Ta fotka z roku 1947 je prostě skvostná. Ukazuje manželský pár, který by nemohl být rozdílnější: drobná redaktorka newyorského módního časopisu vedle obra s plnovousem a v medvědím kožichu. Jeho arktickými větry ošlehaná tvář zrcadlí příběh, který zní jako outdoorová variace na život Forresta Gumpa. Vedle dobrodružství v kruté divočině, kde hrdina mnohokrát jen o vlásek unikl smrti, obsahuje i spisovatelskou kariéru či útěk před nacisty. A nechybí mu ani Oscar.
Bodák z vlastních zmrzlých exkrementů
Peter Freuchen se narodil ve městečku na ostrově v jihovýchodním cípu Dánska do spořádané středostavovské rodiny. Disciplinovaně sedět ve školní lavici ale malého Péťu příliš nebavilo, o svém rošťáckém dětství později napsal, že prvními oběťmi jeho loveckých instinktů byli jeho učitelé. Na přání svého otce sice začal studovat medicínu, volání divočiny však bylo silnější. Ve čtyřiadvaceti letech se roku 1910 Freuchen vydal na svoji první plavbu do dánské kolonie Grónska.
S další pozdější polárnickou legendou Knudem Rasmussenem se v roce 1912 nechali lodí hodit co nejvýše na sever a vyrazili se psími spřeženími na bezmála tisíc kilometrů dlouhou cestu napříč ostrovem. Chtěli prověřit domněnku amerického polárníka Roberta Pearyho, podle nějž je jím objevená Pearyho země samostatným ostrovem odděleným od Grónska úžinou. Z ledového neznáma se mladíci sice málem nevrátili, dokázali však, že se veterán polárních expedic mýlí. Jízda na hřbetu až tři kilometry tlustého ledovce oba muže proslavila a zajistila jim přízeň sponzorů i úřadů.
O čtyři roky později tak založili poblíž grónské osady Uummannaq obchodní a misionářskou stanici Thule, nejsevernější výspu logistiky, kde teplota klesá i ke čtyřiceti stupňům pod bodem mrazu. S dnešním moderním vybavením je život na konci světa dvanáct set kilometrů za polárním kruhem vcelku snesitelný, Freuchen a Rasmussen však drsnému klimatu vzdorovali jen v kožešinách. Ve srubu byla někdy taková zima, že se probouzeli přilepení mrazem k dece.
Přesto odtamtud oba Dánové do roku 1933 vyrazili na celkem sedm expedic. Několikrát unikli smrti jen o vlásek. Jednou se Freuchen propadl do ledu a zůstal v něm uvězněný po třicet hodin, než se vysekal bodákem uplácaným z vlastních zmrzlých výkalů. Tři hodiny se plazil zpátky do tábora, kde si s pomocí kleští a kladiva amputoval omrzlé prsty na nohou. Samozřejmě bez umrtvení. A kvůli zánětům nakonec přišel o celou polovinu nohy.
S místními Inuity Freuchen a Rasmussen zprvu jen obchodovali, během let se ale naučili jejich jazyk a spřátelili se natolik, že s nimi vyráželi i na lov tuleňů, ledních medvědů či velryb. Dánové se stali prvními Evropany, jimž Inuité doširoka otevřeli svůj svět, Freuchen si koneckonců také vzal ženu z místního kmene. S Mekupaluk, která jej doprovázela na několika expedicí, měli chlapce jménem Mequsaq Avataq Igimaqssusuktoranguapaluk a dívku Pipaluk Jette Tukuminguaq Kasaluk Palika Hager.
Novinář, spisovatel, herec, celebrita
Mekupaluk se v roce 1921 stala jednou z pozdních obětí pandemie španělské chřipky, která i kvůli soustředění vojáků v zákopech velké války zachvátila půl miliardy lidí a zabila až pětinu nakažených. Freuchen byl nucen svoji ženu sám pohřbít, protože ji církev jako nepokřtěnou nechtěla nechat pochovat na hřbitově. A nepochybně také kvůli Freuchenově dlouhodobé kritice působení křesťanských misionářů, jimž vyčítal, že se nenamáhají poznat kulturu Inuitů. Na pár let se vrátil do Dánska, vstoupil do sociální demokracie a začal psát pro dodnes vycházející deník Politiken.
