Městečko Rhyolite v Nevadě přišlo o své poštovní směrovací číslo, a tedy i o nárok na oficiální existenci v roce 1920, ale v cestovních bedekrech je nesmrtelné. Každý rok sem míří desítky tisíc znuděných výletníků, kteří hledají, znavení okázalostí Las Vegas, něco odlišného. A „nejznámější město duchů“ jim to dopřeje. Kamenné ruiny mají zvědavým očím pořád co nabídnout.
Město, usazené na úpatí kopců Bullfrog Hills, se zapsalo do americké historie především jako sídlo s nejkratší dobou trvání. Do života vstoupilo v polovině roku 1905, na samý vrchol se dostalo o dvě léta později, aby hned následujícího roku odměřilo svůj strmý pád do zapomnění. Počínaje rokem 1908 byste poslední stálé obyvatele spočítali na prstech jedné ruky, byť jich tu ještě o sezónu dříve žilo a pracovalo kolem čtyř tisíc.
Za svůj vznik vděčí Rhyolite dvěma svérázným prospektorům. Jmenovali se Frank „Shorty“ Harris a Ernest „Ed“ Cross a do Nevady se vydali zbohatnout. Šli poměrně najisto. Rozhodně nepatřili mezi tuctové zlatokopy, zkoušející štěstí. Oba prý měli nadprůměrné geologické vzdělání, plastickou představivost a velmi dobrý odhad terénu. Zdejší 13,5 milionů staré vulkanické formace překryté paleozoickými sedimenty v okolí Bullfrog Hills, jimž dali právě oni jméno, je mocně přitahovaly.
„Všude tam leželo jasně zelené kamení, místy až tyrkysové, skvrnité. S velkými kusy žlutých žilek. Vypadalo to jako záda tropické žáby. A zespoda byly kameny černé jako uhlí, jako buvolí zadek,“ vyprávěli už jako důchodci v rozhovoru pro magazín Westways. Stačilo jim jen třikrát seknout krumpáčem a jejich týdenní lopotná cesta pouští Amargosa se hned zaplatila. Zlata tu pro dva bylo víc než dost.
Ocelový muž se zlatou vizí
Vzestup a pár měst duchů Základní osa příběhů o opuštěných důlních městech je vždy podobná a ve hře nemusí být nutně jen zlato. Legendární těžařské město Pulacayo v bolivijském Potosí prý vzniklo, když znavený poutník, pod kterým padlo zvíře vyčerpáním, našel obrovský stříbrný nugget. Strmý vzestup města, kde se horníci mohli osvěžit dovezeným francouzským vínem, ošatit anglickou módou nebo obout do italské obuvi, však časem vystřídaly nepokoje. Vlak sem prý zavážel myšlenky komunismu a touhy po zakládání odborů. Obojí majitelé stříbrných dolů nemilosrdně potlačovali. Revoluce si sem ale stejně našla cestu. A když zmizelo v roce 1950 stříbro? Zůstal jen opuštěný památník boje za sociální rovnoprávnost, ztracený tam, kde kdysi možná padla mula. Podobný osud stihnul i severochilské ledkové doly Humberstone, vybudované v nejsušší poušti světa. Zatímco ještě ve dvacátých letech se tu mohli horníci koupat v bazénu (v lokalitě, kde tři století nespadla ani kapka vody) nebo zajít do klimatizovaného divadla, od roku 1934 tu už nežil prakticky nikdo. Nitráty se totiž začaly vyrábět uměle a těžba uprostřed rozpáleného pekla ztratila smysl. |
Zaplatili těžařské povolení a pustili se kvapně do práce. Nebyli tu totiž sami. Zprávy o nálezu zlata se šířily až podezřele rychle a souběžně s nimi už začaly práce i na dva kilometry vzdáleném Montgomery Shoshone Mine. Jejich konkurence si vedla o poznání lépe, protože za jejich těžařským dílem stál kapitál a technika průmyslového magnáta Charlese M. Schwaba. Jeho konglomerát Bethlehem byl druhým největším výrobcem americké oceli a Schwab uměl dobře investovat i do zahraničních projektů. Třeba do budování Transsibiřské magistrály nebo výstavby válečných lodí. Mimochodem, univerzální ocelové traverzy „íčka“ (v tehdejší době ještě zvané „háčka“) jsou právě jeho vynálezem. Ne nadarmo se mu přezdívalo Ocelový muž. Byl chladný a bez emocí.
