Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Případ Gazza: z národního hrdiny pacientem psychiatrické léčebny

aktualizováno 
Paula Gascoigna, kdysi velkou fotbalovou hvězdu, opět narychlo převezli do protialkoholního centra v Arizoně. Pil dva litry ginu a patnáct piv denně. Snaha zničit sám sebe pokračuje.

Na dně. Tam byl Gazza mnohokrát a zdá se, že pokaždé je ale o něco jiné. Pokaždé je to totiž o něco hlouběji. | foto: Profimedia.cz

Koho ještě překvapí, že Paul Gascoigne, jeden z mála skutečných anglických fotbalových géniů posledních desetiletí, skončil už zase v protialkoholní léčebně, ať zvedne ruku. Gazza na šrot, to je něco tak samozřejmého, jako že v Africe je vedro.

Ale čísla týkající se jeho konzumace přece jen zaskočí: před tím, než ho převezli na jeho obvyklou odvykací kliniku v Arizoně, pil dva litry ginu a patnáct plechovek piva denně. A k tomu kokain. Spoustu kokainu. A třicet tabletek valia. To bylo obvykle to jediné, co jedl.

Gascoigne ukázal, že v tomhle ohledu si svoji někdejší vysokou formu drží pořád. Jinak je to opravdu špatné a nesmírně smutné: v britských médiích se objevila domácí nahrávka, na níž se někdejší hvězda trávníků nekontrolovaně třese a blábolí.

Ale překvapilo by spíš, kdyby se ukázalo, že Gascoigne je fit. Tenhle muž, který utopil svůj talent v alkoholu, například před dvěma lety přiznal, že čtyři měsíce nevypil ani hlt vody a žil jen na whisky a kokainu. A znovu byla zajímavá čísla popisující jeho svéráznou dietu: asi dvě lahve whisky denně, šestnáct "lajn" kokainu. K tomu šest týdnů nevylezl z hotelového pokoje.

Vyprávěl to v televizi, ale byl uvolněný a nad věcí, protože byl už zase v mezičase, kdy si myslel, že nad svými démony zvítězil. Líčil, že další panák tvrdého by ho už zabil, že život bez alkoholu a drog je mnohem zajímavější a že kdyby začal znovu pít, skončil by v rakvi.

Ať to skončí jakkoliv, a ono to pravděpodobně skončí špatně, je skoro jasné, že to měl nalinkované od narození.

Problémy od malička

Paul Gascoigne se narodil do chudé rodiny, která jeden čas žila v jednopokojovém obecním bytě se záchodem, o nějž se dělila s jinými partajemi. To, co následovalo, dělá z budoucího skvělého fotbalisty životní sen každého psychiatra.

Fotogalerie

Byli tak chudí, že Vánoce pro něj a jeho tři sourozence znamenaly zpívání koled na ulici, aby mohli svým neustále se hádajícím rodičům koupit cigarety a něco sladkého. Všichni to měli tvrdé: když otec odešel za prací do Německa, matka měla tři zaměstnání, aby rodinu uživila.

Když se vrátil, moc nepomohl, protože ho složilo krvácení do hlavy a už nemohl pracovat.

Malý Paul poprvé v sedmi letech začal myslet na smrt. Ve své knize Můj příběh popisuje, jak se cestou z tréninku začal bát, že zemře, a přišel domů plačící.

A v deseti letech smrt i uviděl. Vzal do obchodu mladšího bratra jednoho svého kamaráda. Chlapec se jmenoval Steven Spraggon a byl ve věku, kdy z něj nesmíte spustit oči. Jenže Paul na něj brzy zapomněl a Steven vyběhl na ulici, kde ho porazilo zmrzlinářské auto. "Bylo to první mrtvé tělo, které jsem viděl," vzpomínal Gascoigne v pamětech. "A cítil jsem, že Stephenova smrt byla moje chyba. Dodnes na to musím myslet."

Zhruba v té době se stal pacientem psychiatrů jeho otec, který začal trpět záchvaty. A brzy po něm ho následoval i Paul. Měl deprese, utkvělé představy a tiky. Taky vydával nekontrolovatelné zvuky. Skřeky a výkřiky. Od té doby nemohl spát, když v místnosti bylo zhasnuto. Pak se z něj stal malý gambler. A zlodějíček, který kradl, aby měl co cpát do automatů.

Zdálo se, že dopadne špatně. Jenže hrál fotbal. Někdy v patnácti už bylo jasné, že mu to opravdu jde. A on se rozhodl, že musí být dobrý, aby se měla dobře rodina.

To první se mu podařilo. Byl miláčkem Anglie a jednu dobu i Itálie, Anglie byla posedlá gazzamánií, on byl jeden čas dokonce druhý v britském popovém žebříčku UK TOP 40, protože na co sáhl, to pozlatil. Vyjel si na evropské turné s Iron Maiden a dal své jméno dvěma počítačovým hrám.

Jenže mezitím v sobě pořád nosil svého ďábla a zárodky sebezničení, jež mu zabránily, aby se stal opravdovou extratřídou.

Tyčinky Mars, kebab a Pětipupek

Začínalo to nenápadně: ke sportu trochu chlastu patří, někdo ho má víc, někdo míň, někdo to ani nepotřebuje zvládat, protože není co, zato jiný to nezvládne vůbec. Ale v začátku se to nepozná, protože to vypadá jako běžné mladické řádění.