Dal se také na psaní knih, kterých mu nakonec vyšla třicítka. V některých popisoval život Inuitů a přírodu dalekého severu, v jiných vyprávěl svoje dobrodružství. A kromě toho napsal i pár brakových románů. Stal se celebritou, potkával lidi z vyšší společnosti, například Magdalene Vang Lauridsenovou, dědičku margarínového impéria. Vzali se v roce 1924 a o dva roky později se Freuchen stal prvním šéfredaktorem magazínu Ude og Hjemme, který mu manželka pořídila na hraní. Žili spolu v obrovské vile na soukromém ostrově, Freuchen pořádal další expedice do Grónska, které financoval také z vysokých výnosů svého spisovatelského vedlejšáku.
Renesanční osobnost. Petera Freuchena zdraví davy poté, co v Americe vyhrál televizní soutěž.
Nebyla to jeho jediná vedlejší aktivita, v roce 1932 se do Grónska vydal za peníze hollywoodských studií Metro-Goldwyn-Mayer, aby pomohl natočit film na motivy jedné ze svých knih. Fiktivní příběh o domorodém válečníkovi přetavil Freuchen do scénáře v inuitštině, v níž byl film také natočen. Sám si zahrál hlavního záporáka, na place ale měl na starosti i překládání a zajištění přežití všech členů štábu uprostřed ledové pustiny. Snímek Mala The Magnificent v roce 1933 získal Oscara za nejlepší střih.
Zatočit s nácky
Při jeho premiéře Freuchen chňapl zkoprnělou Hitlerovu dvorní filmařku Leni Riefenstahlovou a za hurónského smíchu jí točil nad hlavou. Jako přísný abstinent to nepřehnal se šampaňským, vyjadřoval tak svůj odpor k nacismu. Koncem třicátých let v Dánsku sílil antisemitismus a Freuchen, sám židovského původu, se nositele nenávisti nikdy nerozpakoval umravnit. Většinou stačilo slovně, do fyzického konfliktu se s fousatým chlapem medvědí postavy, který byl prezidentem dánského boxerského svazu, odvážil jít jen málokdo.
Proti nacismu nepřestal vystupovat ani po obsazení země wehrmachtem, stýkal se se členy protinacistického odboje. Ten sice nebyl vzhledem k tomu, že okupanti ponechali místní vládě alespoň do roku 1943 nebývalou míru autonomie, nijak radikální ani masový. Odpůrci nacistů a jejich dánských loutek přesto neunikli pronásledování gestapem, které si přišlo i pro Freuchena. V jeho spárech však dlouho nepobyl – prostě přelezl plot slabě střeženého zajateckého tábora, od kolegů z odboje si nechal vyrobit falešné papíry a utekl do Švédska.
Manželství s Magdalene bylo v roce 1944 anulováno a Freuchen se vydal do zámoří. V New Yorku pokračoval v kariéře polárníka ve výslužbě, pořádal přednášky a opět se dal na psaní. Na místní smetánku očividně hluboce zapůsobil, rozhodně potom na módní návrhářku a žurnalistku Dagmar Gale, onu elegantní dámu ze zažloutlé fotografie. Šedivějící dobrodruh na sebe i ve Spojených státech občas upozornil zvedáním filmových hvězd nad hlavu – tentokrát se souhlasem dotčených dam – či hlavní výhrou v celonárodní kvízové televizní show.
V srpnu 1957, jen tři dny po dopsání poslední knihy, zemřel na následky infarktu v aljašském Elmendorfu. Peteru Freuchenovi bylo jednasedmdesát let, jeho příběh by však vystačil na hned několik životů. Freuchenův popel byl rozprášen na stolové hoře poblíž grónského Ummannaqu. Přesněji řečeno poblíž místa, kde osada stávala, protože v roce 1953 dánská vláda jejích 120 obyvatel přesídlila do nově vybudované vesnice o šedesát kilometrů severně. To proto, aby nestála v cestě rozrůstající se základně amerického letectva, dnes jednoho z pilířů protiraketové obrany NORAD. Až o padesát let později označil dánský nejvyšší soud relokaci Inuitů za protiprávní a dotčeným rodinám přiřkl odškodnění.
