Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Erdogan: od pouličního prodejce k vládci, který se cítí být králem

  11:00aktualizováno  11:00
Byl outsiderem z přístavní čtvrti, fotbalistou, starostou Istanbulu, vězněm, premiérem. Islamistickým radikálem i pragmatickým reformátorem, který oslovil řadové Turky i podnikatele, samozřejmě islamisty, ale i západní demokraty. Tayyip Erdogan se dostal z ulice až ke křeslu autoritářského prezidenta.

Recep Tayyip Erdogan je nemilosrdný vládce, který už teď změnil Turecko. | foto: Profimedia.cz

„Vyrostl tady,“ rozhodil rukama v roce 2003 při rozhovoru s redaktory listu New York Times holič Ibrahim Azak na istanbulském předměstí Kasimpasa. Vysvětloval tím, proč je stoupencem Tayyipa Erdogana. „On nevzešel z paláce. Když jde nakupovat, tašky si nese vždycky sám,“ dodal výmluvně na adresu politika z lidu.

Dnes by to už zřejmě neřekl. Nejen proto, že turecký prezident žije v paláci, jehož stavba přišla na 16 miliard korun a který se rozkládá na pozemku přesahujícím čtyři čtvereční kilometry.

Fotogalerie

Fakt, že to dotáhl ze špinavé ulice do nablýskaného prezidentského paláce, je působivou vizitkou, ale skončit jen u ní by bylo nepatřičné. Mnohem zajímavější je to, co se odehrálo během jeho putování vzhůru: procházel při tom totiž labyrintem, v němž se míchaly sekularismus s islamismem, autoritářství s demokracií, Východ se Západem, víra s byznysem.

Malý šéf, který musel líbat otci boty

Začít však přitom opravdu musíme ve čtvrti Kasimpasa, v ulici Altyumak číslo 15. Recep Tayyip Erdogan se tam v roce 1954 narodil zbožným manželům z Gruzie. Část dětství s nimi strávil v turecké provincii Riza, pak se vrátili do Istanbulu. Nebyla to idyla, Kasimpasa byla čtvrť plná bídy, rezivějících lodí, gangů a zlodějíčků. Erdogan však šikmé ploše odolal. „Byl to vážný a slušný chlapec,“ vzpomíná jeho vrstevník Ali Riza Sivritepe.

Něco z Kasimpasy se ovšem do Tayyipa zapsalo: tamní machismus, s nímž šla ruku v ruce horkokrevnost, hrdost hraničící s namyšleností a verbální nevybíravost. Zárodky alfa samce měl Tayyip v sobě už tehdy. „Každý jej tady respektoval a oslovoval ho Velký bratře,“ líčí Sivritepe.

A ještě jedna součást dětství jej formovala. Náboženský konzervatismus a patriarchální autoritářství. Kasimpasa, kde Tayyip pro přilepšení rodinnému rozpočtu prodával na ulici limonádu a sezamové pečivo, byla čtvrtí žen v čádorech, jimž se tam říká „carsaf“, a jeho rodina byla pevně vedená rukou otce Ahmeta. Jeho hněv Tayyip dokázal umírnit jen tím, že mu poníženě a omluvně líbal boty. Někdy však nepomohlo ani to, jednou otec synka za nadávání zavěsil za trest za ruce ke stropu. „Nikdy poté jsem už neklel,“ uvedl v rozhovoru Erdogan. A dost možná si odnesl lekci: mocí a silou se dají lidé ohnout.

Radikál, který schovává před otcem kopačky

Že se však do Tayyipovy duše důkladně vetkla víra, to je jisté. Vystudoval školu pro imámy a kazatele a naskočil do vlaku politického islámu. Nejprve v Národním svazu tureckých studentů, kde našel platformu pro antikomunismus a antisemitismus, poté se stal učedníkem Necmettina Erbakana a vedoucím mládežnické sekce jeho Islámské strany národní spásy. Erbakan byl architektem politického islámu, odmítal sekularismus následovníků zakladatele Turecké republiky Mustafa Kemala Attattürka i Západ a doufal v okopírování íránské islámské revoluce.

V Tayyipovi našel učenlivého a vášnivého stoupence. „Moji duchovní bratři, jejichž srdce bijí ve vzrušení z velké budoucnosti vítězství islámu!“ oslovoval hřímavě stranická shromáždění. Tayyip Erdogan byl zapálený řečník, ohnivý propagátor.

