Harriet Tubmanová (druhá zprava) byla skutečnou hrdinkou přímých akcí za...

Harriet Tubmanová (druhá zprava) byla skutečnou hrdinkou přímých akcí za svobodu otroků. Sama z Jihu utekla, ale celkem na třináctkrát se tam vrátila, aby na svobodu pomohla kolem 70 otrokům. | foto: William H. Cheney CC-BYCreative Commons

Podzemní železnice: tajná síť klestila cestu za svobodou otrokům z jihu

  • 6
Podzemní železnice je opěvovanou tajnou organizací americké minulosti. Právem, pomáhala na svobodu otrokům z jižanských plantáží. Její příběh je však zanesen mýty, které upozaďují hrdinství samotných Afroameričanů, vyzdvihují hrdinství bílých, zamlčují odmítání podvratné činnosti tajné sítě veřejností na Severu a zveličují její úspěchy.

Štěkot smečky zdivočelých stopovacích psů za řekou, ržání koňů pronásledovatelů, pochodně míhající se nočním lesem. Těžce dýchající běžec, jemuž kůži na nohou rozřezávají těžké železné okovy a trnité větve, klopýtá neznámým terénem do kopce. Za sebou nechal bavlníkové plantáže, kupředu jej vede nejistá naděje na svobodu z otroctví a bledé světlo nejjasnější hvězdy na nočním nebi.

Tam kdesi nahoře na kopci, u malého stavení, svítí lucerna. To je jeho první cíl, tam žije starý reverend, který jej dnes skryje ve sklepě, zbaví pout a ošetří mu rány. A až se za pár dní vzpamatuje, převeze ho do další skrýše, k dalším dobrým lidem.

Zhruba tak měla fungovat organizace, která se do historie zapsala jako Podzemní železnice (Underground Railroad). Pomáhala uprchlým otrokům, kteří museli nikým neviděni urazit dlouhou cestu nepřátelským územím. Na jejím chodu se podíleli dobrovolníci, kteří sami sebe nazývali průvodčími a zajišťovali přepravu „pasažérů“ po bezpečných „linkách“ do cílových „stanic“. Z otrokářského Jihu až na daleký Sever, kde se černí otroci měnili z méněcenných strojů na práci v majitele své pracovní síly.

Hledání pravdy o Podzemní železnici

Snad za tím stojí neoddiskutovatelná popularita Podzemní železnice, ne jen subjektivní hluboký pocit historické viny, který vnímá hodně Američanů bílé barvy pleti. Zdá se však, že se rozsah tajné organizace přeceňuje, a s tím neúměrně roste i seznam prapředků dnešní generace, kteří do ní byli zapojeni.

Snaha rozlišit nános mýtů od faktů proto dnes zaměstnává řadu amerických historiků, kteří mají nevděčný úkol zachovat skutečný obraz minulosti, ne jen hezkou pohádku. S čím se musí vypořádat? Hned první nepříjemnou pravdou je, že Podzemní železnice byla dílem stovek odhodlaných lidí, nikoliv statisíců. A na svobodu bohužel nepomohla statisícům otroků, ale jen stovkám.

Rizika průvodcovského „povolání“ přitom nebyla enormní. Na hrdiny z Podzemní železnice čekal v případě prozrazení většinou jen soud a povinnost uhradit vzniklou škodu na živém majetku. I přesto jich bylo jen pomálu.

Dvě procenta svobody

Je to smutné, ale z ryze pragmatického hlediska byl význam existence Podzemní železnice minimální. Kdyby se členové této utajené společnosti v roce 1860 podívali nazpět na posledních dvacet let své práce, kdy byla jejich organizace nejvíce aktivní, nedospěli by k vysokým číslům. Tou dobou totiž žilo na Jihu v nesvobodě otroctví přibližně 1,7 milionu lidí a střízlivé odhady o počtu těch, kteří stezkami Podzemní železnice prošli, nepřesahují sumu 30 tisíc. To je méně než dvě procenta těch, kteří nadále museli setrvat v nucené porobě.

