Opravdu je to tak: "Čo bolo, to bolo, terazky som majorom," může si teď říct Pavel Landovský.
Muž, který o sobě vypráví, že měl ve vojenských záznamech napsáno "nepovyšovat, základní výcvik prodělal v jednotce narušené nepřítelem", byl ve středu 11. září přece jen povýšen, byť jde jen o čestné jmenování. Povýšil ho přímo ministr obrany Vlastimil Picek před nastoupenou jednotkou příbuzných a přátel.
Landovský je však zvláštní major. Jeho prototypem vojáka je sapér Vodička, a když jsem se ho zeptal, jaký byl na vojně, řekl bez váhání: "Buřič, vzbouřenec a jeden z nejtěžších úkolů." Koneckonců, v závěrečném posudku s datem 22. září 1959 (podpis nečitelný) má napsáno: "Zavádí do vojenského kolektivu nesoulad a neklid. Je nebezpečí, že bude pošilhávat po americkém způsobu života."
Přestože Pavel Landovský dostal majorskou hvězdu jako dárek k narozeninám, je skutečná. Celoživotní vojín v záloze se v sedmasedmdesáti vyšvihl do hodnosti, kterou měl v Černých baronech major Haluška, jeho nejslavnější popřevratová filmová postava.
Jak se však ukázalo, hvězda nehvězda, Landovský je pořád duší vojínem.
Byl jsem jako utrženej ze šibenice
"Bacha na prsty!" křikne varovně a zatne pravou ruku v pěst. Pak jí udeří kamsi do vzduchu před sebe. "Ne natažené prsty! Pěstí!" Právě předvádí grif, jímž se zastrkuje náboj do protiletadlového kanonu, protože část vojny strávil jako nabíječ. Ale také byl pátračem, telefonistou, telegrafistou. Vše u protiletadlové obrany v okolí Prahy.
A samozřejmě byl průserářem. Nic jiného byste u přírodního živlu jménem Landovský ani nečekali. Mohl bych napsat, že byl průšvihářem, ale to slovo nemá v jeho případě tu pravou popisnou sílu. "Byl jsem jako utrženej z šibenice," říká o svém vojákování dnešní major Landovský.
Dostal pět dní basy za to, že "v podnapilém stavu vykonával službu", jindy trest za "drzé chování k veliteli baterie", za to, že "podvedl staršinu", neuposlechl rozkaz dozorčího baterie nebo neměl vyčištěnou zbraň. A taky dvakrát "porušil vojenskou družnost", což lze přeložit jako rvačku.
Přestože jeho velitel, starý fronťák Kocman, s oblibou říkával "Mám rád své vojáky kolem sebe", Landovský vypráví, jak vždy po rozkazu vyrážel pobavit se do Prahy. "Chodil jsem pěšky po silnici. Sbalil jsem si civil do ruksaku, u Prahy se někde v křoví převlékl a totéž opakoval cestou zpátky."
Narazili jsme na to, když jsem se ho jako zkušený voják ptal, jak to měl s vycházkami. Podle toho se pozná, jakou kdo měl vojnu. Vyrazil mi dech samozřejmou odpovědí: "Ale my jsme se s tím vůbec nepárali. Lampasáci šli ve čtyři odpoledne domů a my jsme šli taky. Oni odešli a zbytek utekl. V hospodě jsem byl, kdy jsem chtěl. A v Praze jsem byl furt."
A když jsem chtěl vědět, jestli utíkali přes plot, řekl: "Houby přes plot! Bránou jsme chodili."
Některé historky působí jako z Černých baronů. Když byla zábava v sousední vsi Dobřejovice, velitel Kocman správně tušil, že své vojáky v kasárnách neudrží. Aby předešel problémům s případnou kontrolou, vyřešil to následovně: "Nechal tam natáhnout vojenskou linku a před hospodou stála vétřieska. Kdyby byl nějakej průser, tak jsme byli v kasárnách dřív, než bychom tam dojeli z palpostu."
Mně to tam nevadilo
Narukoval na podzim 1957 do Staré Boleslavi, pak absolvoval poddůstojnickou školu, a přestože zůstával pořád vojínem, poslali ho na Slovensko do školy pro důstojníky v záloze. "Tam se mi moc nezamlouvalo, nastupovalo se tam i na jídlo, museli jsme klusat, příbor v ruce, pozor, pohov, sednout, jíst."
Naštěstí ho tam dostihl případ vojína Mahdalíka, což byl absolvent bohoslovectví z Madridu, který s ním byl na původní rotě v Čechách. Byl odhalen jako špion, ať už domnělý, nebo skutečný, a za vojínem Landovským (aspoň podle jeho vyprávění) šel onen průvodní dopis s varováním, že je z jednotky narušené nepřítelem.
Ne že by mu to vadilo. Následoval návrat zpátky do středních Čech a pohodová služba v Čestlicích a Průhonicích. "Tam byla havaj, to víte, odloučená jednotka."
Landovský vypadá jako noční můra každého velitele, ale taky jako voják, k jakým velitelé chovají tajné sympatie, přestože jim vypisují jeden trest za druhým. Patřil mezi ty, jimž vojna sedí a kteří v ničem nevidí problém.
