Andersonův základní argument proti monogamii, na němž stojí jeho kniha The Monogamy Gap: Men, Love and the Reality of Cheating, shrnuje článek serveru AlterNet.org: sexuální věrnost jednomu partnerovi nemá nic společného s biologickým nastavením lidí, je vymyšleným sociálním ideálem. Navíc je zcela neracionální, protože se kvůli němu připravujeme o plnohodnotný a dlouhotrvající sexuální život. Nevěra je pak podle vědce racionální odpovědí na nerozumnou normu.
Základním stavebním kamenem celého velkého mýtu je podle amerického sociologa, který se opírá o poznatky z mnoha jiných vědních oborů, ztotožnění sexu a lásky. Právě to staví monogamii na piedestal jako svátost. Bez myšlenky, že sex je aktem, jemuž vdechla život láska, by se totiž legitimita monogamní normy rozpadla v prach: je-li sex oddělitelný od lásky, proč se omezovat v milostných hrátkách pouze na jednoho partnera?
Monogamie je již dlouho terčem kritiky některých feministek, podle nichž je spojena s misogynstvím, protože jejím cílem bylo udělat z ženy mužovo vlastnictví. Anderson ale připomíná, že je vězením též pro muže. Stejně, jako by nás nudilo jíst každý den stejnou stravu, a stejně, jako potřebujeme víc než jednoho přítele, abychom se měli o koho opřít a měli impulzy pro společenskou i intelektuální aktivitu, potřebujeme k uspokojení též víc sexuálních spoluhráčů.
Pokud budeme monogamní diktát dodržovat, čeká nás s rostoucí délkou vztahu čím dál méně sexu, a to navzdory tomu, že ženy mají největší libido po třicítce. Anderson ukazuje, jak se se sílící láskou vytrácí sex. Zaznamenat by to podle něj měly páry, jimž intimní hrátky z ložnice mizí a které si to vykládají jako důkaz toho, že jejich vztah má problémy. Nemá, je to naprosto přirozený scénář života monogamního svazku, tvrdí autor. Jinými slovy, právě monogamie je problém.
Sex bez lásky a láska bez sexu? Proč ne
Netřeba však věšet hlavu, dodává Anderson: společnost si prý totiž potíže s monogamií začíná uvědomovat. Důkaz? Podívejme se na to, co vše se za monogamii v historii považovalo a jak pojem monogamie společnost stále víc redukovala. Ještě v padesátých letech minulého století, tvrdí autor, byla považována za prohřešek proti monogamii masturbace, pak však jen taková masturbace, u níž člověk myslel na jinou ženu než svou partnerku nebo u které sledoval porno. Kdysi se člověk provinil tím, že políbil jinou osobu než svou partnerku, dnes se leckdy toleruje i to, když zajde mnohem dál než jen k polibku.
Z historické perspektivy je tak doba, kdy bude běžné mít víc sexuálních partnerů, blíž, než bychom si mysleli, doufá Anderson a ukazuje, že své partnery podvádějí i lidé, kteří je milují.
Dokumentuje to na příkladu mladých mužů, jejichž vztahy nejsou postaveny na manželství a rodičovství. V dnešní společnosti, kdy je přístup k sexu mnohem snazší, než měly předchozí generace, pak se svou partnerkou nemusejí zůstávat kvůli milostným hrátkám, mohou si najít spoustu jiných. Přesto však vztah udržují, jen ho prokládají nevěrou – s partnerkami je totiž pojí citové pouto. Osmasedmdesát procent vysokoškoláků, které Anderson zpovídal a kteří se nevěry dopouštěli, to dělali jen čistě kvůli sexu. Kvůli lásce zůstávali ve vztahu.
Jako další známku svědčící o tom, že lidstvo okovy jím tak nenáviděné monogamie rozbije, Anderson uvádí stále sílící "instituci" kamarádství, které čas od času skončí v posteli. I to posiluje autorovu naději, že společnost dosáhne stavu, kdy nebude sexuální potěšení zatěžováno citovým závažím. Server AlterNet.org pak se stejnou porcí provokace jako Anderson dodává, že další věcí, kterou by se společnost měla naučit, je to, že naopak citový vztah může být silnější bez pout sexu. A zcela jistě bez pout sexuální věrnosti.
