Holubice Martha: když vymře nejrozšířenější pták světa
Holubů stěhovavých žily na přelomu osmnáctého a devatenáctého století v Severní Americe přes dvě miliardy – bylo jich tedy víc, než kolik bylo v té době lidí. Jejich hejna měla prý na délku až několik kilometrů.
Právě lidé se však postarali o jejich smutný osud. Holubi stěhovaví se stali terčem lovců, a to nejen kvůli masu, ale zejména pro zábavu. Vždyť ještě v roce 1878 bylo během jediného dne vybito na jednom hnízdišti několik desítek tisíc holubů. Kvůli vybíjení se holubí populace prakticky přestala obnovovat.
S totálním vyhubením holubů stěhovavých se pojí příběh, podle něhož se v roce 1896 slétlo kvůli hnízdění posledních 250 tisíc kousků k městu Bowling Green ve státě Ohio. Lovci tam většinu ptáků pozabíjeli a naložili je do vlaku. Ten však kvůli přetížení vykolejil, mrtvoly proto byly vysypány do rokle u trati. Pět tisíc holubů, kteří jatka přežili, se již nedokázalo rozmnožit.
Holubi stěhovaví žili v obrovských hejnech. V roce 1873 mělo být nad Michiganem pozorováno hejno, jehož přelet nad městem trval od půl osmé ráno do čtyř odpoledne.
Někteří vědci označují celou příhodu za urban legend, která je na internetu opakována, aniž by se kdy uvedl její zdroj. Jisté však je, že z někdejších dvou miliard zbyla na konci devatenáctého století jen hrstka divoce žijících exemplářů.
Několik se jich před lovci schovávalo v zoologické zahradě v Cincinnati. V roce 1909 tu poletovali už jen tři jedinci, dva samci a samice. Když v roce 1912 uhynul poslední sameček, naděje na obnovení druhu vyhasly. Od té doby se už jen čekalo na smrt Marthy, poslední zástupkyně holuba stěhovavého na světě. Uhynula přirozenou smrtí 1. září 1914. Zprávy o tom, že byli holubi stěhovaví spatřeni v divoké přírodě, se poté sice objevovaly až do třicátých let, nikdy však nebyly potvrzeny.
Papoušek Incas: žal zabíjí
Na počátku konce papouška karolínského stála ženská parádivost. Tihle ptáci totiž hýřili barvami, a tak často končili jako ozdoba dámských klobouků. Navíc se živili obilím a ovocem, proto je farmáři stříleli ve velkém jako škůdce.
Papoušci karolínští doplatili na svá barevná pera, která se tak líbila dámám, ale i na zálibu Američanů ve střelbě.
Poslední párek papoušků se podařilo koncem devatenáctého století zachránit v zoo v Cincinnati. Sameček Incas a samička, kterou ošetřovatelé nazývali Lady Jane, si tam spokojeně žili 32 let, pečovatelům se však nepodařilo přimět párek ke zdárnému rozmnožení. Když v roce 1917 vydechla Lady Jane naposledy, bylo jasné, že papoušek karolínský to má spočítané.
Další zástupci tohoto druhu se sice hledali, kde jen to bylo možné, výsledek se ale rovnal nule. Incas byl navíc smrtí své družky očividně zarmoucený, odmítal jíst i pít. Jako by zoo v Cincinnati měla na vymírání druhů patent. V té samé kleci, kde křídly naposledy zatřepetala holubice Martha, totiž o čtyři roky později, 21. února 1918, odchází do věčných ptačích lovišť i poslední papoušek karolínský.
Vakovlk "Benjamin": na smrt ho poslal pečovatel
Tělo připomínající psa, tygří pruhy na zádech a ocas podobný klokanímu. Vakovlka tasmánského byste v přírodě rozhodně nepřehlédli. Žili si v Austrálii spokojeně nějakých 23 milionů let, než je začali na počátku devatenáctého století nemilosrdně pronásledovat farmáři, jimž zabíjeli ovce.
I tenhle pokus o vyhlazení živočišného druhu byl úspěšný. Počátkem 20. století se už o tasmánské tygry, jak se plachým vačnatcům přezdívalo, zajímají zoologické zahrady.
Podle zkazek byl tasmánský tygr přímo mysteriózním zvířetem.
V roce 1933 je v přírodě odchycen poslední tasmánský tygr, jehož domovem se stává zoologická zahrada v Hobartu. O tři roky později ale ve výběhu umírá, zřejmě kvůli opomenutí ošetřovatele, který omylem zavřel kotec a zvíře se proto nemohlo schovat před extrémním horkem přes den a nočními teplotami pod bodem mrazu.
S jeho smrtí se uzavírá celá historie vakovlků. A zatímco se s jejich existencí pojila celá řada mýtů, podle nichž byl vakovlk krvežíznivým a nevyzpytatelným tvorem, vznášejí se otazníky i nad jeho posledním exemplářem. Lidstvo na něj totiž sice vzpomíná jako na Benjamina, s oním jménem však přišel jen údajný bývalý zaměstnanec zoo Frank Darby a tehdejší kurátorka zoo Alison Reidová ani publicista píšící pro zoo Michael Sharland si to, že by se zvířeti říkalo Benjamin, nevybavují. Popírají ostatně, že by Darby kdy pro zoo vůbec pracoval. A Darby je též jediným zdrojem tvrzení, že "Benjamin" byl samec. Podle fotografií se mohlo jednat i o samičku, jistí si však vědci nejsou.