Istanbulská čtvrť Kasimpasa. Tady se dnešní prezident Turecka narodil. Na startu své politické kariéry měl díky tomu aureolu muže z lidu.

Istanbulská čtvrť Kasimpasa. Tady se dnešní prezident Turecka narodil. Na startu své politické kariéry měl díky tomu aureolu muže z lidu.

Stadion v Kasimpase dnes nese samozřejmě Erdoganovo jméno, hrával tady.

Stadion v Kasimpase dnes nese samozřejmě Erdoganovo jméno, hrával tady.

Hřiště, na nichž vedl své týmy k vítězství, však měl tehdy ještě dvě. Kromě politického kolbiště bojoval i na fotbalovém, plných jedenáct let byl poloprofesionálním hráčem. Ale potají, protože konzervativní otec by samozřejmě nesouhlasil. Radikální islamistický aktivista před ním proto schovával kopačky doma v uhláku. A kvůli otcově rázné opozici dal prý vale i nabídce angažmá od klubu Fenerbahce Istanbul.

Islamista, který hledá voliče v nevěstincích

Když byla Islamistická strana národní spásy vojenským pučem v roce 1980 rozpuštěna, na tři roky z politiky zmizel. Živil se jako účetní a později manažer. Do nového Erbakanova projektu Strany blahobytu však samozřejmě naskočil. Byl radikálnější než předchozí, našli se v něm i stoupenci vytvoření islamistického státu.

Spolu s Erbakanem vytvořil Erdogan jako šéf istanbulské stranické centrály silnou politickou lokomotivu. Apelovali jak na víru, tak na obecnou nespokojenost a špatnou sociální situaci těch, které kemalistická elita přehlížela. Dokázali dosáhnout tam, kam „bílí Turci“, jak se říkalo kemalistickým prominentním istanbulským rodinám ovládajícím státní soukolí, nikdy neměli důvod mířit.

Tandem však postupně začínal trpět nesouladem, Tayyip Erdogan uvažoval moderněji. To on přišel s nápadem rozšířit politiku mezi masy, ukázat opomíjeným lidem, že o ně je zájem, a že tedy mají důvod se o politický boj starat. A netrpěl ostychem ani přezíravostí.

Při své kampani na post istanbulského starosty chodil lákat voliče do kaváren, hospod, na diskotéky. A ano, o hlasy pro islamistickou vizi se chodil podle New York Times ucházet dokonce i do nevěstinců. Netrpěl rigidností a nenechal si fundamentalismem svazovat ruce, do své kampaně masivně zapojil ženy i sekulární muže. Zatímco Erbakan byl pořád součástí elity, vybraně oblečeným mužem z prestižní rodiny, Recep Tayyip Erdogan byl politikem, jehož zrodily masy. A neváhal se tak prezentovat.

A vyplatilo se to.

Imám? Robin Hood? Úspěšný manažer

V roce 1994 byl zvolen a mnohé to šokovalo. Byl prvním islamistickým starostou a signálem, že vliv islamistů překročil mešity. Sekularisté se obávali islamizace města, pro chudé byl Robin Hood, který se o ně postará. On sám o sobě mluvil jako o imámovi.

Pravda je, že ani jeho odpůrci nezpochybňují, že se osvědčil. Začal řešit chronické problémy metropole, do nichž se žádná předchozí radnice nezakousla. Poradil si s nedostatkem vody, přechodem na zemní plyn a zavedením ekologických autobusů snížil znečištění, vysázel stromy, snížil zácpy masivní výstavbou nových mostů, nadjezdů a silnic.

Vy věříte ve všemohoucího, já věřím ve všemohoucího, odpověděl prý Erdogan prezidentu Bushovi na otázku o svém vztahu k islámu.

Vy věříte ve všemohoucího, já věřím ve všemohoucího, odpověděl prý Erdogan prezidentu Bushovi na otázku o svém vztahu k islámu.

Ale na islamistickou agendu nezapomněl. V podnicích provozovaných městem zakázal alkohol, měl v plánu postavit velkou mešitu, ustoupil od něj až po protestech. „Chvalme Pána, my jsme pro právo šaría,“ citoval jej v listopadu 1994 list Milliyet. Když stát o tři roky později zrušil Stranu blahobytu kvůli ohrožování sekularismu, byl hlavním tahounem protestní kampaně. Nakonec ho stála svobodu.

