Leningrad někdy v roce 1966: tramvajová zastávka, kde mezi lidmi čekají i dva osmáci. Přijede tramvaj, ale není to ta správná. Vyvalí se z ní dva přiopilí velcí chlapi, kteří mají rvavou. Začínají se navážet do čekajících. Nadávají a provokují, rádi by, aby se někdo chytil. Někdo, kdo už jich má plné zuby a řekne jim, aby vypadli a přestali otravovat. Jako záminka ke rvačce by to víc než stačilo.
A někdo se opravdu chytil. Jeden z osmáků.
Znovu do prezidentského křeslaJako prezident vedl Vladimír Putin Rusko v letech 2000 až 2008, poté byl v čele tamní vlády. Podle téměř úplných výsledků aktuálních voleb se do prezidentského úřadu vrátí, hlasovalo pro něj přes 45 milionů voličů, dostal 63,82 procenta hlasů. |
Podal svému spolužákovi tašku a potom složil jednoho z opilců do sněhu. Trvalo to vteřinu. Druhý výtržník se na chlapce obrátil a nemohl uvěřit svým očím: takový malý, skoro neduživý. "Co to bylo?!" zařval a šel po něm.
O pár vteřin později se válel vedle svého kámoše.
Pak přijela tramvaj, už ta správná, a oba školáci odjeli.
Samozřejmě, ten malý Zorro se jmenoval Vovka Putin. Přesně takhle to vyprávěl jeho bývalý spolužák ve zbrusu nové americké knize Muž bez tváře a nedávno také pro týdeník Newsweek.
Věřit můžete a nemusíte, protože zrovna politik jako on si může snadno zařídit, aby jeho spolužáci vyprávěli přesně takové příběhy, jaké si přeje, protože podporují image, o jakou usiluje. Když však prostudujete jeho dětství z hodně pramenů, objevíte nečekaného mladého Putina, za jehož obraz vám nebudou vděční jeho příznivci ani odpůrci, kteří by v něm (každá strana z jiného důvodu) rádi viděli poslušné dítě rudého systému, uvědomělého pionýra s rudým šátkem, který si v dětství četl příběhy o Leninovi.
Všechno ale bylo docela jinak.
Chuligán ze dvora
"Byl jsem chuligán, ne pionýr."
"Vy si děláte legraci…"
"Ne, vůbec ne. Byl jsem opravdový výtržník."
Tohle je kousek z rozhovoru Putina s jedním novinářem. Na fotkách vypadá malý Voloďa, jak ho jeho spolužáci nazývají, jako neduživý a zakřiknutý chlapeček, ale všichni říkají, že to byl živel.
Mimochodem, jak ukázaly záznamy, v páté třídě patřil Putin k jediným třem dětem v početné třídě, které nebyly členy Pionýra. Takové jako on tam nebrali. Přijali ho tam až ve dvanácti, tři roky po ostatních. A to je co říct, protože v těch časech tam museli všichni a hned. Jen rváči asi ne.
Zdá se, že se malý Putin snažil, aby v něm okolí rváče vidělo. "Jakmile ho někdo urazil nebo se ho nějak dotkl," cituje Newsweek dalšího někdejšího kamaráda, "Voloďa na něj okamžitě skočil, škrábal ho, kousal, rval mu vlasy po celých chumáčích… Zkrátka dělal všechno, aby si ho ten druhý už nikdy nedovolil ponižovat."
Když Putina před lety Jelcin katapultoval z neznáma k moci, mátl zatím neprozkoumaný carevič všechny tím, že pocházel z Leningradu, který je považován za intelektuální město. Ale ne všechna místa tam připomínala univerzity.
Třeba dvůr obklopený činžáky, kde Putin vyrůstal.
"Vyrůstat na dvorech, jako byl ten náš, bylo jako žít v džungli," prohlásil Putin v jednom z rozhovorů. A jeho život se začal zákonem džungle taky řídit. Divadla, muzea koncertní sály? Nebo snad Ermitáž? Zapomeňte.
Aby na dvoře obstál, musel mít tvrdé pěsti. Spousta jeho dětských přátel má plné kapsy příběhů, v nichž se Vovka pere. Někteří říkají, že byl jako šílený. Jiní zase, že byl jako tygr.
Známý ruský publicista a politolog Andrej Piontkovskij, který Putina rozhodně nijak nemiluje, napsal před lety: "Leningradský dvůr, kde chlapec z chudé rodiny vyrůstal, bylo to místo, kde se naučil znát život. Obyčejný dvůr 50. a 60. let s brutálními rvačkami, dětskými pouličními gangy a kultem síly. Aby v tomhle ovzduší přežil, musel být drobný, hubený Vovka mazaný a brutální, aby vypadal silný, protože jinak by byl oblíbeným cílem a trpěl by bitím i komplexem méněcennosti."