Folklórní mýty o Podzemní železnici

Odkazy na cestu na Sever jsou obsaženy v černošských gospelech. Vyšívané deky otroků vystavené na zápraží jejich chatrčí podle nich sloužily jako signál, že se blíží doba útěku. Opravdu? Kate Clifford Larsonová, historička specializující se přímo na osudy Harriet Tubmanové, říká, že většina těchto zaručených mýtů (kterých již nasbírala v současném lidovém folklóru přes padesát) není starší než posledních dvacet let. „Povídačky o vyšívaných dekách a významu písní, které vám říkají, že máte následovat Jitřní hvězdu za starým mužem na břehu řeky, nejsou pravdivé,“ říká Larsonová. „A každý by to měl vědět. Ano, prchající otroci se skutečně občas na své cestě setkali s lidmi, kteří jim chtěli pomoci, ale většině z nich nikdo nepomohl a dostali se na svobodu po svých.“

Číslo je to i tak nejisté. Vrcholné období činnosti abolicionistů, členů hnutí za osvobození otroků, spadá mezi léta 1850 a 1860. A sami čelní představitelé této organizace tehdy mluvili jen zhruba o jedné tisícovce zachráněných otroků ročně. A pokud vezmeme v potaz sčítání provedené severskými státy, zjistíme, že osvobozených otroků bylo za toto vrcholné období na území budoucí Unie evidováno jen šest tisíc. Z části to ale vyplývá z faktu, že pro většinu uprchlých černochů nebyl americký Sever cílovou destinací, raději pokračovali v cestě dále, na bezpečnější území Kanady.

Pravdu o počtech uprchlých otroků však můžeme hledat i na druhé straně, v jižanských zemích. Jejich soudní archivy však za celou dobu chodu otrokářského systému neevidují více než pět tisíc jednotlivých incidentů, popisovaných jako útěky, respektive soudně „nahlášenou ztrátu majetku“.

V záznamech o jednotlivých pohřešováních živého majetku se notoricky opakují čísla „od jednoho ke třem kusům“, nejvyšší zaznamenané číslo bylo 17 lidí na útěku. Skupinové akce byly zřídkavé. Absolutní výjimkou je Cambridgeská osmadvacítka, která vznikla sloučením tří skupin putujících otroků. Její přeprava nebezpečným územím představovala logisticky vůbec nejnáročnější počin, realizovaný za celou dobu existence Podzemní železnice.

Pomoc bílých otců

Většinu průvodčích tvořili příslušníci presbyteriánské církve, novokřtěnci a kvakeři. Jižany však postoj abolicionisticky naladěných Seveřanů dráždil, připomínali jim, že oni sami na Severu ještě před sto lety neváhali využít otrocké práce při budování New Yorku nebo New Jersey. A že i nyní houfně zaměstnávali „svobodné“ černošské služebnictvo, případně jako ve Washingtonu ponechali otroctví legální až do roku 1862, ale přitom poukazovali na nemorálnost téměř totožného počínání u jižanských farmářů.

Dopadení Margaret Garnerové. Afroameričanka prchla z otroctví se svými čtyřmi dětmi. Když ji na útěku banda jejího majitele A. K. Gainese vypátrala, raději podřízla hrdlo svým dětem i sobě. Ona sama a její dvouletá dcerka zemřely, zbylá dvě dítka přežila.

Aktivity Podzemní železnice se nesetkávaly s bezvýhradným pochopením ani na Severu. „Být kolem roku 1855 jedním z průvodčích Podzemní železnice bylo asi tak populární, jako být v roce 1955 ve Spojených státech komunistou,“ tvrdí dnes historik Donald Yacovone. Většinová společnost na Severu viděla hlavní pozitivní výsledek spíše v tom, že útěk otroků poškodí ekonomiku nenáviděného Jihu, nikoliv v záchraně lidských bytostí před krutým nevolnictvím. Přitom i to bylo iluzorní. Cesta za svobodou stála Podzemní železnici třikrát víc, než jakou ztrátu přinesly otrokářům.

Otrok byl přitom vnímán jako majetek, hmotná věc, i na Severu. Napomáhat jeho útěku se podle mínění mnoha příliš nelišilo od přechovávání kradeného zboží. A podobně to viděly i soudy, pokud měly posuzovat nahlášené případy „znovuzadržených“ otroků. Většinou je posílaly zpět. Bílým průvodčím hrozila většinou jen desetidolarová pokuta nebo soudní náhrady za škodu vzniklou uniklou prací v řádu několika stovek dolarů.

Hra o veřejné mínění

S cílem změnit veřejné mínění prezentovalo několik veřejných mluvčích Podzemní železnice konkrétní osudy uprchlíků. Neúspěšně. A nejen to, jak později upozornil Frederick Douglas, spisovatel a sám uprchlý otrok, tato činnost prokázala dalším pasažérům Podzemní železnice medvědí službu. „Otevřené deklarace našich západních přátel byly velmi empatické, ale z Podzemní železnice učinily spíše dráhu nadzemní. Jediným výsledkem bylo, že si otrokáři na Jihu začali dávat mnohem větší pozor a dalším otrokům se výrazně snížila šance na útěk,“ napsal.

