Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

První americký velkofilm byla rasistická propaganda. Skvostně natočená

aktualizováno 
Měl soukromou projekci v Bílém domě, přepsal filmové učebnice, jeho postupy kopírují režiséři dodnes. Byl Hvězdnými válkami své doby, bitevní scény Pána prstenů by dnes bez něj vypadaly jinak. Kromě toho byl ale film Zrození národa prolhaným rasismem, který posloužil Kukluxklanu. Od jeho vzniku uteklo právě sto let.

Zrození národa používal Kukluxklan jako nástroj pro rekrutování členů. | foto: Profimedia.cz

Byl to očividně riskantní krok. Zatímco se totiž tehdy chodilo v Americe do kina na maximálně patnáctiminutové, narychlo spíchnuté filmy, vstupné dělalo pár nikláků a promítání měla dopřát lacinou, hloupou zábavu dělníkům, hlavně imigrantským, režisér David Wark Griffith se rozmáchl. Své dílo naplánoval jako velkofilm, první americký velkofilm.

Investoval do něj přes sto tisíc dolarů, rozvrhl ho na tři hodiny promítacího času, při natáčení zaměstnal osmnáct tisíc lidí a tři tisíce koní. Vstupenka stála vesmírnou cifru, celé dva dolary, snímek se promítal v noblesních divadlech, například v Liberty Theatre na Broadwayi promítání po čtyřiačtyřicet týdnů doprovázel čtyřicetičlenný orchestr hudbou složenou speciálně pro film (další Griffithova novinka).

A byl to fenomenální úspěch. Ovšem s velmi hořkou pachutí. Film Zrození národa totiž lživě přepisuje americké dějiny podle rasistického scénáře. Osvobození černošští otroci v něm vystupují jako věčně opilá, bestiální zvířata utlačující své někdejší pány, kteří je tak milovali, a myslící na jediné: na znásilňování bílých žen. Naštěstí se však objeví hrdinové, kteří se apokalypse a zkáze civilizace postaví na obranu bílých hodnot – Kukluxklan.

Fotogalerie

Kromě toho je ale film brilantním příspěvkem kinematografii. Snímek představuje filmovou revoluci, je plný emocí, pohybu, mohutných, epických, masových scén. Griffith zavedl filmařské prvky, které se používají dodnes. „Na filmu zrození národa je nejhorší to, jak dobrý film to je,“ zní titulek článku v listu The New Yorker. Nemůže být výstižnější.

Na oblacích viktoriánské nostalgie

Griffith se narodil v roce 1875, a i když jeho otec zemřel, když bylo synkovi pouhých deset let, své životní přesvědčení, ideologii a hodnoty převzal právě od něj. Jacob Wark Griffith byl mužem, jehož srdce tepalo pro tradiční otrokářský svět, bojoval za něj ostatně se zbraní v ruce v občanské válce. A jak bojoval! Roaring Jake (Burácející Jake), jak se mu říkalo, se blýskl mnoha odvážnými a úspěšnými akcemi a nezdolností. Byl celkem pětkrát zraněn, v bitvě u Corinthu vedl své mužstvo na káře, protože kvůli zraněním nebyl schopen sedět v sedle.

Po válce se usadil na rodinné plantáži v Kentucky a zbytek života strávil nostalgickým opěvováním starých dobrých pořádků, kdy černoši pokorně sloužili pánům a běloši se mohli věnovat noblesnímu, kavalírskému, nadýchanému životu podle viktoriánských tradic. Přesně tím byl odmala prosycen i David Wark Griffith: v jednom kuse četl, hlavně Dickense a barda romantismu Waltera Scotta, potají poslouchal otce recitujícího Shakespeara, deklamujícího válečné historky a vzpomínajícího na zlatou éru otrokářství (když zrovna nepil a neprohrával rodinný majetek při sázkách).

Otec zemřel a ona scéna se Davidovi vryla do paměti a předznamenala celý jeho náhled na svět: otec leží na smrtelné posteli, kolem ní čtyři staří černošští otroci, zhroucení, v pláči, ve vzlykavých nářcích. Jako děti, které opustil vychovatel a pečovatel, jsou plni hlubokého žalu, ale též obav o vlastní budoucnost, jak je mohl opustit? „Jsem si zcela jistý, že ho opravdu milovali,“ zapsal si později.

Poznamenalo to jeho budoucí postoje i poselství Zrození národa, které natočí o dvacet let později. Existují dva druhy černochů, bude svým filmem sdělovat. Jedni poslušní, spokojení, horliví dřít deset hodin denně na plantážích svých bílých pánů – a večer jim ještě tančit a zpívat. Ti, kteří jsou jako děti svých pánů, respektují je a poslouchají. A potom ti odbojní, kteří si chtějí hrát na dospělé, odmítají vedení a dobré rady chytřejších a schopnějších, tedy bílých. Ti, které život bez laskavého dohledu bílých dovede k lenosti, alkoholu a namyšlenému přeceňování sebe samých.

