Ondru pomalé. On dohodu respektoval. I když bylo vidět, že to s ním šije, ani jednou neměl potřebu nás někam tlačit.

Nikdo z nás se na závod speciálně nepřipravoval. O společné účasti jsme se dozvěděli na poslední chvíli. Ondra však na své fyzické kondici pracuje od května do března a Gabo, obrovský propagátor skialpinismu, zástupce firmy Dynafit pro Česko, Slovensko i Maďarsko, je na horách značnou část zimy. U mě je to nejhorší. „Trénuješ?“ ptal se mě Gabo na kondici, když mi volal, zda pojedu. „Trochu,“ odpověděl jsem, a tak jsem s nimi na trati.

Před závodem jsme v Arolle tři dny zkoušeli, jak nám to spolu půjde. Neviděli jsme se poprvé. Všichni tři a ještě další biatlonista Michael Málek jsme spolu jezdili před třemi lety na Silvrettě. (více zde) Z té doby si pamatuji, že pustit Ondru dopředu znamenalo, že jsem sotva popadal dech, abych se za ním do kopců udržel.

Tentokrát se Ondra snaží držet naše tempo, ale je na něm vidět přebytek energie. Například každý z nás měl problém, když se mu z lyže sesmeknul zespoda nalepený stoupací pás. Já nebo Gabo jsme ho měnili a tým čekal. Jakmile měl problém Ondra, jen nám řekl, ať jedeme. Za chvilku byl zpět u nás. Při závodě pak ještě stihl sbírat odhozené obaly od gelů podél trati. Potěšilo mě, že i takového závodníka štvou stejně jako mě.

Většinu trasy není kolem trati nikdo, jen vojáci. Fanoušci čekají na závodníky až u vrcholu posledního velkého stoupání na Rosablanche. Neustále povzbuzují a hodně slyšet jsou v Alpách typické obří kravské zvonce.

Patrouille des Glaciers (PDG)

Skialpinistický závod s největší tradicí. Poprvé ho švýcarská armáda pořádala v roce 1943. Následně v roce 1944 a 1949. Tehdy ale zahynuli tři vojáci a další pořádání závodu bylo zakázáno až do roku 1984. Poprvé se obnovený závod konal v roce 1986 a poté jednou za dva roky dodnes.

Dlouhá trať z Zermattu do Verbier měří 53 kilometrů Závodníci nastoupají 3 994 výškových metrů a sjedou 4 090 metrů. Z Arolly měří trať 26 kilometrů, na nichž účastníci vystoupají 1881metrů a sjedou, 2 341 metrů. Stránky závodu www.pdg.ch uvádí, že na rovině odpovídá dlouhá trať 110 a krátká 53 kilometrům.

Zájem o závod je obrovský. Přihlásí se mnohem více týmů, než jaká je kapacita. Účastníci se tak losují.

To už má slunce sílu a jsme rádi za lehkou kombinézu, i když Ondra tvrdí, že ta na biatlon je ještě třikrát tenčí. Pořád je však relativně chladno. Pořadatelé plánují start tak, aby všichni prošli většinu trasy ještě dopoledne. Odpoledne už hrozí, zejména na jižních svazích, pády lavin. O tom, že je to reálná hrozba, svědčilo několik lavinišť, přes které jsme přecházeli. Proto se vybíhá v noci a ti nejlepší startují až z posledních vln.

Nás už však jen čeká poslední části trati, kde se střídají sjezdy a krátká stoupání. Úplně na závěr sjíždíme po sjezdovkách do Verbier. Tam, u stanice lanovky, sundáváme lyže a asi kilometr běžíme známým lyžařským střediskem k cíli. Lidé kolem trati fandí a my ještě zvládneme předběhnout pár týmů.

„Naše závody ve městech nekončí, takže pro mě velký zážitek. Je vidět, jak tady lidé tím závodem neskutečně žijí,“ říká Ondra o závěru ve Verbier.

V cíli jsme nadšení. Zvládli jsme krásný závod bez jakýchkoli problémů. Končíme na 67. místě z 376 týmů, které trať z Arolly do Verbier dokončily. Dovolím si tvrdit, že pokud by se ještě v cíli objevila nabídka, účasnit se Patrouille des Glaciers znovu, každý z naší trojice ji okamžitě přijme.