Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pete Seeger nezpíval proto, aby lidé poslouchali. Chtěl, aby zpívali sami

aktualizováno 
Věřil, že lidské životy nebudou důstojné a šťastné, dokud budou planetě vládnout války, rasismus a soukromý zisk. A navzdory všemu svět opouštěl jako optimista. Pete Seeger věřil, že když se obyčejní lidé spojí, mohou dělat dobré, byť malé věci, které nakonec změní celý svět.

Za nejpodstatnější považoval, že pro další generace uchoval písně Lead Beallyho a Woodyho Guthrieho. | foto: Profimedia.cz

Pro mnohé demonstranty v českých městech by to byl paradox, kdyby věděli, že píseň Jednou budem dál (We Shall Overcome), která rámovala Listopad 1989, nese pečeť doživotního zastánce komunismu. Pro Seegera samotného těžko. Zaprvé sovětské režimy za socialismus nepovažoval, zadruhé vždy když zpíval, měl na mysli společenskou změnu.

Muzika pro něj nebyla ani zábavou, ani útěkářstvím, ale ani jednosměrnou, dopředu naštelovanou propagandou. Byla soundtrackem k sociálním, odborovým, protirasistickým, protiválečným či environmentálním hnutím. Seeger byl živým archivem nejen americké hudby, jak o něm prohlásil Bruce Springsteen, ale též bojů, prošel všemi, které se Amerikou od konce třicátých let převalily.

Lidové kořeny: od všech jsem se něco přiučil

Narodil se v roce 1919 hudební skladatelce a muzikologovi, skladatelkou byla i otcova druhá manželka, jeho dědeček byl zásadový abolicionista: hudba a politika byla v DNA jeho rodiny. Odmala jezdil s rodiči na hudební setkání, osudovým se mu stal rok 1935, kdy poprvé uslyšel hráče na pětistrunné bendžo. Propadl mu a tenhle nástroj se, spolu s dvanáctistrunnou kytarou, stane jeho symbolem.

Fotogalerie

V roce 1936 studuje na Harvardu novinařinu (jeho spolužákem je J. F. Kennedy), tímhle směrem však nepůjde. Pod dojmem reality hospodářské krize vstupuje do Ligy komunistické mládeže, zakládá radikální noviny, ale především: nastupuje na svou vagabundskou odyseu napříč Spojenými státy. Stopuje, skáče z vlaku na vlak, jezdí dobytčáky, hraje pro stávkující, pro zemědělské dělníky, pro farmáře i horníky, vystupuje v továrnách, v kempech migrantských dělníků, v odborových místnostech, kostelích, na letních táborech.

Přespává pod širákem, ve stodolách, u lidí, kteří ho vezmou na nocleh. Jak se dá. A povídá si s lidmi, deptanými ekonomickým úpadkem, rasovou segregací a s velkou otázkou na rtech: jak tvrdému životu a šéfům čelit organizovaně, sjednoceně? Odpověď hledal spolu s nimi: věděl, že musí být společná. Do roku 1940 procestoval osmačtyřicet amerických států, někdy sám, někdy se na kus cesty připojil k odborovým organizátorům či jiným dělnickým bardům s kytarou. Nebyl salonním trubadúrem, znal osudy lidí, jejich vztek, bezmoc, jejich humor, sílu i touhy. Když se ho po mnoha desetiletích ptají na jeho učitele, odpoví: "Od všech jsem se něco přiučil."

Dvě postavy však přesto ční nad jiné. Ve Washingtonu, kde pracoval u muzikologa Alana Lomaxe, potkal hvězdu černošského blues Lead Bellyho, na benefitu pro migrantské dělníky Woodyho Guthrieho, dělnického písničkáře, který jako by vypadl ze Steinbeckova románu Hrozny hněvu.

A ještě jedno setkání bylo životního rázu. Koncem třicátých let potkal slečnu Toshi-Aline Ohta (i ona měla politiku v rodině, její pradědeček musel utéct z Japonska, protože překládal Marxova díla) a v roce 1943, uprostřed hysterického anti-japonského štvaní, kdy byly desetitisíce Japonců zavírány v USA do internačních táborů, si Japonku vzal. Žili spolu do její smrti v roce 2013, Seeger ji nazýval hlavou rodiny.

Zazpívám, ale zpívat nebudu

Putování mu dalo dva dary: zaprvé se utvrdil v tom, že jeho Amerika není Amerikou velkých financí, továrníků, jejich trustů a jejich soukromých agentur střílejících do stávkujících, ale Amerikou upocených rolníků, vydírané migrantské pracovní síly, špinavých dělníků a moci, kterou představuje jejich sjednocení. A zadruhé objevil bohatství folkloru zdola společnosti, nasbíral desítky písní a zaznamenal jejich osudy.