„Mešity jsou naše kasárna, kupole naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci,“ recitoval verše nacionalistického básníka Ziya Gökalpa. A navrch přidal vlastní ostrá slova. Turecká společnost byla podle nich rozdělená na dva nesmiřitelné tábory: „Na ty, kteří stojí za Atattürkovými reformami, tedy sekularisty, a muslimy, kteří sjednotili islám s právem šaría“. A dodal, že islám je jeho kompasem a každý, kdo se pokusí potlačit modlitebníka, bude čelit explozi sopky.

Putoval za to v roce 1998 do vězení, kde nakonec místo vyměřených deseti měsíců strávil čtyři. Vulkán nevybuchl, ale k branám žaláře jej vyprovázely tisíce lidí. A pobyt za mřížemi plně využil k rozfoukávání ohně.

Vězení, rádce Žid a nalezený půvab Západu

„Ve vězení vyzrajete,“ prohlásil. On v něm vyzrál ve vlastním stylu, politicky. Dostávalo se mu totiž mimořádných návštěv. Do káznice v západní Thrákii se za ním totiž pravidelně vypravoval pan Cuneyd Zapsu, šéf holdingu Azizler. Byť byl stoupenec sekularismu, nesouhlasil s uvězněním kvůli básni. A cítil, že islamistický radikál má budoucnost, jen je třeba ho kultivovat. Když však Erdoganovi začal objasňovat, že mu agresivní protizápadní postoje škodí, měl prý pocit, že narazil na již připravenou půdu. Nebylo to těžké otáčení politického kormidla.

Síla národa: Bozpor plus Osmanská říše

Váha národa v mezinárodní politice spočívá podle Erdogana v jeho geostrategickém umístění a hloubce jeho historie. Obojí podle něj Turecko má, první proměnnou splňuje turecká kontrola Bozporu, druhou gigantická historie Osmanské říše. Svou politikou na ni chtěl navázat, označoval ji za neo-osmanskou. Vyznačuje se především pragmatickou proměnlivostí. Jednou je s Bašárem Asadem, poté proti němu, jednou zachovává přátelské styky s Izraelem, jindy je pro něj nepřítelem.

Trochu obtížnější byly schůzky s dalším jeho novým poradcem Izákem Alatonem, majitelem holdingu Alarko. „Myslel si, že svět ovládají Židé,“ vzpomíná potomek sefardských Židů. Erdogan však Abimu (v turečtině starší bratr), jak Alatonovi říkal, naslouchal. „Přesvědčili jsme jej, že členství v Evropské unii bude jedinou cestou, jak získat kontrolu nad armádou,“ shrnoval pro magazín Spiegel židovský poradce islamistického politika.

Na zastávce vystoupíme

Stoupal-li Erdogan nahoru do této chvíle zářně, odteď se rozletěl. V roce 2001 založil Stranu rozvoje a spravedlnosti (AKP), jen o šestnáct měsíců později s ní získal téměř dvoutřetinovou většinu v parlamentu. Pořád byl muž z lidu. „Váš bratr Tayyip je ́černým Turkem ́!“ pořád fungovalo. Kromě toho však začal oslovovat i ekonomické kruhy. Slovo „rozvoj“ nebylo v názvu jeho strany náhodou. Chtěl modernizovat stát i ekonomiku. Podle jednoho komentátora chtěl islám zformovat do obdoby protestantské etiky práce, která kdysi poháněla rozvoj kapitalismu v Evropě. Spojoval zbožnost s byznysem. Vycházel vstříc investorům, rušil regulace, platil dluhy, ekonomika rostla.

Nakonec zaskočil i ty, kdo nevěřili, že uspěje na mezinárodním poli. Turecko se stalo aktivnějším hráčem a pasovalo se do role mostu mezi Západem, s nímž ho měla spojovat demokracie, a Východem, který oslovovalo islámskou spřízněností. Snažilo se zprostředkovat syrsko-izraelský konflikt i uklidnit americko-íránský spor. Umně využívalo své polohy na šachovnici s plynovody. Západu zněla atraktivně představa, že je Turecko unikátním spojením islámu a demokracie, zejména poté, co začalo usilovat o členství v Evropské unii, a možným vzorem pro jiné země v regionu.

Holá represe. Erdogan nesnese nesouhlas, perzekuuje nepřizpůsobivé novináře, drtí justici, válčí s demonstranty. Takto zasahovaly jeho policisté proti demonstrantům v parku Gezi v roce 2013.

Holá represe. Erdogan nesnese nesouhlas, perzekuuje nepřizpůsobivé novináře, drtí justici, válčí s demonstranty. Takto zasahovaly jeho policisté proti demonstrantům v parku Gezi v roce 2013.