Zaslouží si jediné: lynčovat

Ke Zrození národa však David Wark Griffith musel ujít dlouhou cestu. Začal jako herec, poté zkoušel psát scénáře, nakonec usedl do režisérského křesla. Nejprve točil to, co točili všichni, krátké filmy do dvanácti minut. Mezi roky 1908 a 1913 jich zvládl přinejmenším 450. Postupně však usiloval o komplexnější příběhy a delší filmy.

Šance se ale mohl chopit až s vlastním filmovým studiem a slibnou knižní předlohou v ruce. Napsal ji Thomas Dixon, jmenovala se Klansman: historická romance Kukluxklanu a byla prostoupena explicitním a šarlatánským protičernošským rasismem.

Griffith měl však pro fanatickou nenávist k odbojným „negrům“ od dětství pochopení, kromě toho měl ale též vizionářský talent – propagandistické agitce věnoval famózní filmovou podobu, která jí dala na tehdejší dobu nevídanou věrohodnost a přesvědčivost. Základní rámec je přitom prostý. Po porážce jižanských států v občanské válce přišel s osvobozením otroků rozvrat a dekadence. Někdejší otroci, primitivní a pomstychtivé kreatury, utlačují své někdejší starostlivé pány, upírají jim volební právo, beztrestně rabují a plení, opíjejí se a usilují o bílé ženy. Ačkoli všechny role hráli bílí herci se začerněnou kůží, film je sugestivně líčí jako animální, přesexualizované bestie. „Jdou si pro vaše ženy a dcery!“ zní stěžejní varování filmu.

A zní vskutku podmanivě, film založený na příběhu dvou rodin, ze Severu a z Jihu, je plný hlubokých, emocionálních scén. Otec drží zbraň u hlavy své dcery, jejich dům je obležen černochy, než by jim ji však vydal ke znásilňování, raději jí vezme vlastní rukou život. Bílá žena se v dramatické scéně vrhá dolů z útesu, protože ji pronásleduje nenasytný chtíč někdejšího rodinného otroka. Její bratr je svědkem sebevraždy a v duševním pohnutí slibuje pomstu – dostaví se v podobě rytířů v bílých kápích, viník je chycen, vystaven spravedlivému soudu a zlynčován k smrti.

Griffith přitom tón své předlohy zjemnil, kniha je hysterická a černochy karikuje jako nelidská stvoření s placatým nosem, tlustými rty, co vydávají zvířecí zápach. Griffith je paternalisticky vidí spíše jako nesamostatné děti, které potřebují ochranitelská otrocká pouta od svých pánů. Ostatně za hlavní viníky Griffith někdejší otroky nepovažuje, podle něj jsou jimi zkorumpovaní politici ze Severu, abolicionisté, kteří otroky zneužili k rozvratu konkurenčních jižanských států. A potom mulati, rasy se nesmějí mísit.

Hvězdné války začátku minulého století

Ve službách lživé propagandy je však ve Zrození národa brilantní filmová technika, která daleko překročila svou dobu. Griffith inovativně využíval pohyblivou kameru, ale i roztřesené záběry, které vtahovaly diváka do napínavého děje a dávaly mu pocítit paniku, používal paralelní scény, záběry z více úhlů, které dodaly filmu na plastičnosti.„Mnoho klasických bitev moderního filmu od Statečného srdce po Pána prstenů čerpalo z bojových sekvencí Zrození národa,“ píše server BBC a cituje filmového recenzenta Armonda Whitea: „Je to film, který světu ukázal potenciál kinematografie.“

Django jako odpověď

Ke Zrození národa se odkazuje celá řada kulturních děl. Jako svou reakci na Griffithovu rasistickou propagandu chápe svůj film Nespoutaný Django režisér Quentin Tarantino. Název Griffithova filmu subverzivně ohýbá alternativní washingtonský hiphoper DJ Spooky.

Děj Griffith umístil do působivých krajinných exteriérů, úzkostlivě dbal na věrohodnost dobových kostýmů, sázel na efekt montáže, až megalomansky používal dlouhých panoramatických záběrů. Výsledkem je lež nabízená ve vrcholně realistickém vydání. Těžko zůstat nepohnutý, těžko zůstat stranou.

I proto se filmu, navzdory rekordní ceně vstupenek (tehdejší dva dolary představovaly dnešních asi 47 dolarů), dostalo fenomenálního úspěchu. Losangelská premiéra 8. února 1915 se nemohla povést lépe. Rasismus snímku ale neprošel bez povšimnutí, začali se ozývat černošští i bělošští bojovníci za rovnost – a to filmaře před mnohem důležitějším březnovým uvedením filmu v New Yorku zneklidňovalo. A v tom dostal Dixon nápad: nabídne zhlédnutí díla prezidentu Woodrowu Wilsonovi, to by dodalo snímku přesvědčivou legitimitu. A Wilson je shodou okolností jeho bývalý spolužák z univerzity.