V roce 1941 Seeger křižoval Ameriku s otevřeně politickou skupinou Almanac Singers, která podporovala hnutí práce a rasovou rovnost a jednotu, poté přišla válka, potom šířil politické písně pod hlavičkou People's Song Inc., v roce 1948 založil formaci Weavers.

A těm se výtečně dařilo. Sázeli hity, jako byla píseň If I Had a Hammer, Lead Bellyho Goodnight, Irene, jihoafrická skladba Wimoweh či izraelská Tzena, Tzena, Tzena (byli vlastně zakladateli toho, čemu se dnes říká world music), vysílaly je rozhlasové i televizní stanice, do svých sálů je lákaly prestižní kluby. Prodali na čtyři miliony nahrávek. Vdechovali nový život starým songům. Totální úspěch.

Komunista s malým „k“

Seeger se nedostal do hledáčku až za mccarthismu, poprvé to bylo v roce 1941 kvůli albu Songs for John Doe. Bylo označováno za podvratné, protože obsahovalo pacifistické písně proti povolávání do druhé světové války. Liga mladých komunistů totiž Rooseveltovi poté, co odmítl poskytovat zbraně protifrankistickým španělským antifašistům, antifašismus nevěřila a měla za to, že válka slouží jen pro zisky korporací. Roli ale jistě sehrála i stranická linie z Moskvy – poté, co po Hitlerovu útoku na SSSR partaj změnila kurz, Almanac Singers hbitě nahrávali protifašistické vlastenecké písně.

Seeger byl v americké komunistické straně v letech 1942 až 1949. Později prohlásil, že byla chyba, že Stalina nerozpoznal včas jako navýsost krutého pomýlence a že stranu neopustil dříve. "Párkrát jsem vrazil do věcí předtím, než začaly fungovat. Dá se říct, že jsem se přihnal ke komunismu dřív, než začal fungovat," řekl jindy. Za veřejný symbol jeho rozchodu se sovětskými režimy se považuje jeho vystoupení na podporu polské Solidarity v roce 1982.

Komunistou však zůstal Seeger pořád. "Pořád se nazývám komunistou, protože komunismus není to, co z něj udělalo Rusko, o nic víc, než je křesťanství tím, co z něj udělala církev," říkal, ale zdůrazňoval, že je komunistou s malým "k", tedy ne ve smyslu formální strany a rigidní ideologie.

Netrval dlouho. V roce 1951 na ně ukázal prstem pamflet Red Channels, který odhaloval komunistické spiknutí, i materiály, které prosákly z FBI. Ach, ano, jsme uprostřed honu na komunisty. V roce 1955 předvolal Seegera k výslechu Výbor pro neamerickou činnost a záznam ze slyšení je ukázkou srážky zpupnosti moci a nezlomné osobnosti. Seeger odmítl vypovídat, ale navrhl vyslýchajícím: Chcete-li posoudit závadnost mých písní, můžu vám je zazpívat. V roce 1961 dostal za pohrdání Kongresem rok ve vězení, z technicko-procedurálních důvodů nakonec nadřízený soud rozsudek zrušil.

Muž, který vdechoval život hnutím

To už však Weavers padli dávno za oběť štvanici, rozhlas je nehrál, pořadatelé jim rušili vystoupení. Dveře měl zavřené především Seeger a nehodlal o jejich otevření žadonit tím, že by se zaprodal. Když v raných šedesátých letech odmítli Joan Baezová, Bob Dylan či Peter, Paul and Mary vystoupit pro stanici ABC proto, že Seegera bojkotovala, udělala televize zakázanému zpěvákovi nabídku: Můžete přijít, ale jen když podepíšete slib loajality, vyberte si, úplně demokraticky. Nepodepsal. Různí pořadatelé mu to takhle nabízeli víckrát, nikdy neuhnul.

"Možná jsem jen zrnko písku," říkával, "ale i když jsem malý a nic nevážím, vždycky chci stát na správné straně." "Měl srdce ze zlata, ale páteř z oceli," napsal ve vzpomínce na Seegera Bruce Springsteen. Byl toho sám svědkem. Když měl se Seegerem zpívat na Obamově inauguraci song We Shall Overcome, trval Segeer na tom, že jedině, budou-li zpívat plnou verzi, včetně nejradikálnějších slov, která se v Americe milující soukromé vlastnictví většinou vynechávají: "Do cesty se mi postavila vysoká zeď, stál na ní nápis soukromé vlastnictví, ale na té druhé nestálo nic – a to byla země pro tebe a pro mě."

Když nemohl do televize, vydával se hrát tam, odkud přišel: do schůzovních místností, dělnických táborů, kostelů. V zemi probudil revival folkového hnutí, časopis Sing Out, za nímž Seeger stál, byl jeho nejdůležitějším kanálem. A v následujících letech nescházel nikde, kde se bojovalo, jeho písně byly hymnami boje proti vietnamské válce, znělkami občanského i protijaderného hnutí, ale i mobilizací proti válce v Afghánistánu a Iráku.