Piontkovskij považuje tuhle dětskou zkušenost malého Putina za jednu z rozhodujících pro formování osobnosti budoucího ruského prezidenta. "Putin jedná na mezinárodní scéně víceméně stejně, jako když bojoval s hochy na dvoře. Když je třeba, jedná ostře, má dobrý nos a snaží se dosáhnout, aby ze všeho osobně vyšel co nejlépe, méně mu jde o to, aby výsledek byl rozumný nebo pozitivní."
Patrná je podle něj také snaha potrestat zlosyny a ochota jednat nekompromisně, protože zlosyn rozumí jen síle. A spory dotahovat do úplného vítězství, protože na dvoře nemohlo být příměří - bylo jasné, že vždy brzy stejně přeroste v další bitku.
Na tom je možné poopravit jediný detail: Putinovi nebyli úplně chudí.
Házel po spolužácích houbou
Byli typická sovětská rodina. Otec Vladimir byl za války těžce zraněn, dva starší bratři budoucího prezidenta brzy zemřeli. Jeden ve 30. letech na zápal plic, druhý za války na záškrt v obleženém Leningradě.
Oba rodiče tvrdě pracovali, našli si i práci po práci, a tak rodina neměla málo peněz. Bydlela však v klasické sovětské komunálce, bytě, o který se dělily tři rodiny, takže záchod a kuchyň byly společné. Koupelna nebyla, chodilo se do lázní. Putinovi měli největší pokoj. Dvacet metrů čtverečních. Je to nic, ale na tehdejší poměry to bylo královské bydlení.
Ruský premiér Vladimir Putin hovoří ke svým stoupencům. (29. února 2012)
Putinovi měli dokonce za městem daču.
Ta prozradila i něco, co neměla. Před časem se tam našla zastrčená Putinova žákovská knížka ze školního roku 1963–64...
No, je z ní patrné, že škola byla až někde vzadu. Na sovětské klasifikační stupnici, kdy pětka byla nejlepší a jednička nejhorší, měl trojku z aritmetiky a fyziky, dokonce měl i dvojku (z kreslení). Pětku měl pouze z dějepisu. Když o tom v roce 2000 psal list Komsomolská Pravda, dodal, že byl patrný Putinův zájem o němčinu. U žákovské prý byly dokonce i kartičky se slovíčky.
Horší to bylo s chováním. "Před začátkem hodiny házel po spolužácích houbou," uváděla jedna poznámka. Jiná: "Neměl domácí úkol z aritmetiky." Další: "Zlobil během hodiny zpěvu." A jiná: "Mluvil při hodině." Nebo: "Posílal si při hodině dopisy s Bogandovem."
Jednoho dne dokonce pozvali otce do školy, protože se jeho syn popral se spolužákem.
Putina více bavilo něco jiného než škola: v jedenácti začal chodit na box, ale zlomili mu tam nos. Tak se dal na sambo, sovětskou odrůdu vojenské sebeobrany, a nakonec přešel na džudo.
A zaujalo ho ještě něco. A to určilo jeho další život.
Dítě, které snilo o KGB
"Představte si chlapce, který v časech, kdy se všichni ostatní chtějí stát kosmonauty, sní o tom, že bude důstojníkem KGB," řekla ruská novinářka Natálie Gevorkijanová Newsweeku.
Měla na mysli samozřejmě Putina.
Ten prohlásil ve své biografii: "Když jsem chodil do devítky, ovlivnily mě filmy a knihy natolik, že jsem zatoužil po práci v KGB." Vysvětlení: v těch dobách v SSSR doznívalo cosi jako malé tání a stát se snažil dodat své tajné policii nádech jakési romantiky, a dokonce i jakýsi lesk. Když bylo Putinovi dvanáct, stal se bestsellerem román Štít a meč, jehož hrdinou byl sovětský důstojník pracující v Německu. Když mu bylo patnáct, vznikl podle knihy úspěšný seriál.
A tak není divu, že mladý Putin dřel džudo a němčinu a šel se rovnou na KGB zeptat, co má dělat, aby ho přijali. Oni mu řekli, ať nejdřív vystuduje, nejlépe práva.
Hráli jsme flašku
Probrali jsme rvačky, školu i rodinu, a tak nám zbývají už jen první holky. Od jedné z nich, jmenuje se dnes Věra Brilevová, se svět v roce 2006 dozvěděl, že Putin dívkám imponoval a že taky hrál flašku.
To už bylo ale o něco později, na střední škole. Rodiny měly dači vedle sebe. Jemu bylo šestnáct, jí čtrnáct. Voloďa prý měl šarm.
Poprvé se políbili, když hráli onu flašku. "Byl to krátký polibek, ale já jsem se najednou cítila rozpálená," vzpomínala Věra pro časopis Sobesednik.
Taky řekla, že Voloďa rád pil suché víno a sovětské šampaňské. Ale nejraději prý měl mléko.
Ze známosti nakonec nic nebylo. Voloďa neměl čas, řekl jí, že se musí učit němčinu a ruskou literaturu, aby ho přijali na univerzitu.
Věděl, proč to dělá.
