Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dredů a přesvědčení se nevzdám, říká bývalý squater a pomocník disidentů

aktualizováno 
Dělal věci po svém, nebál se být vidět, odmítl jistotu, pohodlí a „normální život”. Ivan Hartl byl aktivní v Československu i v britském exilu. Kvůli podpoře české kultury byl ochoten ztratit střechu nad hlavou. A kvůli dlouhým dredům se smířil s tím, že byl v Londýně v 80. letech nezaměstnatelný.

Něco to stálo, Ivan Hartl by se ale nezávislého života nevzdal. | foto: Jan Hanzlík

Dredy musí nosit omotané kolem pasu, jinak by je tahal po zemi. Rozhovor na diktafon si kontroluje vlastní kamerou a není pro něj důležité, že v ní nemá baterky. Stýská se mu po Praze, ale žít tu nechce. Přednost dává nejisté existenci v Londýně. Neřeší věci, jimiž si běžný člověk dávno zacpal hlavu, důležitější je, zda si bude moct po padesáti letech dát zase bramborák. A nad ním vyprávět o svém životě.

Narodil se v pražských Holešovicích na konci války, rodiče se záhy rozvedli, spolu s bratry vyrůstal jen s maminkou a babičkou. „Moje matka bojovala na barikádách! Byla při tom zraněna, kvůli tomu se nemohla stát muzikantkou, neboť do té doby hrála výborně na piano. Nakonec dělala učitelku. Po roce 1948 ji z učitelství vykopli, byla ten typ, co si nedává bacha na hubu, a kritizovala. Prošla pak řadu zaměstnání. Telegrafistka, průvodčí, výpravčí, vlakvedoucí. Tím je krásně poznamenán můj raný život, protože jsem měl režijní jízdenku a jezdil jsem po republice prakticky zdarma,“ vypráví.

Socialistický ráj ale nedokázal matce samoživitelce pomoci, a ze sociálních důvodů tak Ivan na prahu puberty skončil v dětském domově. „Máma to prostě neutáhla. Babička se to snažila udržovat v přežívací rovině. Pamatuju si, že když byl hlad, začali jsme rozprodávat knihovnu. Tu jsme měli obrovskou, plnou krásných knih, a ty nejlepší jsme měnili za jídlo a peníze,“ líčí.

Jak poděsit prezidenta

Z dětského domova šel rovnou na „nejelitnější školu v republice, na jadernou průmyslovku v Ječné ulici“, po jejímž absolvování byl přijat na novotou vonící jadernou fakultu. Talentovaný matematik se chtěl stát jaderným inženýrem, ale režim mu to nedopřál. Studia totiž načal na konci 60. let.

Ivan Hartl

Narodil se v roce 1943, studoval jadernou fyziku, ale v šedestátých letech byl zároveň aktivním studentským vůdcem. Po odchodu do exilu spoluzakládal agenturu Palach Press, aktivně podporoval československý disent a undergroundovou kulturu. V roce 2011 o něm vznikl film Sněhová pole Ivana Hartla. Žije v Londýně

„Byla to doba happeningů, i když tehdy se tomu tak ani neříkalo. Vzpomínám si, jak jsme šli v prvomájovém průvodu v roce 1967 a já jako studentský vůdce naší fakulty nesl transparent s nápisem Fakulta jaderné fyziky. Jenže jsem na jeho druhou stranou fixama v národních barvách připsal VŠECHNO JE JINAK,“ popisuje. Všichni z toho prý tehdy měli srandu, volali hesla jako „Se sovětským svazem na věčné časy a ani o minutu déle“, „Všeho lidstva věrný syn náš John Glenn“ nebo „Děkujeme straně vládě za oplatky v čokoládě“.

Ivan Hartl dirigoval, držel ceduli a takhle došli na Václavák. Majálesová atmosféra, sranda a pohoda, slunce krásně svítilo, dělníci partu zdravili a smáli se. „Jenže najednou jsme se ocitli pod tribunou se soudruhem Novotným a ostatníma. Ten nás dost nenáviděl i před tím. Dokud nás viděl zepředu, usmíval se, pak jsem ho minul a on uviděl ceduli zezadu. Kluci mi pak říkali, že úplně zcepeněl, pak dal pokyn a za pár minut u mě byli tajní,“ říká.

