Před ponorem. „Po vodě se pohybujeme na plovoucím pontonu,“ popisuje Marek...

Před ponorem. „Po vodě se pohybujeme na plovoucím pontonu,“ popisuje Marek Kreisel. | foto: archiv Marka Kreisela

Vibrace pod vodou vám lomcují lebkou, vnitřnostmi, říká potápěč

  • 5
Zima, tma, bláto, extrémní hloubka, mnohdy nulová viditelnost. Potápění je nálož pro psychiku i fyzičku. „Tlakové rázy člověk vnímá velice intenzivně, pod vodou se zvuk přenáší kostmi. Vibrace tak vnímáte celým tělem, lebkou, lomcují vám vnitřnostmi," říká pracovní potápěč Marek Kreisel.

Dvaapadesát, právě tolik je v Česku pracovních potápěčů s certifikací. „Potápěním se však živí jen hrstka z nás, tak do dvaceti lidí. V republice jsou jen dvě velké firmy zabývající se pracovním potápěním,“ upřesňuje Marek Kreisel.

Sám chtěl mít potápění za profesi odjakživa. Na nádech se začal potápět ve třech letech, v osmnácti si udělal základní kurz potápění s přístrojem. Později se dostal k potápěčům do armády.

Jak se v zemi bez moře živí profesionální potápěči?
Tak jako ti v zemích s mořem, akorát tady mají míň práce. A je tu horší kvalita vody, je tu zima, tma, bláto. V Česku můžete jako potápěč pracovat u profesionálních potápěčských firem, ale taky u hasičů, policejních potápěčů nebo u armády.

Jaký je rozdíl mezi pracovním a armádním potápěním?
Armádní potápěč má, pokud odhlédnu od speciálních úkolů jako likvidace nepřítele, převážně úkoly ženijního typu, průzkum vodního toku pro možnost přepravy techniky a podobně. Pracuje s jinou technikou, s trhavinami. Pracovní potápěči se zaměřují především na údržbu vodních děl.

Co všechno pod vodou děláte?
Od bouracích prací, kdy pracujeme vzduchovými bouracími kladivy, přes vrtání, odebírání vzorků betonu jádrovými vrty až po montování konstrukcí. Injektuje se, svařuje, pálí se kyslíkem. Taky odebíráme vzorky nánosů bahna na chemické rozbory, hradíme vtoky do elektráren... Je toho spousta.

Takové práce jsou náročné i na zemi, co znamenají v podvodním provedení?
Například sbíjení nebo vrtání s sebou pod vodou nese velké rázy a následné bolesti kloubů. Dříve, když jsme dělali v celoobličejových maskách, to člověk těžce inkasoval i ušima a třískaly mu zuby. Pracujeme s nářadím poháněným tlakem vzduchu z kompresoru a únik vzduchu způsobuje rázy, které člověk vnímá velice intenzivně, protože pod vodou se zvuk přenáší kostmi. Vibrace tak cítíte celou lebkou, celým tělem. Cítíte, jak vám to lomcuje i vnitřnostmi.

Na co musíte být pod vodou nejvíc opatrný?
Největší pozor je třeba dávat na sání, to znamená na nějaký podtlak, odtok. To je pro potápěče nejhorší, protože v těchto hloubkách je síla vyvolaná tlakem vody na centimetr čtvereční tak obrovská, že životu nebezpečný může být i malý otvor, kudy voda odtéká. Čím větší hloubka, tím větší síla. Některé pomocné kanály nejsou zanesené v plánech, proto si člověk musí dávat opravdu pozor. Zeptat se provozovatelů, zda je všechno uzavřené, aby vás pod vodou něco nenatáhlo.

Potápěč musí pořád mluvit

Počítám, že samotný ponor je až velké finále. Jak vypadá váš pracovní den?
Začínáme na dílně, nafoukáme si kompresorem láhve, vše zkontrolujeme a jedeme na místo. Před ponorem se podíváme, kde je elektrika a podobně. Nastudujeme plány, technické nákresy, pro případ, že by se něco stalo, musíme vědět, jak v konkrétní lokalitě postupovat. Když se všechno připraví, přijde na řadu první ponor. Ten je vždy průzkumný.

Co se jím zjišťuje?
Například jestli jsou tam nánosy, které se musí odstranit, třeba hrubé nečistoty na česlích jako větve, klády a kamení. Ty se musejí vyzvednout na hladinu, bahno, štěrk a písek se odsávají vzduchovým ejektorem.

Do jaké hloubky se běžně potápíte?
Na řekách se pohybujeme do deseti metrů. Pokud pracujeme na přehradách, což je převážně naše parketa, jako jsou například přehrady v Krušnohoří v povodí Ohře a na Vltavské kaskádě, jsou to běžně hloubky kolem 40 až 50 metrů.

Jak dlouho pod vodou býváte?
Ve větší hloubce člověk může být pod vodou kratší dobu, protože se mu rozpouští nadměrné množství dusíku v krvi a ve tkáních. Podle toho se upravuje výstupová rychlost a dekompresní zastávky. Když je to hloubka přes 40 metrů, jsme v ní okolo půl hodiny, pak se jde na hladinu, to znamená další hodina na dekompresích.

