Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pilotoval jsem airbus. Málem jsem přistál na pláž a skoro minul Prahu

aktualizováno 
Přistával jsem v Hongkongu, Karibiku, Alpách i v Praze. Ovládal jsem sedmdesátitunového obra pro 150 cestujících a několikrát jsem málem havaroval.

Autor článku (vlevo) sedí v kapitánském křesílku leteckého trenažéru Airbusu A-320. | foto:  Dan Materna, MAFRA

Ale na malém letadle už máte něco odlétáno, ne? optá se mě můj druhý pilot, když čekáme na start. Překvapeni jsme oba. On proto, že jsem letadlo nikdy předtím neřídil ani vteřinu, já proto, že teď mám tuplovaný pocit, že to nezvládnu.

Sedím v kapitánském křesílku Airbusu A-320. Už jsem připoutaný. Můj druhý pilot Jan Hájek ne. Asi mě chce povzbudit. Nebo je sebevrah. Informuje mě, že na palubě vezeme asi padesát pasažérů a že náš let má volací značku MFD 23.

Stojíme na dráze 24 pražského letiště. Tráva kolem je obílená sněhovým popraškem, v dálce vidím holé stromy a ve vzduchu poletují ptáci. Za chvíli tam s nimi máme být i my. Trochu se vykloním doleva, abych z okna lépe viděl letištní halu: ne, ještě tam není napsáno Letiště Václava Havla.

Nikdy bych nevěřil, že to půjde takhle rychle. Mám prý letadlo řídit joystickem, který mám po levé ruce - tenhle airbus byl prvním dopravním letadlem, kde to zavedli. Mně se to moc nelíbí, radši bych měl nějaká řídítka jako ve starých filmech a taky bych tu tyčku měl raději v pravé ruce. Jenže tou budu obsluhovat motory. Jinak je to jednoduché: když joystick nakloním dopředu, klesám, když ho zatáhnu dozadu, stoupáme. Když do strany, tak zatáčím. To chápu.

Ještě zkoušíme nožní pedály. Jsou jako pro slona. Obrovské plácačky. Jimi se řídí letadlo na ranveji při startu a přistání. Pak následuje vysvětlování, co všechno mi ukazují desítky displejů a budíků přede mnou, vedle mne a nade mnou. Trvá to přesně tak dlouho, aby se mi to všechno pomotalo a já měl zmatek i ve vlastních hodinkách.

Druhý pilot naštěstí obsluhuje vše, protože je v tomhle letadle doma. Teď zmáčkl příkaz, aby se lidé vzadu připoutali. Už je to tady. Poletíme.

Takhle rychle by se létat nenaučil ani Meresjev, a to byl, panečku, sovětský člověk.

Modlím se, abych to sedmdesátitunové letadlo neroztřískal hned při startu. Je zajímavé, jaké pitomosti člověka napadají: někde vzadu je kolega fotograf a mám strach z ostudy.

Moje jediné zkušenosti s létáním spočívají v tom, že jsem přečetl spoustu knížek o pilotech z druhé světové války a asi patnáct minut sledoval katastrofický film "Místo dopadu: Berlín". A příprava? Na poslední chvíli jsem si zkoušel ve vetešnictví koupit starou leteckou kuklu.

Neměli ji, takže si tady připadám jako Eskymák bez kajaku. Už poletíme. Tep mi vyskočí.

Ale školení, které mám za sebou, mě vede samo. Přidám lehce plyn, mám pocit, že letadlo na dráze trochu plave. Sakra, to víno po obědě jsem neměl pít... Ale možná si jen musím zvyknout na ty pedály.

Můj Airbus 320

maximální rychlost: cca 900 km/hod
dolet: cca 6 000 km (některé typy i přes deset tisíc)
hmotnost plně naložený: 70 tun
rozpětí křídel: 34 m
délka: 37 m
počet cestujících: dle typu modelu 180 až 220

Dám motory na plný tah. Koukám na rychloměr. Sto deset uzlů. Málo. Přišlapávám pravý pedál, abychom jeli rovně. Sto dvacet. To je fofr! Přes sto třicet. Tlačím joystickem nos letadla k zemi. Chce se už zvedat. Ale já nechci. Ještě ne. Je to brzo. Nemáme rychlost. Ručička se sune vzhůru. Sto čtyřicet! To je ono!

Přitáhnu joystick dozadu. Najednou nevidím ranvej.

Vidím jen nebe.

Tak jsem toho mamuta zvedl. My letíme!