Pochybná romantika dob Divokého západu a jeho věčně hladových, zapáchajících a zaprášených zlatokopů se mu hnusila. Ve dvacátém století už podle něj nemají tyhle rekvizity minulosti místo. Proto se rozhodne dát těžbě zlata pod Bullfrog Hills řád a svým kopáčům nechá vybudovat celé moderní město. Ano, Rhyolite.
Zatímco dobrodruzi jako Ed Cross nebo Shorty Harris živoří u svých jam v plechových a sluncem rozpálených boudách, zaměstnanci dolu Montgomery Shoshone mají k dispozici veškerý servis. A také zábavu po práci. Během několika měsíců tu vyrostou nejen ubytovny, kantýny a bary, ale celé moderní sídlo. Na pomezí pustin Údolí smrti, Nevadské pouště a pouště Amagrosa je to něco skutečně nevídaného.
Důl nad zlato
Schwab nechá až do Rhyolite přivést železnici. A telegrafní sloupy, které brzy nahradí dráty telefonu. Neváhá nechat vybudovat desítky kilometrů dlouhý přívod vody z „civilizace“. Zlatokopecká osada se skutečně promění k nepoznání. Ale to mu nestačí. Ve městě jsou brzy k vidění první elektrická světla, která osvětlují ulice v noci. Staví se tu nemocnice a škola pro děti zaměstnanců. Přibývají obchody a dílny.
Schwab přitom není žádný filantrop. Věří, že se mu každá jeho investice bohatě vrátí. Na základě odhadů geologů věří tomu, že jedna tuna vytěžené zdejší zeminy v sobě nese potenciál zlata za tři tisíce dolarů. Dnes by to bylo kolem 80 tisíc.
A zatím jde všechno podle plánu. Rhyolite se dynamicky rozrůstá, a v roce 1906 se po jeho ulicích pohybuje něco mezi 3 500 až 6 000 lidí. Ve svém díle se zakladatel trochu vidí. Staví pro budoucnost, a proto jsou tu všechny domy postaveny z kvalitního lomového kamene, chodníky z betonu. Žádné dřevěné špeluňky a prašné cesty. Všechny světové novinky si sem rychle najdou cestu. První auta, tramvaje i telefonní budky.
Ke konci roku už tu také fungují tři banky a stálá pobočka burzy. Policejní stanice, sídlo placených profesionálních hasičů, veřejný krytý bazén, dva kostely. A také tři tančírny, sídlo místních novin nebo budova opery. Americké deníky píší o „Zázraku uprostřed pouště“ a „Chicagu Divokého západu“. Slavné operní pěvkyně z Evropy si v novém světě plánují turné mezi New Yorkem, San Franciskem a městečkem Rhyolite.
Takto vypadalo město Rhyolite ještě v roce 1909.
Peníze tu dělají další peníze, alespoň tak se Schwab na veřejnosti tváří. Pravdou ale je, že výnosy z dolu Montgomery Shoshone postupně klesají a ani v okolních dolech není situace jiná. Je na čase spočítat si ekonomickou rozvahu a rozebrat náklady a zisky. A Ocelový muž, který se dosud v podnikání nemýlil, vidí, že je tady hluboce v červených číslech. Nechal se příliš unést svým snem na stvoření města uprostřed pouště. Důl mu sice zatím vydělal jeden milion dolarů, ale tolik už také investoval do města.
Když se zatřásla země a burza
V květnu roku 1906 zažije Kalifornie nebývale silné zemětřesení. Prakticky 80 procent domů v okolí San Franciska je srovnáno se zemí. Ačkoliv ve 400 mil vzdáleném Rhyolite spadlo jen pár tašek ze střech, apokalyptická panika se přenáší i sem.
