Nejdůležitější je chtít a vědět proč. Pak jen stačí přemluvit mozek a on se po čase naučí běhání dokonce vyžadovat. Takhle aspoň funguje moje "donucení se" vyrazit do lesa i v momentech, kdy se mi nechce, ať kvůli únavě, nebo špatnému počasí. Tyhle momenty mě posouvají dál a pomáhají mi překonávat i věci, které s přípravou na maraton nesouvisí.
Ale všechno má své meze. Přiznávám, na Nový rok jsem nevyběhl, prostě to nešlo. Děsivá únava z předchozího večera mě upoutala do stavu strnulosti. A ten se mě, popravdě, držel po celý první lednový týden, kdy jsem měl naplánovanou velkou kontrolu u kardiologa. Poprvé od operace jsem měl projít klasickým zátěžovým testem na kole a důkladnějším sonem.
Lehce apatickou náladu ale rozehnala skvělá zpráva: testy dopadly výborně, srdce se při zátěži chová, jak by mělo. "Je vidět, že aktivně sportujete," konstatovala lékařka. "Buďte ale stále opatrný, vše řešte s trenérem a uvidíme se během května." Cítil jsem se nepopsatelně.
Bylo jasné, že se vše mění k lepšímu.
TRÉNINKOVÝ ROZPIS1. den: 7 km v tempu 135 tepů/min 2. den: 13 km v tempu 128 tepů/min 3. den: 7 km v tempu 132 tepů/min  4. den: kolo: 40 km v tempu 125 tepů/min; zatím se vyhnout silovějšímu šlapání 5. den: 7 km v tempu 135 tepů/min 6. den: 14 km v tempu 128 tepů/min 7. den: kolo: 45 km v tempu 125 tepů/min |
Aby ale nebylo vše růžové, přihrála mi příroda tu prokletou oblevu. Voda byla všude, včetně mých bot. Ještě nestačily uschnout a už jsem šel na další trénink.
Naštěstí jsem v tom nebyl sám. Výtečnou společnost mi dělalo nové štěně naší feny Uly. Moje tempo bylo v té době pořád stejné, kolem sedmi kilometrů za hodinu, tedy něco mezi chozením a běháním. Stále jsme spolu s Vláďou Korbelem učili tělo pracovat v nízkých tepových hodnotách.
Tahle rychlost se štěněti zamlouvala. Neustále kolem mě poskakovalo a nutilo mě dávat pozor, abych na ně nešlápl. Jednoznačně dobrá průprava pro kotníky.
Koncem ledna jsem odjel s rodinou na hory a pravidelné běhání nahradily běžky. V Úpě bylo nádherně, pořád krásně modrá obloha, ale po dvou výletech jsem musel lyže odložit. Tepová frekvence byla příliš vysoká. Když se do pohybu významněji zapojily, na rozdíl od běhu, i ruce, hnala se nekompromisně výš a výš. Vzpomněl jsem si na svou kardioložku a neriskoval. I když byl leden tak trochu rozháraný, uběhl jsem nakonec kolem 110 kilometrů.
Doběhly mě trable. Snažil jsem se jim zase utéct
Pak ale přišly vážné osobní, vztahové problémy. Je pravda, že se mi, jako vždycky, když čelím vážným trablům, nechtělo nic fyzicky dělat. Ale je taky pravda, že jsem se vždycky zvednul a šel. Zjistil jsem, že mi to strašně pomáhá. Buď jsem nemyslel na nic, nebo si třídil myšlenky a přemýšlel nad svými chybami a nad tím, co mohlo a třeba může být jinak.
Takhle jsem na čistém vzduchu venčil nejen štěně, ale i svoje starosti.
Únor byl jiný i po tréninkové stránce. Dokonce se nám podařilo asi třikrát dát si společný běh s Honzou. Po dohodě s trenérem jsem zařadil veslování, lehké posilování, jízdu na cyklistickém trenažéru – a především jsem pomalu začal prodlužovat vzdálenosti, které jsem běhal na vyšší tepovce. Velmi často jsem běžel vyšší rychlostí dlouhou trať, tepová frekvence ale zůstávala tam, kde měla podle doporučení lékařů být. Je vidět, že trenér Vláďa Korbel vymyslel skvělý tréninkový plán, který funguje.
