Když se škvírou soukal 27. července 1947 v ranních hodinách do hlubin ledovce, cítil, jak se ledové masy kolem něj hýbou, a slyšel zlověstné praskání. Jako by mu ledové vězení posměšně vyhrožovalo: „Vstoupit do mé říše bylo příliš troufalé a budeš za to pykat.“
Richard Butson ale postupoval vpřed, centimetr za centimetrem, dolů, kde vězel zaklíněný americký přírodovědec Harry Clochy-Peterson. Byl stejně jako Butson účastníkem výzkumného programu, při němž se spojila britská expedice vedená majorem Butlerem a americká skupina Finnea Ronneho. Butson s kolegy doufali, že jejich hazardérská snaha není od samého začátku marná, jistí si ale být nemohli.
Peterson totiž v ledovém vězení vězel už dlouhých dvanáct hodin. A zevnitř ledovce nebyly slyšet žádné signály, které by záchrannou misi ujistily, že ještě žije a spolu s ním i šance na jeho záchranu.
Horor uvnitř ledovce
Peterson spadl do ledovcové štěrbiny asi deset kilometrů od základny expedice. Měl s kolegou dopravit na základnu potraviny, kvůli špatnému počasí se ale rozhodli pro návrat. Po nešťastném pádu dovnitř ledovce jeho druh místo označil a vydal se pro pomoc, záchrannou misi ale poté ztěžovala tma, takže malou, nenápadnou štěrbinu, která se stala Petersonovi osudnou, našli až druhého dne ve čtyři hodiny ráno.
Butson se okamžitě, bez váhání nabídl, že se úzkou průrvou za uvězněným Američanem spustí. Cesta však byla tak úzká, že mu trvalo desítky minut, než dvaatřicet metrů zdolal – pak pod sebou Američana uviděl. Vězel hlavou dolů, zastavil se v pádu, když tělo neproletělo příliš úzkým otvorem. Zužující se stěny průrvy mu nakonec zachránily život, nebýt toho, že jeho pád zastavily, by skončil roztříštěný někde dole.
Teď ale těsné podmínky bránily zachránci, aby Petersona vytáhl. Butson vzpomínal, že mezi stěnami trhliny a jeho tělem byl prostor jen o málo větší než jeden centimetr. Aby se dostal blíž k vězni ledovce, musel se zbavit několika vrstev svého oblečení. Po celou hodinu poté odlamoval ze stěn střípky ledu, aby si vytvořil více místa, trpělivě, kousek po kousku. Šlo to mizerně.
A všude kolem něj se ozývaly hlasy tun ledovcových mas. „Zatímco jsem jej vysvobozoval, bylo slyšet hlasité praskání a dunění pohybů ledovce, jejich tlak jsem cítil přímo na svém těle,“ vzpomínal později. Neustal však a nakonec kolem Američana vyhloubil dost prostoru na to, aby mu kolem stehem uvázal smyčku záchranného lana a jejich těla se mohla v průrvě vyhnout. Ukázalo se, že Peterson není zraněný, jen v šoku a strašlivě vyčerpaný, vědomí ale neztratil.
Když se kolegové nahoře chystali zatáhnout za provaz, neslyšeli, že je Butson křikem instruuje, aby tahali opatrně, pomalu. „Ze zaklíněné pozice tak vystřelil jako zátka z lahve šampaňského,“ popisoval. Záchranná mise měla přinést ještě jeden dramatický moment, to když se zdálo, že se Petersonovo tělo vysmýkne ze smyčky a zřítí se zpátky dolů přímo na Butsona. Oko ale vydrželo a záchranáři vytáhli Petersona šťastně ven, aby jej Butson následoval a poskytl Američanovi první pomoc.
Za záchranu mi nabízela dceru
Za svůj odvážný čin dostal Arthur Richard Cecil Butson v listopadu roku 1948 od krále Georga VI. Albertovu medaili, kterou mu stát v roce 1972 vyměnil za Jiřího kříž. Neměla to však být jediná odměna, která se mu mohla dostat. Vděčná matka zachráněného Petersona mu prý nabízela – sňatek s Petersonovou sestrou. „Byl v tom ale háček, já už jsem ženatý byl!“ smál se Butson. Paní Petersonová mu prý proto alespoň posílala balíky s jídlem.
V roce 1952 se Richard Butson, jemuž nikdo neřekl jinak než Dick, přestěhoval do Kanady, kde působil nejprve jako civilní, poté jako vojenský lékař. A dobrodružnou povahu si uchoval, v pětapadesáti se naučil skákat padákem a dlouhé roky se věnoval horolezectví, v Antarktidě, v kanadských horách, Alpách, vedl ale též expedici v Hindúkuši. Butsonův hřeben v Antarktidě nese právě jeho jméno.
A medaile, kterou dostal za svou záchrannou misi v Antarktidě, nebyla jeho jediná. Byl vlastně jejich sběratelem, za své vojenské i lékařské úspěchy jich obdržel celkem jedenáct, včetně například zlaté a stříbrné jubilejní medaile královny Alžběty II. Pokoušel se též o štěstí v politice, v roce 2003 kandidoval za kontroverzní, nacionalistickou stranu Confederation of Regions Party. Na politickém kolbišti se mu ale vedlo podstatně méně úspěšně než v horách a armádě, skončil jako úplně poslední ze šesti kandidátů.