Táhli ho pryč, on se bránil a kolem se najednou utvořil kruh z kolegů a profesorů, ze kterého policisti nemohli. Profesoři se prý začali vyptávat, co se to děje, policisté říkali něco o protistátní činnosti. „Načež profesoři prohlásili, že to je činnost nás všech, že to nebyla moje aktivita, ale aktivita fakultní. Policajti byli zmatení, a když jim profesoři ukázali svoje stranické knížky, ustoupili a spokojili se jen se zatčením cedule. A já byl zachráněn. Pro tentokrát. Od té doby mě totiž začali policajti otravovat pravidelně,“ shrnuje.

Poté přišla ještě tvrdší rána. Srpnová okupace v roce 1968. „Když to převzal Husák, došlo mi, že to půjde do háje. Do té doby jsem věřil. Dobře jsem věděl, že nejsem sám, byla tu spousta nasraných lidí, a i proto se to komunistům a Rusům dlouho nedařilo převzít. Palach, Zajíc a ti další, věci se pořád vařily. S Husákem ale přišel konec,“ vysvětluje, ale dodává: „Já jsem ale ani tehdy neměl nejmenší chuť odcházet.“

Přesvědčili ho až vojáci, respektive povolávací rozkaz. „Jednou takhle přijdu v noci domů a ve schránce jsem našel povolávací rozkaz. A to jsem věděl, že jsem v prdeli. Protože utíkat tajný policii, to se ještě celkem dá, ale tý vojenský, to už je průser. Zachránila mě matka. Šla na vojenskou správu a řekla jim, že jsem v Anglii. Takže jsem neměl jinou možnost, než tam rychle zmizet,“ vypráví Ivan Hartl.

Ve službách disentu a Plastiků

Jako talentovaný student moderního oboru neměl problém sehnat stipendium na univerzitě v Cambridgi, usadil se, studoval, chystal doktorát, dokonce založil rodinu. Jeho prioritou ovšem nebyla jaderná fyzika, nýbrž situace a dění v Československu. Spoluzaložil agenturu Palach Press, jejímž hlavním úkolem bylo informovat o událostech a represích ve vlasti.

I revolta má své kořeny.
Pokus nasadit psovi brýle nevyšel.

„Pašování materiálů disidentského typu ven a zakázaných knížek dovnitř, publikování čehokoliv, co se u nás doma stalo, všechna uvěznění a procesy, kdekoliv, kdykoliv, získávání informací a jejich šíření. Nejdřív jsem to dělal nezávisle, pak jsem se na příkaz pražského podzemí spojil s Honzou Kavanem. V každém větším evropském městě byl aspoň jeden člověk, který se snažil o podobnou činnost. A se všemi jsme se znali,“ vzpomíná.

V roce 1971 vzdal snahu o doktorát a plně se zapojil do práce Palach Pressu. Na živobytí si vydělával jako knihkupec, malíř pokojů a podobně. To ještě nevěděl, že z něj bude brzy kvůli kulturnímu aktivismu bezdomovec. Za všechno přitom můžou Plastici. Perzekuce hudební skupiny Plastic People of the Universe v polovině sedmdesátých let Ivana Hartla pobouřila natolik, že založil společnost Plastic People Defence Fund.

„Založil jsem to hlavně proto, abych ochránil jejich copyright, aby existovala legální struktura, které můžou rádia posílat peníze, protože kdyby to posílali přímo, tak by jim to sebrali. A taky jsem shromažďoval peníze od dobrodinců, aby se těm klukům pomohlo. A vždycky když se do Československa chystal nějaký novinář, dával jsem mu instrukce. Koho hledat, co neříkat, co přivézt, kam to schovat a tak dále,“ popisuje. To hlavní však mělo teprve přijít.

Z undergroundových kanálů dostával nahrávky Plastiků, fotky a další materiály. A ještě než kapelu zavřeli, požádala jej, aby se pokusil nahrávky vydat. Strávil pak skoro celý rok obcházením londýnských společností od malých až po ty největší, ale nikomu se to nelíbilo. „Teprve když je zavřeli, ozvali se z Paříže z redakce Liberation, že o to mají zájem. Tak jsem se tam rozjel a začal práci na albu Egon Bondy Happy Hearts Club ještě s knížkou, kterou jsem sám koncipoval, která byla tlustá a hodně odborná a taky graficky krásná. Někdo mi teď říkal, že ji viděl na e-bayi za tisíc dolarů,“ rozhazuje rukama.

Pracoval bezplatně, přespával v redakci Liberation a práce bylo tolik, že se z původně zamýšleného několikatýdenního pobytu staly měsíce.

