Základní potřeby jsou voda, teplo, jídlo a sex, říká expert na přežití

Naučí vás přežít v přírodě, vysvětlí, jak si opatřit vodu z mechu, jaký hmyz jíst a jaký vynechat. A také jak nezačít panikařit a jak nerozbít skupinu, například kvůli sexu či hašteření. Když se ztratíte v našich přírodních podmínkách, přežít není problém, říká vedoucí kurzů přežití Amar Ibrahim.

Bylinky, larvy, housenky, mravenci. I tahle potrava vám v přírodě umožní přežít, zdůrazňuje Amar Ibrahim. | foto: Outdoor Survival

Představme si, že uvíznu v přírodě. Co bych měl udělat jako první?
Obecné pravidlo zní: třicet sekund bez kyslíku, tři dny bez vody a třicet dní bez jídla. To jsou limity a kritéria, podle toho si musíte nastavit přežití.

Takže zaprvé voda.
Ještě předtím je nutné vyhnout se panice a naříkání. Člověk si musí říci, že lidé zažili i horší příběhy, to ho nakopne. Musí si udělat hranice, které je třeba v danou chvíli zdolávat. Pak přichází na řadu zajištění si vody. V nejhorším případě se dá získat například z břízy, když ji navrtáte. Můžete ji též vyždímat z mechu. Pokud máte u sebe v krabičce poslední záchrany dámský tampon, můžete ho přes noc nechat nasáknout rosou a ráno se z něj napít. V zimě se nemá jíst sníh, tělo totiž začne ledovou vodu ohřívat, čímž vydává více energie, proto je třeba nechat ho povolit. V extrémní nouzi můžete vypít vlastní moč.

Je-li to možné, měla by se voda přefiltrovat, ne?
Existují na to různé tablety, prodávají se i speciální UV lampy, které se dají do lahve a zlikvidují bakterie. Je dobré mít s sebou kávový filtr, do něhož můžete dát dřevěné uhlí a vodu přes něj přefiltrovat.

Co následuje po vodě?
Druhý v pořadí je oheň, nejen proto, že ohromně pomůže psychologicky. Můžeme na něm převařit vodu, vytvoříte si dřevěné uhlí, které se dá jíst, vydezinfikuje vám žaludek. V zimě můžete oheň použít proti sněžné slepotě. Místo papíru můžete použít například ptačí hnízdo. Když nemáte zapalovač nebo škrtadlo, můžete využít slunce a brýle, obecně je ale bez toho šance na založení ohně malá.

Poté už přišla řada na jídlo?
Ano, počítejte ale s tím, že v lese nic neulovíte ani nechytnete do oka, zbudou vám rostliny, mravenci, larvy, housenky. Barevný hmyz se však nesmí jíst, většinou bývá jedovatý. Pokud náhodou zvíře ulovíte, je dobré mu hned vypít krev, dá vám hodně železa a soli. Sůl je mimochodem moc důležitá. Když se začnete potit, je dobré se začít olizovat, abyste ji do sebe dostali. Zvíře musíte hned stáhnout z kůže, vykuchat a nařezat na tenké plátky. Nejlepší jsou ryby, ty můžete jíst syrové.

Na kurzech učíte i tohle, jak zabít a připravit zvíře?
Ano, zvířata máme ze soukromých chovů.

Máme tedy zajištěnou vodu, teplo a jídlo. Co dál?
Čtvrtou potřebou je sex, to je i psychologicky prokázané. Pokud je ve skupině žena, musí buď spát se všemi, nebo ani s jedním. Jednoho chlapa si musí vybrat jako hlídače, který ji bude hlídat, aby ji nikdo nenapadl.

Ženy jsou větší bojovnice

Je psychika větší výzvou, když je člověk sám, nebo když bojuje o přežití skupina ztracených?
Je-li ve skupině člověk, který panikaří, mohl by tím zdeptat celou skupinu. Proto mu je dobré svěřit nějaký úkol, který je důležitý pro přežití všech. Změní se mu pak myšlenky.

Amar Ibrahim

Narodil se v roce 1967 v Plané, je ženatý a má čtyři děti. Mezi jeho koníčky patří historie druhé světové války, Jeepy Willys a rodina.