Co je ale horší, všichni bankéři, investoři, burzovní makléři a spekulanti, kteří ve Frisku prodělali během jediného dne kvůli přírodní katastrofě jmění, jsou teď o poznání opatrnější. Nikdo teď nechce vrážet peníze do ambiciózních a riskantních projektů. Třeba do rozvoje pochybného města, které vyrostlo uprostřed pouště, byť údajně stojí na zlatě.
Není prostě čas na velké sny a utrácení. Zvlášť, když se začínají šířit nepodložené zvěsti, že zlata pod Bullfrog Hills zase možná tolik není. A zemětřesení, které finančními ztrátami poznamenalo i Charlese M. Schwaba, jej donutilo dosavadní podobu Projektu Rhyolite přehodnotit.
Neobvyklá místa světa
Cementerio del Norte - hřbitov, kde živí našli klid vedle mrtvých Fauzdarhátský přístav - vrakoviště lodí z celého světa |
Předně, původní výtěžnost neraženého kovu, která činila 23 dolarů za den na dělníka, poklesla v průběhu několika měsíců na pouhé tři dolary. Takové věci se stávají: obvykle je zapotřebí kopat jinak a jinde, třeba v hlubší ložiskové vrstvě.
Jenže správní rada dolu se obává, že původní odhad výtěžnosti byl víc než nadnesený. Bez vědomí Schwaba si proto pozvou experta z Velké Británie, který je k hodnotě dolu ještě skeptičtější. Hovoří o výtěžnosti pětasedmdesát centů. Když se pak zuřící průmyslník dozví, že „ta přenádherná a vysoce hodnotná hornina v sobě nechová nic, co by stálo za řeč“, udělá nad dosud štědře sponzorovaným Rhyolite kříž.
Je třeba šetřit. Vlak do města už nebude jezdit třikrát za den, místní noviny se teď tisknou v Las Vegas a dovážejí se a operní pěvkyně už o zdejší představení nemají zájem. Zprávy o výsledcích průzkumu si pochopitelně šeptem předávají dál sami horníci. Zlatá žíla prý vyschla.
Poslední ať zhasne
Rok 1907 je v amerických dějinách veden jako období hospodářské krize. Hroutí se finanční trhy a peníze nazbyt rázem nikdo z milionářů nemá. Banky a burzovní dům omezují provoz a končí. Schwab nemůže nalézt nikoho, kdo by se na rozvoji a udržování sídla podílel. A sám ho už dotovat nechce.
Město, které zazářilo jako jasná hvězda, teď noční oblohou padá k zemi. Život v poušti není bez silného zázemí možný. A když se jednoho dne vynoří bezejmenný horník z šachty Montgomery Shoshone s prázdnýma rukama se slovy „Už tam nic není!“, je hotovo.
Během několika týdnů město opouští prakticky všechny námezdní pracovní síly. Dobrovolně. Nejsou peníze, není za co nakupovat. Obchody bez zákazníků zavírají a lidé se houfně stěhují pryč. Ti, kteří tu žili nejdéle, se pořád zdráhají. Ale když na začátku roku 1908 definitivně vypnou světla v nočních ulicích, protože jejich provoz je neekonomický, končí i jejich naděje. Rhyolite zhasnul.
Důl Montgomery Shoshone je sice v chodu až do roku 1911 (dva roky z toho je ve ztrátě), ale tou dobou už město dávno zeje prázdnotou. Pak ukončuje provoz. V roce 1922 tu za senzací cestující novinář z Los Angeles Times najde jen jednoho obyvatele, dvaadevadesátiletého důchodce. Poslední žijící obyvatel města duchů, které si bere písek zpět.
Mimochodem, Frank „Shorty“ Harris a Ernest „Ed“ Cross, kteří přispěli k založení zlatého města v poušti, nikdy nepřestali věřit, že drahocenného kovu je pod zemí navzdory klesajícím výnosům pořád dost. A budoucnost jim dala za pravdu. Společnost Bond Gold tu na základě vlastního průzkumu obnovila v roce 1988 těžbu, jen kilometr od Bullfrog Hills. Od té doby se tu vytěžilo přes 2 800 000 tun zeminy a získalo přes dvacet tun zlata. Městu Rhyolite nezlomilo vaz nedostatek zlata, ale spíš chabá důvěra jeho vlastních obyvatel.
