"Kdybych se nepostavila proti tomu, že se se mnou zachází špatně, strávila bych

"Kdybych se nepostavila proti tomu, že se se mnou zachází špatně, strávila bych tak celý život." Snadné počty, ale Rosa Parksová byla jedna z mála, která si za nimi stála. | foto: Profimedia.cz

Rosa Parksová: tichá žena, která dokázala otřást Amerikou

  • 51
Byla nepřizpůsobivá, byla neposlušná. Odmítla v autobuse pustit sednout bělocha, i když podle předpisů rasové segregace měla, a změnila dějiny. Hrdá Rosa Parksová se stala ikonou amerického protirasistického hnutí.

Když se 1. prosince 1955 vydal řidič autobusu 2857 dozadu do vozu, aby nakázal afroamerickým pasažérům uvolnit místo pro bílé, cítila, jak jí do žil proudí odhodlání: neposlechne.

Později se někteří její vzdor snažili ospravedlnit či znehodnotit tvrzením, že byla unavená z práce, nebo že ji bolela noha, a nemohla proto stát. "Nebyla to pravda. Nebyla jsem unavená víc, než jsem na konci pracovního dne obvykle bývala. Nebyla jsem stará, ačkoli si to někteří myslí. Bylo mi dvaačtyřicet. Ne. Byla jsem unavená jedině z toho věčného ustupování, podvolování se," řekla Rosa Parksová později.

A ustupovat musela pořád, tak jako všichni Afroameričané ve městě Montgomery.

Jako zlý sen

Narodila se před sto lety, 4. února 1913. Její matka byla učitelka, otec tesař, a protože měla černou kůži, čekal ji život plný ústrků. Chodila do školy pro černé, jednotřídka však byla v provozu jen pět měsíců v roce. A už jako malé se jí do paměti vepsalo, že zatímco bílé žáky vozil do školy autobus, černí museli chodit pěšky. "Autobus jsem měla spojený s prvním momentem, kdy jsem pochopila, že existuje černý a bílý svět," prohlásila později.

A bylo toho víc, co jí zůstalo v paměti po celý život. "Pamatuji si, jak jsem šla spát a slyšela, jak v sousedství dělá razii Ku Klux Klan a jak lynčuje, a bála se, že zapálí dům," vzpomínala. Anebo jiný obraz, který se v ní uchoval: Ku Klux Klan pochoduje před jejich domem, dědeček stojí venku s puškou v ruce.

A ještě jiný: střední škola, kam chodila, byla dvakrát podpálena. To proto, že byla pro černé. "Bylo to jako sen. Jen jsme přežívali, ze dne na den," říká o životě černošské komunity.

Už tehdy však bylo jasné, že není z těch, kdo sklánějí hlavu věčně. Když jí bylo deset, vyšlápl si na ni jakýsi bílý chlapec, urážel ji a vyhrožoval, že ji zbije. Vzala kámen a uhodila ho. Jestli se takhle budeš stavět proti bílým, zlynčují tě, ještě než ti bude dvacet, varovala ji babička.

Nemohla si ale pomoct. "Mám silný cit pro spravedlnost," odtušila v jednom rozhovoru. I proto na ni udělal dojem černošský aktivista Raymond Parks, kterého si v roce 1933 vzala a po jehož boku se dala na dráhu aktivismu sama. V témže roce získává středoškolské vzdělání, které v té době mělo jen sedm procent Afroameričanů. Stává se sekretářkou montgomerské pobočky Národní asociace pro podporu barevných lidí (NAACP), navštěvuje vzdělávací středisko ohledně práv pracujících a barevných a hájí utlačované a nespravedlivě obviněné.

Veřejná doprava jako vlajková loď rasismu

V Montgomery, stejně jako v jiných amerických městech, platily segregační zákony Jima Crowa: když už tady musejí negři být, musí jim být jasné, že jsou méněcenní. Jenže zatímco veřejná pítka a školy se daly oddělit na ty pro černé a pro bílé, vyhradit část městských autobusů černým nešlo. Veřejná doprava se tak stala nejvýbušnějším terénem, kde se formovaly rasové vztahy natěsno.