Už si nepřipadám jako plahočící se zombík, moje aktivita se mnohem víc podobá běhu. Uvidíme, jestli únorových 140 naběhaných kilometrů bude dobrým základem pro dubnový pražský půlmaraton.
HONZŮV START DO NOVÉHO ROKURáno. Půl sedmé. Venku minus deset. Zavolám Markovi. Určitě řekne, že na běhání je moc zima. Tak prý není. Sraz jako obvykle u šraněk. Už měsíc běháme každý sám, ale občas se do lesa přece jen vypravíme společně. Ještě že tak. Dobrovolně bych do tohohle mrazu nevyběhl. Nákrčník natažený přes pusu místo roušky nepříjemně vlhne a studí. Většinu času tedy dýchám přímo. Následky žádné. Poučení? Na běhání není nikdy zima. V lednu jsem běhání dost šidil hlavně kvůli práci. Na služební cestě na veletrh CES do Las Vegas (reportáž na Technetu zde) jsem na běhání opravdu neměl čas. Následující týdenní dovolenou jsem zase poctivě strávil za volantem v nejnudnější části Ameriky, na Floridě. Po návratu domů jsem napočítal poctivá dvě kila navíc a k tomu hubených 36 naběhaných kilometrů. Poučení? Už nikdy nepojedu na Floridu. Únor už byl lepší. Se ženou a s kamarády jsme dokonce vyrazili na pár dnů na běžky. V rámci úspor jsem nezašel ani do obchodu, ani do půjčovny, ale oprášil staré dobré tátovy lyže Karhu s klasickým trojdírkovým vázáním. Neodradili mě ani o tři čísla větší boty značky Botas. Mám totiž rád věci s příběhem. Táta si oboje náčiní pořídil někdy kolem roku 1970 v obchodním domě Brouk a Babka. Komanči ho už dlouho předtím přejmenovali na Obchodní dům Letná, ale tak mu stejně nikdo neříkal.    Na klasiku běžky ještě stačily, bruslit s nimi ale nešlo ani omylem a z kopce to bylo hotové peklo. Musel jsem zapínat i svaly, které snad ani neexistují. Za těch 40 let běžkování byly boty totiž už tak ojeté, že se daly pohodlně ohnout i zcela mimo lyži. To jsem nejvíce "ocenil" zejména při plužení cestou dolu. Na to aby měl člověk připojištění na rizikový sport. Na druhou stranu, kromě jednoho vousatého pána jsem v okolí Modravy s podobnou retro výbavičkou nikoho neviděl. Poučení? Botas vydrží. Na iPodu Nano se mi za únor nasčítalo celkem 65 kilometrů včetně neměřených úseků na běžkách. Oproti Markovi nic moc, ale když už v tomhle seriálu "hraju" línou kancelářskou krysu… Běhat sám mi prostě dělá pořád problémy. Na co při tom mám myslet? Je to jak při sexu, když chce chlap dlouho vydržet. Tehdy prý pomáhá myslet na něco nudného. Ale při běhání? Přitom přejít z běhu do chůze je tak jednoduché! Hlavně při cestě do kopce. Osvědčuje se mi odplout v myšlenkách úplně jinam už na samém začátku tréninku. Většinou promýšlím nějakou schválně složitou a nereálnou reportáž nebo plánuju svatební cestu. Kdykoliv se ozve únava a přijde krize, celkem jednoduše se pak donutím opět vrátit do plánovacího snu. Zatím si ale nedovedu představit, jak to zafunguje na víc než čtyřikrát delší trati. Poučení? Psychika je nejdůležitější. Vylepšil jsem si také sluchátka na běhání. Obyčejné špunty se mi totiž při běhu kvůli kabelu a gravitaci neustále z uší povytahují. Speciální nemám a ty s náhlavním týlem mi nevyhovují. Stačilo však vyhrabat staré drátové hands free, které bývalo u každého lepšího telefonu, a odepnout od něj klipsnu pro přichycení na oděv. Zásadní změnou jsou i nové goretexové boty. V kombinaci s moira ponožkami ideální. Nohy mi nevlhnou ani nemrznou. Poučení? Pohodlí musí být. |
