Ten neskromný cíl jsem si dal zhruba před rokem: po nečekané operaci srdce jsem se rozhodl nevzdat se sportovních ambicí a dokázat si, že nepatřím na gauč. Rok jsem pod dohledem lékařů poctivě trénoval, prošel jsem si chvílemi krize, ale i euforie. Potkal jsem mnoho zajímavých lidí, prožil nečekané a spousty věcí se nedočkal. Byl jsem smutný, ale i vysmátý.
A běh v tom hrál velkou roli. Pravidelnost ranních tréninků mi ohromně pomáhala držet se nad vodou a vyrovnávat se s tím, co mě potkalo.
Ale popravdě, ať už to uběhnu, nebo ne, strašně se těším, že už nebudu muset dávat ty velké vzdálenosti, že si půjdu zaběhat na šest, osm nebo deset kilometrů. Úplně se třesu na odpočinek a na kolo, na které jsem se kvůli běhání skoro nedostal.
Myslel jsem, že s blížícím se maratonem budu víc a víc nervózní. Jsem ale až podezřele vyklidněný. Vlastně to beru jako oslavu, party, která bude úžasná.
Hodně lidí se mě ptá, za jak dlouho to dám nebo co když to naopak nedoběhnu. Bez přemýšlení odpovídám, že mi na tom vlastně nezáleží. Výkon či čas, to nebude nejpodstatnější.
Pro mnohé je nepochopitelné už to, že s kolegou Honzou nepoběžíme v rámci žádné pompézní akce. Kilometry budeme polykat v tichu a klidu. Vyběhneme z Říčan, bude-li hezky, bude naším cílem hospoda Na Marjáně u Sázavy, pokud nás příroda otestuje deštivým počasím, povede trať lesy kolem Říčan a skončíme v restauraci Na Jurečku.
Celé je to tak jednoduché: je to pro mě poděkování za to, že tady jsem, za to, že mám tu možnost.
Přiznám se, během přípravy bylo několik momentů, kdy jsem měl slzy na kraji a někdy i za ním. Byly to ty chvíle, když ráno vycházelo slunce v mlžném oparu nebo když jsem se z jakéhosi důvodu roztřásl, zastavil a díval do krajiny. Pot se mi řinul z čela a cítil jsem naprostou harmonii nejen v celém těle, ale i v duši. Takhle se má odcházet ze světa, napadlo mě.
Ale to zatím nechci. Dochází mi, že běhání mi mělo dát jiné poznání, ne to, jak život končí. Pomohlo mi podívat se na sebe zevnitř. Snažím se o sobě hodně přemýšlet a uvědomuji si, že pokud budu šťastný, třeba to přenesu na další, které potkám.
Poslední měsíc makám, co to jde, musím se držet na uzdě. Jsem jak utržený, jako někdo, kdo byl spoustu let bez ženský. Střídám osm, třináct, dvaadvacet, osmnáct kilometrů a trenér Vláďa Korbel si vše zapisuje a promýšlí, v jakém tempu bude nejlepší běžet. Pracuje na "vytunění" onoho dne D.
Zvýšil jsem příjem vitaminů: každé ráno do sebe láduju béčko, céčko i éčko, snažím se jíst hodně zeleniny a jen lehká jídla. Když už jsem tělo proháněl tak dlouho, nerad bych něco podcenil.
Pokud se nestane nic zlého, uzavře se v pátek 21. října jedna výzva, jeden příběh.
Absentér mýma očimaNěkolik závěrečných vět k rok trvající přípravě na maraton zde měl zanechat i kamarád, kolega a běžecký spolubojovník Honza Kužník. Jeho pracovní vytíženost a neschopnost odevzdat jen polovičatý text mu v tom ale zabránila, úkolu se proto ujmu já. Tedy: S Honzou je to složité. Sám se na trénink v podstatě nedokope a nejraději je, když běží s někým, nejlépe se mnou. Trénink bere jako sociální záležitost, jejímž obsahem je rozmlouvání a hlubokomyslné rozjímání, občas proložené během.  Ze začátku jsem moc nerozuměl, co ho na tom vlastně baví, ale kvůli mému omezení 135 tepy za minutu mi to občas přišlo fajn. Ne pokaždé, ale jako nabourání tréninkového stereotypu to bylo osvěžující a milé. V poslední době se Honza na trénink moc nedostal, pořád někde kmitá a řeší všechno možné. Jsem ale nadšen a poctěn, že se i přesto se mnou postaví na start a půjde do toho. |