Neváháme, na čí straně stát. Libanonští stoupenci islamistické organizace Džamá Islámíja vyjadřují podporu Erdoganovi po údajném puči v červenci 2016.

Neváháme, na čí straně stát. Libanonští stoupenci islamistické organizace Džamá Islámíja vyjadřují podporu Erdoganovi po údajném puči v červenci 2016.

Během jeho celkem trojnásobného premiérování se však varovné hlasy množily. Právem. A nešlo jen o jeho výroky jako „Demokracie je jako tramvaj, je to prostředek k jistému cíli. A až přijedeme na zastávku, vystoupíme“. Justice inkasovala z Erdoganovy strany masivní politické intervence, tribunály vyšetřovaly „proti-islámské“ generály, právníky či žurnalisty. V roce 2012 stát odsoudil na tři sta lidí, kteří měli být zapleteni do údajného plánu na sekularistický puč, zatímco podle kritiků byla celá akce jen nástrojem k potlačení opozice. O rok později zemí prosvištěly nepokoje na taksimském náměstí proti autoritářským praktikám vlády a jejímu zasahování do sekularismu, které se setkaly s brutální státní represí. Na konci téhož roku země zažila korupční skandál, do něhož byl podle nahrávky zapleten sám premiér. Nic se samozřejmě nevyšetřilo.

V roce 2011 nechal Erdogan zbořit památník, který byl gestem k turecko-arménskému usmíření a odkazoval na genocidu, při níž bylo zabito na milion a půl Arménů. Konfliktu v Sýrii dlouho využíval k represi Kurdů, čelil podezřením z finanční spolupráce s Islámským státem, jemuž měl navíc dodávat zbraně.

Prohlašuje, že Ameriku objevili tři sta let před Kolumbem muslimové, to aby dal najevo, které náboženství si zaslouží dominovat. Takovým surreálným výrokům se dá pousmát, jiným však ne. Například když označil bezdětné ženy za méněcenné.

„Čistá strana“ a kult osobnosti

Premiérský úřad zastával Erdogan do roku 2014. O prezidentský se kvůli obrovským demonstracím na obranu sekularizmu v roce 2007 neucházel, ale v roce 2014 ano. Hlavou státu se stal v lidové volbě a funkce se ujal aktivně, chcete-li místo příslovce autoritářsky či diktátorsky použít eufemismus. Letos na jaře uprostřed zatýkání aktivistů a akademiků uvedl, že demokracie, svoboda, vláda práva jsou fráze, které již „nemají žádnou hodnotu“. Po červencovém údajném puči se snaží pod prezidentskou moc naakumulovat další a další státní funkce. (Přečtěte si o tom tady a tady) Tramvaj už možná podle něj přijíždí do zastávky.

A „černým Turkem“ již dávno není. Dnes už si tašky nenosí. V médiích se řeší shopaholismus, tedy posedlost nakupováním, jímž má trpět jeho žena. Abychom se vrátili k metafoře „černý Turek – bílý Turek“ ještě naposledy, Erdoganově straně AKP se přezdívá Ak Party, „Ak“ znamená v turečtině „čistý“. Ovšemže jako vyjádření toho, že už je dávno na druhé straně.

Erdogan jako by však již sám sebe nepovažoval za muže z tohoto, velmi přízemního světa, jakkoli vypočítavě, pragmaticky jedná a jakkoli se v něm kloubí islám s citem politického obchodníka. Buduje si kult osobnosti a má vyšší cíle. Vzhlíží k roku 2023, kdy uplyne sto let od založení kemalistické republiky. Chce být v onen rok ještě za každou cenu u moci, aby se definitivně zapsal do tureckých dějin minimálně stejně velkým písmem jako Mustafa Kemal Atattürk. Právě proto, že dědictví sekulárního kemalismu demontuje.

„Rozvinul v sobě druh ambicióznosti, který může mít jen outsider,“ říká jeho životopiskyně Cigdem Akyolová s odkazem na jeho původ. Ona touha po vzestupu podle ní vedla k odmítání jakékoli sebereflexe a kritiky, protože jen překáží, brzdí, ohrožuje. „Nikoho, kdo jej kritizuje, netoleruje. Je to pro něj jako urážka krále,“ uvedla.

Erdogan vyzval při puči v polovině července, aby lidé vyšli do ulic. Když se v noci vrátil do Istanbulu z přerušené dovolené v Marmarisu, vítaly ho davy lidí:

Autoři: ,




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.