"Dobrý den,
ani nevím, jak začít. Mně i bývalé partnerce je šestadvacet let, žili jsme spolu přes šest let. Vše se vyvíjelo docela pěkně, jenže postupem času se začaly naše plány na budoucnost rozcházet. Ona pomýšlela na dítě, popřípadě svatbu, já chtěl spíš vybudovat zázemí, kariéru, pořídit si vlastní bydlení, cestovat a podobně. Dost dlouhou dobu jsme hledali společný kompromis, ale moc jsme se neshodli. Manželství mně, jako mladému člověku, už nic moc neříká, dítě bych bral spíše jako "překážku". Na roli otce, živitele ženy i dítěte se ještě necítím.
Partnerka je velmi šikovná, hodná, moc hezky se o mě starala, vytvořila cosi jako krásný "domov" a určitě by jednou byla dobrou mámou. Kariéra a cestování jsou pro ni až daleko za smyslem pro rodinu. Postupně se nám vztah z tohoto důvodu začal rozpadat, nastoupily hádky o společné budoucnosti. Ona nechtěla ztrácet čas kvůli věku, touze po dítěti a v neposlední řadě možná i kvůli případným zdravotním komplikacím v těhotenství.
Teď po rozchodu převládá smutek, rozloučili jsme se ale asi tak říkajíc z rozumu. Ona ze své touhy po dítěti neustoupí a chce mít jistotu, že například za rok nebo dva již na něj bude "zaděláno". Neustále na ni myslím, vše si přemítám v hlavě, moc mi chybí, ve všem ostatním jsme si totiž navíc sedli perfektně. Nevím, zda ustoupit ze svých snů, částečně se jich vzdát, rodinu opravdu založit a snažit se to ještě nějak zachránit.
Když nyní vidím, jak žiju, po tolika letech vztahu, je to šok a zjišťuju, že jsem se měl nakonec velmi dobře a nedokázal jsem ocenit věci, co mi přišly jako "standard", třeba dobré jídlo a podobně.
Na druhou stranu bych se ještě rád "hledal", věnoval se práci, cestoval a užíval si mládí. Partnerku tohle moc nelákalo a myslela už spíše jen na dítě. Jeden hlas mi říká, ať se vrátím, že to je perfektní žena pro život a skvělá máma, jenže ten druhý radí, že bych to byl já, kdo by ustoupil, vzdal se svých snů a postavil se do role otce, když to ještě není aktuální.
Je v tom rozpor. Občas se zeptám sám sebe, co když ji za pár let uvidím s jiným chlapem a dětmi a řeknu si "Proč jsem to tehdy, proboha, odmítl?"Jenže kdybych teď začal rodinu plánovat, mohlo by se zase stát, že po několika letech budu zpytovat svědomí, jaké by to asi bývalo bylo, vydat se druhým směrem a soustředit se ještě chvíli hlavně na práci.
Také si říkám, že je asi špatné, že se partnerka nesnažila víc hledat společný kompromis a spíše mně vyčítala, že nechápu, jak moc ona děti chce. Už několik měsíců jsem chtěl mít pokoj od neustálých hádek o dětech. Teď ho mám, jenže ona mi chybí. Navíc si začínám myslet, že bych byl snad i ochotný v kde čem ustoupit, abych vztah zachránil. Též si říkám, zda to mám zapotřebí, shánět novou ženu, když jsem jednu fajn poznal a možná už ztratil. Určitě budu rád za názor. Díky."
Martin
Martine,
děkujeme vám za dopis. Naprosto chápu, že vaše situace není jednoduchá, city a emoce jsou po nedávném rozchodu zjitřené a prožíváte obtížné období. Nepíšete, jak dlouhá doba od vašeho rozchodu uplynula (navíc vznikla i časová prodleva mezi zasláním vašeho dopisu a uveřejněním odpovědi), troufám si ale předpokládat, že právě časový odstup vám pomohl zvládnout nejvypjatější emoce, které po rozpadu tak dlouhého vztahu nutně musí následovat.
PoradnaSvé otázky a problémy nám pište na e-mail redakce@xman.cz, zodpoví je psycholožka Bára. |
Co se týká vašich rozdílných priorit: správně píšete, že partnerský vztah musí být vždy založen na kompromisu. Situace, kdy dělá ústupky pouze jeden z partnerů, musí z dlouhodobého hlediska funkčnost vztahu nutně ohrožovat.
Zcela chápu vaši touhu po kariérním růstu, cestování a poznávání světa a stejně tak je legitimní touha vaší partnerky po založení rodiny. Ani jeden z těchto postojů by neměl být nadřazen onomu druhému a měli byste se pokusit najít kompromis.
Můžete se například dohodnout, že se začnete pokoušet o založení rodiny za dva roky a do té doby vám toto téma nebude partnerka vyčítat. Samozřejmě, nikomu z vás nikdo na světě nezaručí, že za dva roky bude váš vztah stále ještě fungovat, že si například do té doby partnerka nenajde muže, který již po rodině touží, nebo že vy budete po uplynutí tohoto období na založení rodiny připraven. Je také přirozeně možné, že je touha vaší partnerky po dítěti tak silná, že už nebude ochotna čekat, a vaše pokusy o smír tudíž nebudou vyslyšeny.
"Zachraňovat" vztah početím dítěte, na které není minimálně jeden z partnerů ještě připraven, se mi však jeví jako velmi nešťastné řešení.
Další otázkou je však to, co vás k partnerce ve skutečnosti "táhne" a co máte společného. Poněkud mě ve vašem dopise zaráží zmínka o tom, jak vám chybí "servis", který vám partnerka poskytovala. Pokud má váš potenciální budoucí vztah stavět především na tom, že je vaše přítelkyně dobrá kuchařka, hospodyně a pravděpodobně bude též dobrou matkou, stojí za uvážení, proč v něm vlastně chcete pokračovat.
Dlouhodobé, potažmo celoživotní partnerství by mělo stát na stabilnějších základech, než je, zjednodušeně řečeno, dobré jídlo. Upřímně zvažte, jaké jsou ve skutečnosti důvody, proč se chcete o záchranu vztahu pokusit. Měly by vás napadnout takové hodnoty, jako je respekt, úcta, osobnost partnerky atd., nikoli například pouze strach z toho, že se vám nepodaří najít nikoho lepšího.
Psycholožka Bára