„Připravovali jsme anglickou a francouzskou verzi a opravdu jsme si dali záležet. Výsledkem toho všeho bylo, že jsem se tam zdržel asi o tři měsíce dýl, než jsem chtěl, takže jsem ztratil stipendium v Birminghamu, holku a navíc byt s celou knihovnou,“ říká. Z Paříže se vrátil jako bezdomovec. Ale bral to jako novou zkušenost, novou výzvu.

Squaterem mezi dělníky: nádherná komunita

Angličtí kamarádi mu prý poradili, ať jde do East Endu, že mu tam pomůžou. „East End byla tehdy dělnická, dokařská čtvrť v Londýně a my tam zasquatovali baráček. Byla to nádherná komunita, o které jsem do tý doby vůbec nevěděl. Začali jsme zabírat různý velký prázdný budovy,“ vzpomíná. Byl chudý a vydělával si v tiskařském průmyslu ve Fleet Street a jako freelancer. Později v East Endu učil děti v místní škole.

Galerie NE

Medailon Ivana Hartla vyšel v rámci projektu Galerie Ne.

Galerie NE je multimediální internetová galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Jeho cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem touží ostatní, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat.

Říct ne nemusí znamenat negaci. Může to být nositelem kladného náboje, projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Ne může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe.

„Nakonec jsme začali organizovat ubytování pro houmlesáky, kterých bylo čím dál víc, protože se k moci dostala Thatcherová,“ poukáže na dopady pravicové politiky Železné lady.

V té době už jeho hlavu zdobily úctyhodné dredy. Tehdy ovšem nešlo o módní výstřelek. „Spíš to byl vždycky problém. S dredama člověk nemůže žádat o normální zaměstnání. Já kvůli tomu po revoluci nemohl ani do Československa, kde mi spousta kamarádů nabízela místa na ministerstvech. Jenže to bych si musel ostříhat vlasy. V Anglii jsem si taky užil svoje. Slovní útoky, plivance, inzultace,“ vypočítává. Ostříhat se ovšem odmítl.

„Jeden z těch důvodů byl, že jsem si řekl: Co se to tu, sakra, děje? Já přišel z totalitního bolševismu, kde tyhle věci byly zakázaný, do demokratický Velký Británie, tak jakej tu se mnou maj problém? Už jen kvůli tomu jsem se nemohl ostříhat. Práci jsem měl, dredy mi rostly a lidi, co mě znali, mě nechali být. A dneska už jsou dredy běžný,“ potřásá hlavou.

Nakonec se stal předákem bytového družstva, které mimochodem funguje dodnes. „Legalizovali jsme s londýnskou radnicí některé zábory a objekty, které do té doby chátraly, začaly zase žít. Koupili jsme třeba blok s asi sedmdesáti byty od radnice za jednu libru a ještě nám dali skoro půl milionu na opravu, kterou jsme si sami řídili. A po určitý době jsme dokonce začali vybírat nízké nájemné. Radnice tím byla tak nadšená, že mi pak nabídla další dva bloky. Dneska ty byty stojí miliony,“ popisuje alternativní bytovou politiku, která si rozumí se squatingem.

Dnes už je Ivan Hartl zase dál. V Praze byl nedávno jen na skok kvůli úmrtí v rodině. Do Londýna se vrátil, i když je tam jeho postavení problematické, nemá všechny potřebné doklady a nadále žije na hraně ilegality. Ale žíly mu to netrhá, žil tak celý život a rozhodně nemíní nic měnit. Ani délku svých dredů.

Autoři:






Nejčtenější

Základem naší práce je empatie, říká Kateřina Vrbová.
Pozůstalí volali nebožtíkovi do rakve na mobil, vzpomíná šéfka krematoria

Svěřováno jim je do péče tělo zesnulého, ústřední je však pro ně práce s pozůstalými. „Jsou bezradní, zmatení, nepozorní. Musíme být empatičtí a trpěliví....  celý článek

Na jihoafrických farmách roste víc humoru a sebeironie, než byste čekali. Parta...
OBRAZEM: Pózy jako modelky zvládneme taky, řekli si jihoafričtí farmáři

Na jihoafrických farmách roste víc humoru a sebeironie, než byste čekali. Parta tamních vousatých chasníků nafotila kalendář, v němž si utahuje z fotek ve...  celý článek

Poznávacím znamením akcí Bald Knobbers se staly čertovské masky. Takhle se...
Bald Knobbers: mafie nosila masky čertů a podporovali ji počestní občané

Začali jako svévolní ochránci veřejné bezpečnosti, skončili jako oficiální mafie, která si hleděla vlastního prospěchu. Dějiny americké organizace Bald...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.