Připomínal, že Amerika má dlouhou tradici sebeorganizace zdola, a navazoval na ni. Spolu se svou ženou založil v roce 1966 spolek, jehož cílem bylo vyčistit řeku Hudson. Působí dodnes, sdružuje se v něm několik tisíc lidí a řeka a její břehy jsou čistší.

Malé věci, jednoduché myšlenky

Se svými kořeny v odhodlání a militantismu dělnických organizátorů 30. a 40. let byl trochu jako ze starého světa. A tím nemyslíme jen legendární zkazku o tom, jak chtěl při vystoupení Boba Dylana na folkovém festivalu v roce 1965 přesekat sekerou kabely od elektrického pódiového aparátu. (Pravda je, že se o to nepokusil, ale pravda taky je, že přiznal, že elektrický halas pro něj byl hudbou pekla, protože kvůli němu lidé neslyšeli texty písní, a o ty šlo.)

Spíš to souvisí se zakořeněností jeho politického postoje. Nebyl vachrlatým produktem ideologie, intelektuálních filipik, cynismu ani existenciální křeče či chandry, jeho postoj byl průzračně samozřejmý: viděl jsem utrpení, bídu, ale taky kolektivitu, touhy, schopnosti a moc mnoha lidí zdola společnosti, proto musím něco dělat. Kdosi napsal, že mezi Woodym a Petem byl rozdíl, zatímco Woody byl rebel, co se hnal do konfrontací s kytarou se samolepkou "Tenhle stroj zabíjí fašisty", Seeger byl ten, kdo si předně vysoukal rukávy a rozhlížel se, kde se dá přiložit ruka k dílu. Pozitivní optimista, co měl na kytaře nálepku "Tenhle stroj obklíčí nenávist a donutí ji vzdát se". Ne frontální útok, ale hodně malých krůčků jedním směrem.

Když se ho novinář z listu Mother Jones ptal, zda se neobává, že své silné, protože bohaté protivníky nakonec neporazí, odpověděl, a díval se přitom pořád na řeku Hudson: "No, vlastně nevím. Ale o to vůbec nejde." Šlo o zodpovědnost.

O to, dělat, na co člověk má. Na koncertě, který zaplnil Madison Square Garden na počest jeho devadesátin, se jej zeptal hudební kolega, jak se cítí, hala byla zaplavená patnácti tisíci lidmi, zpívat mu přišli nejlepší zpěváci. Odpověděl: "Překrásný. Ale víš co, když chceš usilovat o změnu, vytrvej u malých věcí. Tyhle velké události jsou čas od času fajn, ale udělají velký hluk a pak na ně lidi zapomenou."

Jindy si bral na pomoc, když se setkal s velikášstvím, humor. Kdosi mu prý jednou navrhoval, že by se song This Land Is Your Land měl stát americkou hymnou: "Řekl jsem mu: Prosím, jen to ne… copak si nedokážete představit, jak mariňáci pochodují obsadit další pidizemičku a zpívají Tahle země je tvoje, tahle země je moje?"

Jeho slova měla sílu ne proto, že kolem něj vlála aureola ikony, ale proto, že v nich bývala jednoduchá moudrost. Noel Paul Stookey z Peter, Paul and Mary vzpomíná, jak se na jednom koncertu v Central Parku muzikanti přetahovali o to, jak dlouho může kdo hrát. Pódia se pak zmocnila kapela z hnutí Black Power, už dávno překročila maximální čas, nemínila z něj však odejít. Hudebníci v zákulisí byli netrpěliví, Seeger jen pronesl: Oni čekali už hodně dlouho. "Všichni jsme věděli, že má pravdu," vzpomíná Stookey.

Optimista

Zpíval do svých pozdních let, ve velkých klubech i sousedům v kostele. Ve dvacet let starých a tisíckrát vypraných džínách, košili či svetru nejisté barvy, s hučkou na hlavě, vykládal vzpomínky, přemýšlel nahlas a zpíval. Když už měl slabý hlas a nestíhal hloubky a výšky, zpívalo prostě hlasitěji hlediště. A o to přesně šlo. "Nechci lidem doručit písně do uší, chci jim je předat na rty," říkal. Posluchači byli díky jeho písním silnější, hlasitější, sebevědomější, cítili společný zájem. A kde viděl Seeger komunitu, viděl šanci pro politickou akci.