Nedobrovolná cesta zpět

Reverse Underground Railroad fungovala dlouhých pětaosmdesát let (1780 až 1865), leč na obrácené bázi. Bylo to několik organizačně nepříliš propojených gangů, které chytaly na území Kanady a států amerického Severu uprchlé i svobodné černochy, unášely je a prodávaly zpět na jihu. List zaručující černochům svobodu nebo vykoupení pro ně neměl přílišnou váhu a jejich aktivity Jižané ochotně podporovali. Otrok pořízený ve Státech totiž přišel v průměru na 550 dolarů, tedy méně než „dovoz z kolonií“, a byl také vzdělanější a schopnější práce. Únosy na Jih také silně demoralizovaly ostatní otroky a zrazovaly je od pokusů o útěk. Činnost zpáteční trasy Železnice byla v počátcích hojně schvalována i obyvateli Severu.

Situace ve společnosti nakonec zvolna spěla ke změně. Postupná změna trendu, kdy se stále více Seveřanů přiklánělo na stranu abolicionistů a bojovníků za práva otroků, však mnohem pravděpodobněji souvisela s válečnou rétorikou vůči federativnímu Jihu.

V roce 1865 si toho povšiml i newyorský ministr Thomas Jefferson Sawyer, který do týdeníku Liberator napsal: „Je až k neuvěření, jak rychle se mění vůle veřejného mínění. Lidé, kteří nikdy dříve nesmýšleli jako reformátoři, se nyní houfně stávají sympatizanty našich myšlenek. Ještě před dvaceti lety téměř nikdo na Severu nepodporoval Podzemní železnici a její aktivity se vnímaly jako nebezpečné rebelství. A dnes tu nežije nikdo, kdo by přál prospěch otrokářství a netoužil po osvobození otroků.“

Na konci Občanské války dospěla hvězdná popularita Podzemní železnice k extrému. „Jako by se najednou chtěl na její vlně svézt dočista každý,“ píše Henry Louis Gates, profesor afro-amerických studií. Každý rázem přiznával, že někde v domě má tajnou místnost či sklepení, kde určitě schovával uprchlého otroka, nebo hlasitě ve společnosti připomínal, jak nějaké skupině zubožených černých duší dobře pomohl.

Bílí hrdinové, mlčící dezertéři

Korunu všemu prý nasadil spisovatel Wilbur H. Siebert, který v roce 1898 vydal knihu s názvem Underground Railroad, ve které jmenovitě uvádí přes tři tisíce hrdinných a odvážných průvodčích. „Problém je v tom, že ani jedno z těchto jmen nepatří osobě černé barvy pleti,“ říká Louis Gates. „Siebert prostě položil základ mýtu, který přetrvává dodnes. Ten zní, že to byli hlavně bílí lidé, kteří dali černochům svobodu. Ale představa klečící černé masy v okovech, jak vděčně přijímá dar svobody z rukou Abrahama Lincolna, je hrubě pomýlená.“

Harrieta Tubmanová se stala ikonou Podzemní železnice.

William Still byl jedním ze skutečných hrdinů Podzemní železnice.

Hrdiny byli v tomto příběhu sami černí otroci. To oni, zubožené bytosti, které se rozmáchly k mimořádně nebezpečné cestě za svobodou, nesly riziko drakonických trestů, bičování, kastrací, vypalování cejchů. Nikoliv bílí, kteří jim občas pomáhali. A po dlouhá desetiletí existence Podzemní železnice to byli zejména osvobození nebo uprchlí otroci ze Severu, kdo byli průvodčími v první linii.

Siebert popsal na stránkách své knihy vysoce efektivní organizaci, která byla velmi formalizovaná, kterou tvořili lidé všech společenských tříd. „Touto romantizovanou představou ale sebral zásluhu těm, kteří se na chodu organizace, která ve skutečnosti pracovala spíše nahodile, podíleli nejvíce,“ dodává Louis Gates.

Na mysli má například Williama Stilla, svobodného černocha z Filadelfie, který prokazatelně poskytl úkryt 692 lidem. Nebo legendární Harriet Tubmanovou, bývalou otrokyni, která se devatenáctkrát vydala zpět na Jih, přímo na plantáže, aby sama ukázala prchajícím otrokům cestu za svobodou.

Proč si černí hrdinové nechali příběh vlastní sebe-emancipace odcizit? Historička Amy Cohenová má prosté a věrohodné vysvětlení: „Většina černochů zapojených do aktivit Podzemní železnice se sama aktivně snažila udržet svou identitu v tajnosti, protože jim na rozdíl od bílých hrdinů v případě dopadení hrozilo otroctví.“