Přední část vozu byla určena pro bílé, zadní pro černé, kteří tvořili až 75 procent cestujících. Mnohdy tak černí pasažéři stáli namačkaní ve voze kolem prázdných sedadel v "bílé" sekci. Sektor pro černé však nebyl napořád, pokud se bílí na svá místa nevešli, řidič vykázal Afroameričany ze sedadel, či rovnou z autobusu. A když černí nastupovali do vozu, kde již bílí seděli, museli u řidiče zaplatit, vystoupit a znovu nastoupit zadními dveřmi, aby nadřazené spolucestující neobtěžovali.

Z řidičů se staly výkonné páky rasistické legislativy. Zákon, který měli prosazovat, jim dával právo nosit zbraň a pasoval je na úroveň policejních činitelů. A autobusy byly nejviditelnější manifestací segregace. "Doslova každý Afroameričan měl s autobusy negativní zkušenost," popisoval černošský advokát Fred Gray. "Vypadni, černá opice. Teď ti ukážu, jaké máme v Alabamě zákony, negře," vzpomínal na každodenní ponižování od šoférů Martin Luther King.

"Něco ve vás umíralo pokaždé, když jste se s tou diskriminací setkal," svěřila se Parksová.

Jindy lakonicky odtušila, že se tehdy hodně nachodila pěšky. A zažila hodně konfliktů, například s řidičem Jamesem F. Blakem, který jí jednoho dne v roce 1943 po zaplacení jízdného nařídil, aby šla ven a nastoupila zadem. Když byla venku v dešti, ujel jí.

O dvanáct let později se potkali znovu.

Jedno obrovské napětí a jedno velmi zlé rozhodnutí

"Kdybych bývala byla pozornější, onoho prosincového dne roku 1955 bych si jeho autobus nechala ujet a počkala na další," přiznala později. Po dvanáct let se totiž Blakeovi vyhýbala. Jenže stalo se, zaplatila deset centů, vklouzla do první řady sedadel pro černé, a když autobus projížděl vánočním městem, myslela na to, jak s Raymondem stráví svátky.

Pak se ale "bílý" sektor zaplnil a Blake se vydal dozadu. "Uvolněte první řadu," houkl. Po další výzvě se její tři sousedé zvedli. Neochotně, až na druhou výzvu, ale zvedli. Nechala je projít a přesedla si k okénku. Něco se v ní totiž zlomilo. "Cítila jsem, že když vstanu, bude to znamenat, že schvaluji, jak se se mnou zachází. A já to neschvalovala."

Čekala. Napětí ve voze houstlo. Běloch, který čekal na její místo, jen stál, nic neříkal. Čekala a cítila se sama. Někteří černošští pasažéři odešli, v předtuše problémů. Nikdo se jí nezastal, ani dva spolucestující, které znala. Nezlobila se: "Chápala jsem je."

Ale byla strašně opuštěná. Celý autobus si přál, aby se vše nějak vyřešilo, a všichni mlčeli. Sklopené hlavy, udivené, ale nevyřčené sympatie černých, nezúčastněnost bílých. Hlavně ať už je to jako normálně. Proč to dnes nemůže být jako vždycky? Napětí houstlo a vše se děsivě vleklo.

"Nechám vás zavřít," pohrozil řidič. "Udělejte to," odpověděla. Udělal to. A nejen to, policistům řekl, že na ni chce podat žalobu. Bylo to nejstupidnější rozhodnutí, které mohl pro věc rasové segregace udělat.

Nahlédnutí do duše aktivistky

Právě proto se o něco později v kanceláři vedoucího montgomerské pobočky Národní asociace pro podporu barevných lidí Edgara Nixona ozvalo: Tohle zatčení byl dar od Boha. Černošští aktivisté se totiž už dlouho snažili zviditelnit případy zatčení kvůli incidentům v autobusech, vždy ale ucukli, protože tušili, že by kauzy nezískaly podporu bílých. Teď věděli, že přišla ta pravá chvíle. Tentokrát se úřady zapletly se špatnou obětí, zhodnotila situaci pragmaticky tamní černošská univerzitní profesorka Joann Robinsonová.

Rosa Parksová totiž měla výtečný kredit. Vzdělaná, vdaná, pracující. Kromě toho, že měla na své straně pravdu lidskosti, požívala i to nejlepší renomé ve městě. Že tohle nebude jedna kauza z mnoha, tušili i policisté, kteří na řidiči vyzvídali, zda chce skutečně podat žalobu, zda mu nestačí, že ji vyvedou. Parksová zaslechla, jak se jej sugestivně ptají, zda na žalobě trvá. Je z NAACP, napovídali mu.