Gazza měl problémy vždy. Pořád byl na něčem závislý. Pojídal tyčinky Mars po desítkách a kebab po kilech. A samozřejmě pil. Měl dobrého kamaráda, jmenuje se Jimmy Pětipupek (Five Bellies) Gardner. Vypatlaná hlava. Ale vždy byl po ruce, aby to s ním mohl táhnout.

Ti dva se docela našli. Když spolu jednou pařili, Gazzu napadlo, jak dlouho by asi Pětipupek vydržel, kdyby mu pálil nos zapalovačem. Dohodli se na deseti vteřinách za pět set liber. Nebyl to přímo plamen, ale zapalovač rozpálený tak, že "se kovový vršek málem tavil, protože jsem ho držel vzhůru nohama", jak to Gazza popsal. Pětipupek to dokázal dvakrát po sobě.

Ale to už jsme u příhod, které popisují Gazzův nekonečný pád.

Klasika je, když měl přestoupit do římského Lazia, aby hrál tehdy asi nejlepší ligu světa. Dostal se tam o rok později, než bylo v plánu. Nejdřív si regulérně zranil při zápase nohu. Když už byl skoro zdravý, vyřadil se na další půl roku: při rvačce před barem v Newcastlu mu praskla kolenní čéška.

Tahů, opic, výstředností a skandálů byla spousta. A byly radostně pokrývány britským bulvárem, který tak přispíval k fotbalistově konci. Všechno vypadalo jen jako jedna velká legrace. Tu Gazza unesl doubledecker s turisty a vozil je půl hodiny po Londýně, tu naboural klubový autobus. Tu pobavil všechny, když se po rozhodujícím gólu v zápase se Skoty zřítil na trávník a spoluhráči přispěchali s lahvemi s vodou, kterou mu stříkali do úst v jakési repríze skandálu na soustředění v Hongkongu, kde hráli anglickou národní pijáckou hru zvanou "v zubařském křesle". Princip spočívá v tom, že sedíte na baru a parťáci vám lijí do otevřených úst alkohol až do chvíle, kdy odpadnete.

Jindy přivedl na trénink pštrosa, norské televizi řekl před utkáním reprezentací, když se ho zeptali, co by vzkázal norským divákům, jednoduše "Fuck off, Norway", v kulečníkové herně napadl muže, který mu říkal, že se tam nesmí kouřit. V restauraci se potopil do nádrže s humry, aby si vylovil toho pravého, kterého si dá k večeři, krkal do mikrofonu italské televize a urážel Italy tak, že v tamním parlamentu dokonce poslanci chtěli jednat o jeho vyhoštění.

Jenže ona to nebyla taková legrace, jak to vypadalo.

"Tati, budu hrát šachy s prezidenty USA"

Mezitím pravidelně mlátil svoji ženu. Pil do němoty a nevěděl, co dělá. Nebyla to veselá kopa, spíš oblíbený idiot, protože si pitím a drogami propaloval mozek. "Když jsem mu řekl, že je jeho IQ nižší než číslo na jeho dresu," žertoval na jeho účet George Best, další fotbalová hvězda, která pitím spláchla sama sebe, "odpověděl mi: Co je to IQ?"

Jedno se však nedá popřít: ve věku umělohmotných "hvězd" a celebrit prefabrikovaných z vakua byl Gazza pořád zábleskem lidství z masa a kostí i se všemi chybami.

Ty se projevovaly stále víc a víc.

Byly chvíle, kdy v deliriu volal otci, že v newyorské Madison Square Garden bude hrát šachy s Billem Clintonem a Georgem Bushem.

Jindy volal papeži a Bushovi, že si neví rady s alkoholismem, ať mu pomůžou. Ve Vatikánu ho vypoklonkovali, v Bílém domě rovněž, ale dovolal se aspoň do Pentagonu.

V novinách popisoval, jak si koupil dva papoušky, hračky, které opakují, co říkáte. Brzy si začal myslet, že jsou živí, bral je sebou po hospodách a objednával jim pití.

Když před třemi roky policie obléhala trojnásobného vraha Raoula Moata, objevil se najednou na místě Gazza s tím, že mu "přinesl plechovku ležáku, kousek kuřete, rybářský prut, dres Newcastlu a župan".

Ale s tím vším se pojí taky potíže se zákonem. Byl zatčen za držení drog, za jízdu v opilosti, za rvačky a výtržnosti. V roce 2008 mu do hotelového pokoje vpadlo několik policistů zburcovaných sestrou, kteří ho našli ve vaně, když si údajně chtěl podřezat žíly. Jednou utekl z léčby v Portugalsku a čtyřiadvacet hodin poté byl v nemocnici, protože se předávkoval prášky. Když mu bylo čtyřicet, byl na náhlé operaci, protože mu praskl vřed.

Gascoigne odhaduje, že fotbalem vydělal 20 milionů liber. Řekl, že jen harleyů měl devět. Teď nemá ani auto. Ani peníze. Anglické fotbalové hvězdy se skládají, aby mu zaplatily léčbu, a on při přebírání peněz na jevišti brečí jako dítě.

"Nemůžu tomu věřit," řekl v roce 2009, když měl období bez alkoholu a drog a cítil se jako nový člověk: "Z národního hrdiny jsem se stal pacientem psychiatrické léčebny. Nikdy jsem se necítil tak zahanbený a otřesený."

Co má na srdci nyní, nevíme, protože je opět v odvykacím centru v Arizoně.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.