Sílu rozdával i v nemocnici, kde strávil své poslední dny, slabý, bez zraku. I tam uměl spojit lidi, u jeho lůžka se scházeli, aby mu hráli své i jeho songy. "Samozřejmě, byl v tom smutek, ale mnohem víc oslava toho, že jsme spolu. Bylo to k tomu, co představoval, symbolické," vzpomíná Peter Yarrow z Peter, Paul and Mary, "nakonec jsem jej políbil na čelo a řekl, že ho miluju. Z nemocnice jsem odcházel s naplněným srdcem."

Seeger byl zdrojem síly jistě i proto, že do svých posledních dnů zůstal optimistou. "Nikdy dříve jsem nebyl tak optimistický. Nedívejte se na velké vůdce, myslete na malé organizátory po celém světě, na lidi, kteří dělají dobré věci," odpovídal těm, kdo se tomu divili. "Klíčem k budoucnosti světa je nacházet optimistické příběhy a dávat je vědět dál," shrnul své krédo jindy. Sám vlastně jeden takový příběh napsal.

Svět si ho věru nebude pamatovat jako někoho, kdo jen něco zpíval, ale jako toho, "kdo chtěl písněmi lidi k něčemu přimět". Povedlo se mu to. Zpívat ale musejí všichni.

Písně s kořeny a patinou. A kolektivním autorstvím

"Myslím, že v době velkých změn všichni hledáme kořeny," říkal. Byly jimi pro něj i písně, ty dobré, jimž daly miliony lidí, kteří je interpretovali, patinu, teprve hraním se totiž podle něj píseň brousí, mění, obohacuje, získává na hloubce. "Je těžké udělat něco krásného přes noc. A dokonce i nová píseň je nová jen částečně." Osudy těch, s nimiž se pojí on, jsou fascinující.

We Shall Overcome

Původně to byla černošská píseň a zpívalo se v ní "I Will Overcome", nejpozději v roce 1945, při stávce tabákových dělníků v Charlestonu, se ale slova změnila na solidární a kolektivní "We Will Overcome". Seeger ji slyšel v roce1947 od odborové aktivistky a folkloristky Zilphie Hortonové, rok na to ji uvedl ve svém zpěvníčku People´s Songs. Přepsání do formy "We Shall Overcome" je obvykle připisováno jemu, sám však uváděl, že takhle skladbu zpívala už Afroameričanka Septima Clarková. Za to, že se stala hymnou občanského hnutí za rasovou rovnost, vděčí skladba hudebnímu řediteli highlandského folkového centra Gyui Carawanovi. Ten song též "uvedl v novém rytmu, který jsem nikdy předtím neslyšel", jak přiznával Seeger. Copyright na píseň sdílel Seeger, Hortonová, Carawan a člen Weavers Frank Hamilton.

If I Had a Hammer

Skladbu napsal Seeger a Lee Hays (člen Weavers), poprvé ji zazpívali na akci americké komunistické strany roce 1949. Nesetkala se s komerčním úspěchem, zaznamenali ji ale federální vyšetřovatelé, slova "mír" a "svoboda" byla v oné době dešifrovávána jako podvratná a komunistická. Hitem se stal song až zásluhou skupiny Petr, Paul and Mary v roce 1962. "Jen málo lidí ji zná tak, jak jsem ji napsal původně já," přiznával Seeger, ale nebyl kvůli tomu zklamaný, "říkám tomu folkový proces a jsem potěšen, že pokračuje."

Where Have All the Flowers Gone

"Seděl jsem v letadle, listoval svým poznámkovým blokem, kam jsem si psal nápady," vzpomíná. Narazil v něm na řádky, které si zapsal z díla Michaila Šolochova Tichý Don: "Kde jsou květiny? Dívky je utrhaly. Kde jsou ty dívky? Vdaly se. Kde jsou muži? V armádě." Právě tahle citace se stala základem pro text slavné písně, ještě v letadle ji přeformuloval a dodal "Kdo to kdy pochopí" – jako věčnou stížnost hloubavé duše. Šolochovovy věty pocházejí z ukrajinské písně, kterou se Seeger snažil dohledat, bez úspěchu. Slova poté naladil k dřevorubecké písni "Drill Ye Tarriers Drill". Na píseň o pouhých třech verších poté vlastně zapomněl. Zmocnila se jí skupina Kingston Trio, poté Joe Hickerson, který jí dal výraznější rytmus a přidal dva další verše.

Which Side Are You On

Žádná chytristika, žádná filipika, jen silná otázka: Kde budeš stát, ať budou tví kámoši z práce stávkovat? Přidáš se, nebo budeš hnusnej stávkokaz, co stáhne ocas a bude držet s firmou? Autorkou je Florence Reesová, manželka odborového organizátora horníků v Harlan County.

Turn! Turn! Turn!

Seeger píseň složil koncem padesátých let, slova převzal ze souboru židovských spisů Tanach. Osobně ji ale neproslavil, udělal to až folkrockový band The Birds v roce 1965.

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.