Věc však měla háček, prezidentovi nedávno zemřela žena, veřejnost očekávala, že ještě jistý čas stráví zármutkem, a návštěva biografu by byla nemístnou kratochvílí. Prezident měl ovšem řešení: film zhlédne na soukromé projekci přímo v Bílém domě. Osmnáctého února tak Wilson usedl do křesla a štáb spustil promítačku. Prezident byl nadšený, pocházel ostatně z Jihu a byl stoupencem segregačních zákonů. To, že titulky k filmu obsahovaly citace z jeho knihy Historie amerického lidu, bylo jen třešničkou na dortu. Je to historie psaná bleskem, která má jen jedinou chybu, že je až příliš pravdivá, prohlásil prý po zhlédnutí.

Prezidentovo posvěcení pomyslné akcie filmu katapultovalo do hvězdných výšin. I načasování sedlo, občanská válka měla padesátileté výročí, mnozí veteráni ještě žili a v roce 1913 se na vzpomínkové akci k bitvě u Gettysburgu sešlo na padesát tisíc z nich.

Newyorskou premiéru vidělo hlediště zaplněné do posledního místa, během následných deseti měsíců film vidělo 825 tisíc Newyorčanů. „Dosáhli jsme novou epochu umění,“ psal New York Herald. Do roku 1917 film zhlédlo deset procent amerického obyvatelstva a vydělal 4,8 milionu dolarů (dnešních asi 90 milionů). Film byl uváděn opakovaně, v letech 1924, 1931 a 1938, celkem vynesl něco mezi 13 a 18 miliony dolarů.

Byl to první filmový kasovní trhák v historii.

Kukluxklan byl potřeba

Ne všichni ale tleskali, přirozeně. National Association for the Advancement of Colored People se pokoušela o zákaz filmu, když neuspěla, bojovala proti němu sérií brožurek, které jeho „historický“ rámec vyvracely jako lživý. V Bostonu se černošští aktivisté utkali před promítáním s detektivy od Pinkertonů a policií, následovaly násilné nepokoje, ve Filadelfii též. Ve dvanácti městech bylo promítání kvůli obavám z výtržností zakázáno. Griffith sám se cítil poškozen, nepochopen, zrazen: vždyť on je ochránce černých, vždyť právě bílí majitelé otroků rozuměli potřebám „negrů“!

Jinde vedla promítání k násilí a rasistické věci posloužila ještě pádněji: napomohla obnovení  Kukluxklanu, jehož „rytíře“ film líčí jako hrdinné a čestné zachránce bílé rasy. Původní Kukluxklan založený někdejšími konfederačními vojáky v roce 1866 se o tři roky později oficiálně rozpustil a o rok dva později se rozpadly i jeho přežívající skupiny. V roce 1915 se ale z iniciativy podnikatele Williama J. Simmonse jeho činnost obnovila a lživé poselství šířené Griffithovým filmem tomu napomohlo. Klan začal používat film jako nástroj pro verbování, záměrně umisťoval své inzeráty vedle reklamy na promítání. Griffith sám, ač odmítal obvinění z rasismu, Kukluxklan uznával. V podmínkách údajného útlaku, jimž museli čelit bílí obyvatelé jižanských států po válce, byl podle jeho slov  „potřeba a měl smysl“.

Do roku 1925 měl Kukluxklan nasbírat pět milionů stoupenců a jeho revitalizace ještě zostřila jeho politiku. Teď už nebyl jen proti černochům, ale též proti imigrantům, včetně těch bílé rasy, komunistům, „nepřizpůsobivým“.

David Wark Griffith své řemeslně revoluční dílo nikdy nepřekonal, zůstal uvězněný ve své zašlé viktoriánské nostalgii a nedokázal udržet krok s dobou.

Jeho Zrození národa je „jeden z nejrasističtějších filmů všech dob, možná ten vůbec nejrasističtější“, uvedla Ellen Scottová, autorka knihy Cinema Civil Rights: „Film zobrazuje lynčování jako pozitivní věc, říká, že jistí černoši si lynčování zasluhují.“ Filmový kritik Armond White, sám Afroameričan, však dodává: „S rasistickými paradoxy Zrození národa musíme žít, kdybychom ale popírali sílu a velikost onoho filmu, dělali bychom ze sebe jen hlupáky.“

Autoři: ,




Nuda, nebo zápřah?
Nuda, nebo zápřah?

Kolik kroužků má mít vaše dítě?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.