Onoho rána roku 1947 bylo vše při starém. Řidič newyorského dopravního podniku William Cimillo obhlédl autobus, podepsal papíry, vyjel z depa. Jenže potom nezatočil doprava, jak měl. A jak to dělal po předchozích dlouhých šestnáct let. Volantem zakroutil na druhou stranu, vůbec nevěděl proč.
A vydal se na bezstarostnou jízdu dlouhou dva tisíce kilometrů, která z něj udělala celebritu, ač o to nestál.
Prostě na jih
Bylo to, jako když se vypustí pára. Předchozího večera ho to prý nenapadlo, nepřemýšlel o tom v noci, ráno šel do práce jako každý jiný den, bez záludných, podvratných myšlenek. Byla to spontánní reakce. Prostě mu to najednou přistálo na mysl: měl všeho dost. Jeho čin byl přitom prostý drsné rebelie, povstalecké negace, neurvalé hořkosti. Jeho příběh je hebký, měkký, laskavý, roztomilý. A srozumitelný všem, kdo v kancelářích, továrnách či v prodejnách sní o „jiném životu“.
William Cimillo unesl městský autobus, protože potřeboval změnu. „Tam a zpátky, stejní lidé, stejné zastávky, stejné nikláky, desetníky, stejné jízdenky,“ objasňoval později, proč udělal onu razantní otočku doleva.
A přiznával, že pro ni měl ještě jeden dobrý důvod. Bylo tak hezky! Byl nádherný, slunečný den, který nechtěl zabít v práci, tak jako v ní přišel o jiné dny. William Cimillo svému příběhu nedodával nátěr oduševnělosti a vyumělkovanosti. Prostě byl pěkný den a chtěl si ho užít, když celý svůj život měnil za práci pro mzdu.
Místo aby jel naložit lidi do Bronxu jako obvykle, vyjel směrem na most George Washingtona, na druhé straně se zastavil, aby si dal snídani. A pak sedl za volant a jel zase dál. Dlouho. Doputoval až do Washingtonu, autobus newyorské městské hromadné dopravy tam zaparkoval přímo před Bílým domem a šel se na patnáct dvacet minut projít, nikdy totiž ve Washingtonu nebyl. Když se vrátil, čekal jej u autobusu policista. Strážník však nehloubal nad tím, co dělá newyorský autobus ve Washingtonu, zajímalo ho jen, proč parkuje na parkovišti vyhrazeném pro speciální účely. „Čekám, až vyzvednu odborovou delegaci z jednání,“ odtušil bez mrknutí oka Cimillo.
Putoval dál a na jeho dlouhé štrece jej už policisté neobtěžovali. Nad tím, co pohledává prázdný autobus newyorské dopravy mimo metropoli, se pozastavovala jen obsluha v bufetech, kde se zastavoval na jídlo. „Jedu na jih,“ odpovídal. Vlastně nevěděl, kam přesně. „Florida, Mexiko, Kalifornia, mohl jsem skončit leckde,“ přiznával, že se plány netrápil. Prostě jel.
Zdůrazňoval přitom, že pryč z New Yorku jej vyhnala jen pracovní rutina, nic jiného. „Tohle bych chtěl vyjasnit: doma jsem neměl žádné problémy. Měl jsem skvělou ženu a skvělé tři děti,“ říkal. Neměl problémy ani v práci, spolehlivý zaměstnanec, nikdy si nestěžoval, příkladná pracovní morálka. Jen už toho bylo moc.
Jeho bezstarostná jízda ho nakonec zavedla na Floridu. Cestou vzal stopaře, vezl ho dva dny, na Floridě si užil půlnočního koupání v moři. Jenže mu došly peníze, proto poslal, se samozřejmostí vlastní lidem, co aspoň na moment vzali život do vlastních rukou, svému zaměstnavateli telegram, v němž ho žádal o padesát dolarů. „Pošlete peníze do Hollywoodu, Florida. Stop. Cimillo,“ shrnul svou situaci lapidárně.
Právě na poště ho ale zatkli detektivové. „Ukradl jste autobus, řekli,“ vzpomínal. Namítl, že mu ho dopravní podnik dal, teď už ale štěstí neměl. Skončil s pouty na rukou a s hrozbou desetiletého trestu vězení na krku.
Tím však jeho odysea nekončí, ukázalo se, že transport zatčeného řidiče autobusu je větší výzvou, než si ochránci zákona mysleli. Mechanik, jehož newyorský dopravní podnik s detektivy vyslal, aby unesený autobus dopravil zpátky, se totiž neukázal jako zdatný řidič. Na silnicích vedl vůz tak nešikovně, že vystrašení detektivové zbavili Williama Cimilla pout a požádali jej, aby do to New Yorku odřídil sám. Byl to dost teátr, před metropolí jej zase vystrčili dozadu autobusu, nasadili mu pouta a za volant posadili nešťastného mechanika. Tušili, že příjezd nebude banální, a měli pravdu, Williama Cimilla tam čekaly tisícové davy.
Během svého výletu se stal hrdinou.
Udělal, po čem toužíme všichni
„Víme, jak se cítí. Kdo netoužil po útěku, po změně?“ psal New York World-Telegram. „Tisíce kancelářských pracovníků a dělníků jdou dnes do svých nudných prací s lehčím srdcem, protože William Cimillo uprchnul té samé nudě, která naplňuje jejich životy,“ uváděl michiganský The Traverse City Eagle.
„Mí kolegové mi budou rozumět,“ pronesl Cimillo s důvěrou v to, že jeho útěk od ubíjející rutiny dojde aspoň u zaměstnanců dopravního podniku pochopení. Nepletl se. Řidiči se složili na náklady na jeho obhajobu a zaměstnavatel vzal pod tlakem veřejného mínění Cimilla zpátky do práce.
A empatie překročila jeho kolegy z dopravního podniku. Na jeho první jízdě na něj na první zastávce čekal dav více než tří stovek středoškolaček, které chtěly autogram. Pro dopravní podnik jezdil dalších šestnáct let. Když se jej ptali, zda neměl chuť si svůj kousek zopakovat, odpovídal, že opakovaný vtip není vtipem.