Vzápětí se málem zřítíme.

Zatáčka vpravo v Hongkongu

Protože start byl snadný, přecenil jsem se a chtěl jsem udělat tu frajerskou zatáčku, kdy se letadlo po startu hodně nakloní na křídlo. Poslouchalo mě dobře. Jenže jsme tím ztratili rychlost. Už jsme byli na samé hranici pádu.

Teď letíme nad Prahou, vidím Pražský okruh, sleduju první kličku Vltavy, a když myslím, že jsme nad Letnou, vydávám svůj první příkaz: "Pumovnice otevřít!"

Směju se, ale sám. Ostatní ten výborný vtip asi nepochopili.

Tak nabírám kurz na Hongkong. Tam bude MFD 23 přistávat.

Přistání v Hongkongu

Přistání v Hongkongu

Let na autopilota utekl jako voda. Zdá se mi, že je to asi minuta, co jsem kroužil nad Prahou, a už vidím Hongkong. Asi to bude tím časovým posunem. Přede mnou je jedno z nejhorších přistání na světě. Horší pověst než staré letiště Kai Tak v Hongkongu už mají jen moldavské letadlové lodě. Taky už ho pro běžné lety zavřeli.

Vlastně na tom nic není. Jen musím proletět zatáčkou mezi mrakodrapy, pak to najednou ohnout hodně doprava - no a ranvej končí v moři. Takhle je to jednoduché...

Přibližuju se zhruba od jihu, vedou mě přístroje, ale nemám je v krvi, a tak stejně nemám představu o své poloze. Musím se koukat z okna. Jenže to je docela nebezpečné, jelikož venku nikde není napsáno, jakou letím rychlostí, a všechno to ostatní, bez čeho se neobejdu.

"Vidíte ta bílá světla? To nás navádějí na dráhu," říká mi druhý pilot. Nic ale nevidím.

Dokonce si i stoupnu, ale nic tam není. Pak je zahlédnu. Ze země mi vstříc vyskakují bublinky bílého světla. Chci se jich držet, ale není to tak jednoduché, jak to vypadá. Můj airbus je tlusťoch, tím pádem má velkou setrvačnost, s níž zatím neumím počítat. Takže když chci jen lehce poopravit směr doprava, letadlo zatáčí i poté, co už jsem knipl (radši budu řízení říkat knipl, protože joystick, to zní, jako bych jen hrál nějakou počítačovou hru) vrátil do původní polohy.

Byl jsem moc vlevo, teď jsem zase moc vpravo. Abych to vyrovnal, zatočím doleva, ale znovu mi to ujede, tak zase musím zatočit doprava. Tak se tady před Hongkongem motám ze strany na stranu. Zdá se, že bych byl výborným stíhačem. Kličkovat s letadlem umím výborně.

Problém je, že bych si přál letět rovně.

"Dobrý, to je dobrý!" říká povzbudivě druhý pilot. Já bych ale řekl, že letíme na dráhu úplně křivě.

Ještě se kouknu do oken mrakodrapů, jestli paní Wongová zrovna nevychází z koupelny, a najednou je dráha přede mnou.

Táhnu to dolů. Náhle na ni kecnu, strhnu páku motorů dozadu, abych dal zpětný chod, současně zapnu brzdicí klapky.

Pak trhám kniplem, abych se srovnal na ranveji. Ale vůbec mě to neposlouchá. Teprve když si uvědomím, že se mi pod nohama něco hýbe, vzpomenu si na to, že teď už letadlo ovládají pedály. Druhý pilot to udělal za mě. Kdyby ne, mohli jsme se už koupat v moři.

Najednou stojíme a on říká: "Napoprvé to bylo dobré!"

Já tu obrovskou krávu posadil v Hongkongu.

Ostuda na St. Maarten

Domů se vracíme přes St. Maarten. To je pro nás piloty docela dobrá štace. Je to v Karibiku a navíc je to neuvěřitelné letiště. Taky máte šanci, že vás někdo natočí kamerou a dá na YouTube. Možná jste to někdy viděli: dráha končí hned u pláže a letadla létají přímo nad hlavami lidí. A když zase startují, lidé se drží plotu, ale proud z motorů je stejně odfoukne.

Přiblížení je nádherné. Karibik se vlní, už vidím i palmy a pláže.

Nízké přistání nad pláží karibského St. Maartenu

Nízké přistání nad pláží karibského St. Maartenu

A taky dráhu. Jenže se na ni nemůžu trefit. Kličkuju tak dokonale, že by mě nezasáhl nejlepší mudžahedín. Nakonec musím letadlo zvednout, udělat druhý okruh a zkusit to znovu. Ta hanba.