"Do vojenského života jsem zajel celkem dobře," říká dnes. "Tam bylo úplně jasno, o co jde, a já jsem chápal, o co jde. Mně to tam nevadilo. Bral jsem to jako úděl. Nedělal jsem si starosti s tím, co je mimo mě a co bude zítra."
A k tomu přišlo i pochopení základní zákonitosti vojny: "Člověk je zavřenej, i když není zavřenej."
Vypadalo to, že si vojín Landovský odslouží své dva roky, naslouží, co si odseděl, a odhodí vojnu za sebe. Ale nakonec mu změnila život. Přihrála mu divadlo. Vlastně to byla náhoda.
Útok mrtvého muže
"Na vojně jsem se jmenoval hercem, asi z momentálního nápadu, protože se sháněli po hercích," píše Landovský ve své autobiografii Lanďák, kterou napsal s Helenou Albertovou.
Pro ty, kdo to nezažili: po sovětském vzoru podporovala vojna za minulého režimu kroužky - herecký, recitační, hudební, taneční, modelářský a podobně. Zřejmě v naivní víře, že přetvoří mladé muže v socialistické kulturní bytosti. A vojáci se hlásili, protože s kroužky byla spojena šance se občas zašít, nebo vypadnout z kasáren a třeba se i setkat s dívkami.
Landovský, který měl už z civilu za sebou koketování s amatérským divadlem, se přihlásil do hereckého souboru u útvaru.
Jeho zájmu si všiml i důstojník, který psal závěrečné hodnocení: " Jeho oblibou je amatérské divadlo, které by rád provozoval profesionálně. V našem souboru vykonal velký kus práce, ale i hodně nepříjemností. Je nesporné, že organizování souboru, který se dostal až do celoarmádní soutěže, kde se umístil na druhém místě, je z velké části jeho zásluha. Jeho práce v tomto souboru jako člena souboru byla však ukázkou nekázně. Téměř bezdůvodně napadl dva členy souboru a udeřil je pěstí."
A pak je tam ortel, v němž se pisatel posudku šeredně sekne, když napíše, že Landovský "nemá herecký talent".
Role majora v Černých baronech byla Landovského nejslavnější.
Hra, s níž soubor udělal díru do světa, se jmenovala Slavnost lampionů. Napsal ji východoněmecký dramatik Hans Pfeiffer a byla to taková režimní agitka, že o ní tehdy psal i západoněmecký Der Spiegel. Pilot, který svrhl atomovku na Nagasaki, jmenuje se major Kennedy (a už tu máme zase dalšího Landovského majora), se jede podívat na místo činu. Tam potká japonského pilota Jamamota, který svrhl první bombu na Pearl Harbor. Zatímco Kennedy zabil v Nagasaki skoro celou Jamamotovu rodinu, Jamamoto zabil v Pearl Harboru Kennedyho syna.
A teď přichází "romeojuliovský" moment. Další syn Kennedyho, medik James, a Jamamotova dcera Juki, sestřička v nemocnici, kde leží pacienti s nemocemi z ozáření, se potkají a zamilují. Jenže otcové se snaží lásku překazit, jeden moralistickými žvásty, druhý samurajským mečem. Jak to skončilo, neprozradíme.
Divadlo přivedlo vojína Landovského do jiného světa a k nečekaným prožitkům. Třeba když osahával Jiřinu Švorcovou. Hezky mi to vylíčil, ale pak jsme se dohodli, že bude lepší citovat jeho paměti, které jsou přece jen slušnější: "Hráli jsme na jevišti Ústředního domu armády v Dejvicích. Jiřina stála v bočních jevištních šálách a sledovala, jak hrajeme, protože byla v komisi. A já tam byl přichystanej na svůj výstup a najednou jsem uviděl tu prdel, vona byla krásná ženská, přikrad jsem se a chytil ji takhle fortelně zespoda a čekal, co to udělá: vykřiknout nemohla, vyběhnout na jeviště taky ne, a než se vzpamatovala, už jsem byl já na jevišti."
Vojna nakonec pomohla Landovskému na hereckou dráhu i jinak než hraním. Když šel do civilu, zdálo se, že skončí. Na DAMU neměl šanci a pražská divadla role nenabízela. Když zrušili klatovské divadlo, kde působil, doporučili mu, aby šel dělat do tamních strojíren nástrojáře.
Jiný by to možná vzdal, ale Landovský si vzpomněl, jak jednou na vojně tvrdnul celé odpoledne v nějakém skladu a v jedné příručce se tam dočetl cosi ve smyslu, že když je útvar ozářen víc než sedmdesáti jednotkami čehosi, podnikne s ním velitel "útok mrtvého muže".
"A tak, když mě nikde nechtěli, jsem se na ten útok koncentroval."
Vyšlo to. To další už znáte: velká kariéra přervaná bolševikem.
A tak už jen dodejme, jak majora Landovského viděl v roce 1959 jeho velitel ještě jako vojína: "Je třeba velké opatrnosti v důvěře. Nedá se dost dobře určit, jestli jeho vztah k našemu zřízení je kladný, nebo ne. Nedoporučujeme udělovat mu funkce a svěřovat mu akce, kde by byl mimo odbornou i politickou kontrolu."
Ale co, čo bolo, to bolo. I s takovýmto posudkem se to dá dotáhnout na majora.
