„Neříkám, že to bylo všechno vždycky přesné,“ přiznal jednou magazínu Chamberstudio, lítost nad chybami v hudební interpretaci v tom však nebyla: „Kdo ale chce perfekcionismus? Perfektnost je sterilní, umělá. Jsme přece lidské bytosti.“ Ne, Peter Cropper nepřistupoval k hudbě konformně.
Nikdy jsem nepracoval
Narodil se v roce 1945 a jistě se dá říci, že hudbu měl vepsanou v genech, dědeček byl šéfem liverpoolského filharmonického orchestru a strýc hrál pětatřicet let první housle ve filharmonickém orchestru BBC. A housle se staly též Peterovou milenkou, hru na ně studoval i v Královské hudební akademii v Londýně, sklízel ocenění, nejen za nejlepší recitál posledního studijního roku.
Nakonec se ale muziky chopil po svém. Nebyl v tom exhibicionismus, jen potřeba vyjádřit, co hudbou cítil. Pravda, mnozí to viděli spíše jako posedlost.
A další se pohoršovali, když soubor Lindsay Quartet, který založil, překračoval hranice. „Ano, někdo mrmlal, když jsem měl vedle stojanu postavenou flašku Fanty,“ vzpomínal Cropper. Mnoha jiným se nelíbilo, když místo nažehlených košil a kravat vystupovali v trikách s Beethovenem. Kvartet vznikl ve složení Cropper, Michael Adamson, Roger Bigley a Bernard Gregor-Smith a během čtyřiceti let své existence změnil složení jen dvakrát, Adamsona nahradil v roce 1972 Ronald Birks a o třináct let později zastoupil Bigleyho Robin Ireland.
Soubor rozrazil scénu klasické hudby jako blesk a Copper byl jeho zářícím hrotem. Byl mužem mnoha gest, melodie hrál prý i obličejem, měl „jiný výraz pro každou harmonii“, napsal o něm jeden hudební kritik. Muzika pro něj byla komunikací, výměnou, sdělováním. „O čem jiném život je? Když upečete koláč, nechcete si ho jen nacpat celý do pusy sám, chcete se s ním podělit,“ říkal. A o svou schopnost hrát se dělil se vším temperamentem.
„Ničeho se nebál,“ poznamenal jeho pozdější klavírista Martin Roscoe, „vždycky hodně riskoval, aby se dostal až na dno hudby. Inspiroval.“ Recenzent časopisu Gramophone jej nazval Mickem Jaggerem houslové hudby, další napsal, že Lindsay Quartet jsou vyjádřením klasické hudby, které se blíží extrémním sportům, v čele s houslistou, ano, myslel jím Croppera, který „hraje jako posedlý“.
V Lindsay Quartetu se navíc setkal s podobně naladěnými hudebníky, láska k hudbě bez jakékoli formálnosti byla značkou souboru. Během vystoupení si členové kvarteta měnili pozice na židlích, aby narušili stereotyp a unylost koncertů vážné hudby. A po koncertu si rádi poklábosili s posluchači na baru.
Fungovalo to, jejich představení byla uhrančivá, vyprodaná. A divoká. Hráli Bartóka, Haydna, Mozarta, Schuberta, ale především Beethovena. Podle serveru The Guardian byl přitom Copper jedním z mála houslistů, který si troufl zahrát klidné Beethovenovy pasáže opravdu pomalu. „Bylo neuvěřitelné, jak dokázal tentýž člověk vyjádřit nemilosrdnou, skoro násilnou osobnost v allegru, a poté si sesednout k tak duchovnímu, bezčasému adagiu,“ napsal redaktor.
„Vždycky myslel víc na hudbu, kterou hrál, ne na sebe jako interpreta. Měl za to, že kvarteto musí být něčím víc než jen složením čtyř lidí,“ řekl jeho syn Martin. A muzika pro něj byla vždycky víc než práce. Martin Roscoe vzpomínal, že když spolu jednou nacvičovali jednu Schubertovu sonátu, Copper si nad onou krásou povzdechl: „Poslouchej... a za to náš ještě budou platit!“ „Vždycky říkal, že nepracoval ani jeden den ve svém životě,“ vzpomínal Roscoe.