Ano, v jejím rozhodnutí hrálo roli i to, že byla angažovaná. I proto, že mohla splatit svůj velký dluh, který jako aktivistka měla. Celé roky přesvědčovala afroamerickou komunitu, aby se postavila proti. A lidé se zdráhali. "Teď se mi dostalo příležitosti, abych udělala to, o co jsem žádala druhé," ilustrovala své vnitřní odhodlání. Cítila zodpovědnost za komunitu – a svou vlastní. Nyní mohla udělat to, co kázala. Dostala příležitost, o níž snila. "Dlouho jsem cítila, že když mě vyzvou, abych uvolnila místo bílému, odmítnu," řekla později.

Aktivistické motivace její odmítnutí neznehodnocují. Naopak, jako aktivistka věděla, co ji může čekat. Řešila případy ponižování, bití na policii. Město Montgomery se považovalo za noblesnější, než aby potřebovalo Ku Klux Klan. Ilegální aktivity nebyly ve městě tolerovány, jejich práci měla odvádět policie, píše profesorka politických věd Jeanne Theoharisová a cituje tamního bílého pastora Roberta Graetze: policie byla podle něj přední frontou bílé segregační armády.

Bojkot

Spořádaně fungovala i justice, 5. prosince byla Parksová shledána vinnou, dostala pokutu deset dolarů plus čtyři navíc za soudní výlohy. To však nebyla poslední kapitola příběhu. Téhož dne Ženská politická rada Joann Robinsonové rozšířila po městě 35 tisíc letáků s výzvou k bojkotu veřejné dopravy: Prosíme, nejezděte autobusy.

Onoho dne pršelo, ale čtyřicet tisíc afroamerických obyvatel Montgomery autobusy nejelo. Do práce jezdili černošskými taxíky, nebo šli pěšky, někdy až 30 kilometrů. Parksová se proti rozsudku odvolala. Ale aktivisté se ptali: "Jak dlouho to lidé vydrží?"

Vydrželi to 381 dní. Pohár trpělivosti přetekl. A nešlo jen o strasti s dopravou, bílá nadřazenost měla pestrý válečný arzenál. Právo: pojišťovny rušily smlouvy černošským taxikářům a Afroameričané byli zatýkáni podle archaického zákona proti bojkotům. Násilí: černošské kostely byly zapalovány, bomby zničily domy Edgara Nixona a Martina Luthera Kinga.

Ale lidé už měli dost ustupování, tak jako Rosa Parksová. Vydrželi v bojkotu do července 1956, kdy obvodní soud shledal segregační zákony Jima Crowa neústavními, a vydrželi do 13. listopadu, kdy nejvyšší soud zamítl odvolání města Montgomery. De iure byla segregace zrušena.

Hrdinčin těžký život

Co nemohl rasismus vrátit "méněcenným" jako celku, vracel jim individuálně. Jako symbol hnutí za občanská práva byla švadlena Parksová vyhozena ze zaměstnání. Zaměstnavatelé nemají rádi potížisty. Bílí zaměstnavatelé tehdy neměli rádi obzvlášť černé potížisty. Její manžel odešel z práce poté, co mu šéf zakázal mluvit na pracovišti o případu své ženy.

Odstěhovali se do Hamptonu a poté do Detroitu. Sedmdesátá léta byla pro Parksovou noční můrou. Její muž, její bratr a její matka dostali rakovinu, v jeden den chodila na návštěvy do tří nemocnic. V roce 1977 zemřel Raymond a její bratr, o dva roky později matka. V roce 1995 její byt vyloupil afroamerický feťák. "Hele, nejsi ty Rosa Parksová?" zeptal se jí, než ji uhodil.

Po celou dobu od incidentu v autobuse vedla život aktivistky, přednášela a organizovala. Poslední roky dožila nemocná jak fyzicky, tak psychicky, trpěla demencí. Zemřela 24. října 2005 v bytě, kde ji nechal vlastník bydlet zadarmo, protože neměla na nájem.

"Jednali jste s ní s úctou, protože byla tak mírná a tichá, tak klidná," řekl o ní černošský poslanec John Conyers, jemuž dělala asistentku. "Byla velmi osobitý člověk. Rosa Parksová byla jen jedna." Jeden z jejích advokátů Clifford Durr dodává: "Byla velmi tichá a nenápadná, ačkoli měla divoký duch hrdosti."

,