Co dělba rolí ve skupině?
Musejí se v ní smazat rozdíly, jeden nemůže být ředitel a druhý pouhý dělník. Každý musí něčím přispět, říct, co umí, čím může pomoct. Někdo by měl ale skupinu vést, určovat příděly potravin, musí to být někdo osobnostně silný. Pokud by se členové skupiny měli hádat, je lepší, aby se rozdělili a každý šel svým směrem.

Může být vedoucí skupiny žena?
To by nefungovalo, chlapi ženské prostě neradi poslouchají. Ale na druhou stranu, v našich skupinách se nám nikdy nestalo, že by ženská vzdala. Ženy bývají silnější. Když jsou v družině samí chlapi, jde to, když je tam alespoň jedna ženská, je to nejlepší, i proto, že se před ní chlapi nechtějí ztrapnit.

Jaké může být vůbec nejhorší složení skupiny, která musí přežít?
Když jsou v ní děti, to je extrém.  Musíte se o ně postarat, potřebují všeho víc. Musíte je rozptýlit. A ženy se pak mají tendenci hašteřit.

Dá se teoreticky dostat z každé situace?
Samozřejmě, dokud není člověk mrtvý, nevzdá to. Nejhorší je to na poušti nebo v zimě, v našich podmínkách to ale není problém nikde.

Pracují pro nás bývalí vojáci

Civilním povoláním jste řidič. Jak jste se ke kurzům přežití dostal?
Moje původní profese byla sama o sobě často o přežití (smích). Tyhle věci mě ale táhly už jako malého. Před deseti lety jsme se poté s partou kamarádů, které to taky lákalo, rozhodli v praxi zkusit, zda to funguje. Zkusit, co vydržíme. Vysadili mě na týden, netušil jsem kde.

Co má být v KPZ

Krabičku poslední záchrany, tzv. "kápézetku", má prý Amar Ibrahim na cestách u sebe téměř neustále. "Měla by být nepromokavá, mělo by v ní být zrcátko, dokáže dát až na tři kilometry signál letadlu. Měla by obsahovat tužku a papír, abyste mohl nechat vzkaz, i provázek. Uděláte-li si na něm uzly a budete-li každý rozmotávat po sto metrech, můžete si odpočítávat vzdálenost," vysvětluje.

Dále by v krabičce nemělo scházet: šitíčko, náplasti, kondom, sůl, kávový filtr, píšťalka, tampony, škrtátko, vlasec, háčky, cukr, svíčka, sirky, kompas, tygří mast, léky proti bolesti a alergii, strunová pilka, drátek, mast na oči.

Jak jste ty dny prožíval?
V podvědomí jsem věděl, že sedm dní v klidu přežiju, takže psychika byla dobrá. Uvnitř vás to ale pracuje, po třech dnech začnete přehodnocovat životní priority. Pak si povídáte sám se sebou. Když jsme si to zkusili na vlastní triko, kontaktovali nás lidé, kteří do toho chtěli jít také. Založili jsme si na to proto firmu.

Kde kurzy nabízíte?
Západní Čechy, na Domažlicku a u Stříbra. Máme prostor i nedaleko Prahy. Děláme dvoudenní a třídenní kurzy, na přání ale zorganizujeme i vícedenní.

Který kout vás přitahuje ve světě? Kde byste si chtěl kurz přežití dát?
Láká mě absolvovat to, čím museli projít vojáci za první světové války u Transsibiřské magistrály, láká mě bývalá Indočína. Takové ty panenské země s divokou přírodou, žádná moderní civilizace.

Byl jste někdy v Iráku, kde máte otce?
Jako malý kluk, pak jsem si tam netroufnul a teď by mě tam vlastně nepustila manželka (smích).

Máte čtyři děti. Chodí na kurzy přežití s vámi?
Budu rád, když za pár let začnou. Ale neměly by do toho být nucené. Děláme i programy pro děti.

Mají o ně zájem školy?
Byli bychom velmi rádi, protože dítě se může ztratit snadněji, ale nemají. Dnešní generace je závislá na informačních technologiích. Když nemají mobil či přístup na Facebook, jsou nesví.

S armádou spolupracujete?
Pracují pro nás bývalí vojáci. Děláme i kurzy pro záchranné složky, cvičíme i firmy, které posílají své zaměstnance do rizikových zemí.