Hanba smrdící havárií. Při druhém pokusu málem spadneme do moře. Už zase jsem zapomněl hlídat rychlost. Tak jsem se soustředil, abych se trefil, že jsem nechal letadlo moc zpomalit. Málem jsme se zřítili. "Tohle bylo o fous," říká klidně druhý pilot. "Kdyby rychlost klesla ještě o jedinou míli, jsme pod kritickou hranicí."

Nakonec jsem to tam nějak posadil, ale nalétal jsem křivě a myslím, že přistání vlastně odpilotoval ten druhý.

Ani nejdu na pláž, co kdyby mě tam poznali.

Kdo hory nevidí, ten se nebojí

Při cestě do Prahy se ještě stavíme v Innsbrucku. Je to noční přistání v horách. Obloha je tmavě modrá, dole září město a tohle je můj Noční let. Cítím se jako Saint-Exupéry.

Shora je svět světel krásný. Napsat Malého prince bylo snadné. Jak klesám, vidím, že temnotou jede zářící úhoř a to je vlak. Je tam taky vánoční špice, to je ostrá věž kostela. A spousta padajících hvězd, to jsou auta.

Airbus Simulátor

Můj airbus Simulátor, s nímž jsem pilotoval letadlo kolem světa, je v Leteckém centru v Praze, Zborovská 47. Je stejný, jaký se používá i pro výcvik pilotů. Čtvrthodina letu stojí 999 korun, půlhodina 1 899 a hodina 3 499 korun.

Mělo to být těžké přistání, ale nebylo. V té tmě jsem neviděl hory okolo, tak jsem se nemusel bát, že do nich narazím.

A ráno už za světla hurá domů do Prahy. Vidíme Brdy, pak Vltavu, ale vede trochu divně. Aha, tak to bude Berounka. Málem jsem zakufroval. Hradčany. To v dálce jsou prý Vodochody. A pak se vyloupne letiště.

Jenže najednou vidím letiště dvě. Jedno vlevo, druhé před sebou.

Asi skončím jako ten pilot ve filmu Žhavé výstřely, co viděl dvojmo.

Pak pochopím, že vidím současně Ruzyni i Kbely. Už jsem z toho nějaký rozhozený. "Tak kde mám vlastně přistát?" ptám se a trochu ztrácím nervy. Řekli mi, že na Ruzyni a že letím správně. Jenže mně se zdá, že mířím na Kbely.

Pak se ranvej blíží a pro mě je to už skoro rutina: snížím výkon motoru, a jak to na ni bouchnu, zapojím zpětný tah, brzdné klapky, pedály. Najednou stojíme. Let MFD 23 je doma.

Slyším nesmělý potlesk, čekám, že zesílí, ale nikdo se ke mně nepřidal.

Letiště vypadá úplně stejně, jako když jsem odlétal. Sněhový poprašek, ptáci a holé stromy. Pořád ho nepřejmenovali. Frajersky rozepnu jedním hmatem pásy a vystrčím ruku z okna, abych viděl, jaké je "venku" počasí. Je to snadné. Můj airbus nemá v oknech skla.

Byla by tam zbytečná. Jinak je ale v simulátoru všechno zcela věrné.







Nejčtenější

I muži bývají oběťmi sexuálního násilí. A pachatelkami bývají často ženy.
Ženy jsou sexuálními predátorkami častěji, než si myslíme, tvrdí studie

I ženy se dopouštějí sexuálního násilí, dokonce ve větší míře, než si donedávna odborníci mysleli, tvrdí vědecké studie. Za podhodnocování role žen jako...  celý článek

Jedním z kvinteta protagonistů odborů je Cain Velasquez.
Bojovníci MMA založili odbory. Chtějí zdravotní benefity i vyšší platy

Rvou se v kleci, teď se však míní prát i za své zájmy jako pracující. Za jistější pracovní místa, za proplácení nemocenské. Skupina bojovníků MMA založila...  celý článek

Fotografie italsko-britského umělce Feliceho Beata nás unášejí do Japonska...
OBRAZEM: Starý svět gejš a sumistů dýchá vznešeností, důstojností

Fotografie italsko-britského umělce Feliceho Beata nás unášejí do Japonska druhé poloviny devatenáctého století. Zachycuje na nich válečníky ve zbroji,...  celý článek

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.