Potápěčský slovníček

Dekomprese je proces, při kterém se z tkání vysycují rozpuštěné inertní plyny (dusík, helium). Pokud by se plyny nevysytily, došlo by vlivem snížení okolního tlaku při výstupu k rozpínání bublin těchto plynů a následně k ucpání cév, tedy k zastavení přísunu vzduchu k důležitým orgánům.

Otevřený okruh znamená dýchací přístroj, při jehož používání se vdechnutý plyn vydechuje volně do vody.

Uzavřený okruh nebo rebreather naopak umožňuje recyklaci dýchací směsi. Z vydechnuté směsi se odstraní oxid uhličitý a po doplnění kyslíku je opět připravena pro další nádech.

Sidemount je konfigurace lahví, kdy nejsou lahve upevněné na zádech potápěče, ale po boku těla.

Jaký byl výš nejdelší pracovní ponor?
Čtyři a půl hodiny, ale to bylo samozřejmě v menší hloubce, zhruba v šesti metrech v řece. Odsávali jsme po povodních v roce 2013 zanesené nátoky do vodárenských objektů v Neratovicích. Bylo tam několik metrů bahna.

Kolik vás při práci ve vodě je?
Pod vodou je vždycky jeden člověk, maximálně dva, ale to jsou naprosté výjimky.

Jak pod vodou komunikujete?
Celoobličejové masky nebo současné přilbové systémy umožňují komunikaci s operátorem na břehu telefonem. Máme také přilbové kamery, které zprostředkovávají on-line přenos. S potápěčem se komunikuje neustále. Nesmí mlčet, musí povrchovému týmu odpovídat, říkat, kam plave, co dělá. Tým mu podle potřeby posílá dolů nářadí, spouští zařízení, které se má instalovat a podobně. Telefon je ve svazku s ostatními hadicemi, kabel telefonu má zároveň určitou pevnost a v případě, že by nastal problém, se za něj dá potápěč vytáhnout na hladinu.

Často vůbec nic nevidíme

Dýcháte jenom vzduch, nebo i nějaké speciální směsi?
Vzduch dýcháme do 50 metrů hloubky. Při hlubších ponorech potom Trimix, což je směs helia a vzduchu. A na dekompresích používáme Nitrox, tedy vzduch obohacený o kyslík, který urychluje vysycování dusíku z tkání.

Při dlouhých ponorech vám musí být zima, ne?
Pokud jsme dole ty čtyři hodiny, většinou zima není. Horší jsou ponory do velkých hloubek, kde bývá teplota okolo čtyř stupňů Celsia. A těžké jsou dekompresní zastávky, kde není co dělat. Člověk odpočívá, a jak se nehýbe, prochladne rychleji. Pokud je hodně zima a máme mrznout na dekompresích, vytápíme si suchý oblek elektrickou vestou.

Co když je špatná viditelnost?
To často nevadí, záleží však samozřejmě na tom, co se dělá za práci. Pokud máme něco spouštět a přesně instalovat, je viditelnost nutná. Pokud je to jen nějaké odsávání nebo kontrola po hmatu, není problém ji mít úplně nulovou. Nevadí to.

Pracoval jste za tak špatné viditelnost, že jste neviděl ani na krok?
Často. Když jsem si zapnul světlo, ani jsem neviděl, že svítí. Ani na milimetr. To je skoro všude. Voda může být i čistá, ale když je tam kal nebo bahno, zvíří se to a vidět není nic. Odsávání takhle děláme běžně.

Vaše práce je poměrně různorodá, pokaždé jste někde jinde. Baví vás právě tohle?
Určitě, podíváte se tam, kam se nikdo jiný nepodívá, maximálně opravdu jen hrstka lidí. Nejhezčí je asi práce na čistých přehradách. Ale nevyhýbám se ani práci v chemičkách v tom nešpinavějším bahně. Jsem na to zvyklý, nepřipadá mi, že by se toho člověk měl nějak štítit.

Které lokality se vám pracovně nejvíc líbily?
Vodní dílo Slapy, Horka a taky vodní dílo Chřibská.

Potápíte se i rekreačně, nebo už na to vzhledem k práci ani nemáte chuť?
Když jsem nastoupil, byl jsem nadšený potápěč. Ale čím víc se potápím pracovně, tím míň se mi chce v soukromí. Baví mě to však pořád. Mám rád tu různorodost. Potápění mě baví i po technické stránce, není to pořád to samé s jedním vybavením. Můžete si konfiguraci vybavení měnit. Potápím se i s rebreatherem nebo s různými konfiguracemi lahví, jako je sidemount. Rád mám jeskynní potápění. Zpestřením je focení pod vodou, to mě také moc baví. Zajímavé je i vyhledávání nových lokalit nebo zatopených míst, jako jsou například náhony starých mlýnů a podobně.

Na konec mi ještě řekněte, jak je to s těmi mrtvolami, hledáte je, nebo ne?
Samozřejmě, na to se mě ptá každý, když řeknu, že se živím potápěním. Ale my mrtvoly nehledáme. Hledají je jak hasiči, tak policie, ale policie má jako jediná možnost je pod vodou ohledat a vyzvednout. Hasiči je můžou pouze vyhledat, ale už ne ohledat, to kvůli zachování důkazů. Vyhledávání utonulých trénují i armádní potápěči, ale nejsou pro to primárně určeni.