Poprvé jste se scenáristou Peterem Morganem spolupracovali na snímku Duel Frost/Nixon. Kdy vám řekl o příběhu Rivalové?
Bylo to už dávno, ihned mě to zaujalo. Byli jsme spolu jen tak na snídani v Los Angeles a řekl mi, že teď dělá na tomhle. A já na to: "To je fantastický svět." Já tedy nejsem žádný velký fanoušek závodů, ale poslat diváka přímo do kokpitu a do hlav těchhle dvou kluků, to podle mě vypadlo velmi slibně. V té době už o Rivalech Peter jednal s jiným režisérem, ten však nakonec začal točit něco jiného, tak byl scénář volný. Peter věděl, že mám zájem, proto jsme se do toho pustili.
Říkáte, že jste tehdy nebyl žádný fanoušek formule 1. Co pro vás tyto závody znamenaly?
Velkým fanouškem formule 1 je George Lucas, tak před sedmi osmi lety mě na závod pozval. Ale opravdový fanoušek se ze mě stal, až když jsem seděl vedle Nikiho Laudy a díval se s ním na závody v televizi. Komentoval, co se na okruhu děje dopředu, než se to stalo. Předvídal, co ten který závodník udělá a co se s auty stane... Byl minuty napřed před televizními komentáři! Bylo to fascinující. Začal jsem chápat, že závody jsou něco mezi špičkovou technologií a přední atletikou.
Sedmdesátky: sexy doba otevřených možností
Věděl jste o tom, jaká rivalita panovala v sedmdesátých letech mezi Huntem a Laudou?
Ne, dozvěděl jsem se o tom až později.
Líbilo se vám i posazení děje do sedmdesátých let?
Byla to sexy doba po revolučních šedesátých letech a před osmdesátkami, kdy přišla hrozba AIDS a zabrzdila sexuální revoluci. Hodně se toho dělo, doznívala šedesátá léta a nově nabyté svobody začaly mít jasnější obrysy. Rostla moc médií a měnila naše vnímání celebrit, hrdinů i nás samých. Bylo to fascinující svobodné období a hodně lidí tenkrát vyhořelo, protože pravidla byla ta tam, hranice se posouvaly a napínaly a lidé se dostávali na nová neprozkoumaná teritoria.
Právě James Hunt je téměř prototyp člověka, co žil na plný plyn. Snažil jste se neklást moc důraz na jeho pití a oblibu žen, aby to nebylo pro diváky zavádějící?
Peter na to při psaní scénáře hodně myslel. Když s lidmi o Jamesovi mluvíte, zjistíte, že ho všichni hluboce milovali a respektovali, i přesto, že někdy mohl šokovat nebo že se choval nespoutaně. Nikdo o něm neřekl nic zlého, a to jsme s Peterem vyslechli hodně těch, co ho znali.
Byl však v osobním životě podobný bouřlivák jako byl na trati.
Ano, velký rozdíl v tom nebyl. Zato Lauda byl profesionální sportovec a kariérista a ambiciózní profesionál. Nechtěl jsem upravovat nebo přikrášlovat to, jaký James byl. Mohlo by to překroutit nebo ovlivnit celý příběh, a tak je to tam jen do té míry, abychom ho pochopili i v tomto ohledu. Víme, že za svůj životní styl zaplatil emočně, stejně tak jako Lauda zaplatil za svůj jednostranný pohled na věc a emoční mělkost. Oby zaplatili za své ambice, tak to bývá.
"Nakonec jsem si sám zasmykoval"
Mluvil jste o tom, že film vchází jezdcům do hlav. Jak jste jim do nich nahlédl vy?
Jednou mi Niki Lauda řekl, jak je jeho "zadek šťastnej když sedí ve formuli". A já si říkal: "Tak moment, v tom musí něco být." Mluvil jsem pak s různými závodníky o tom, co zažívají na trati, co cítí. A uvědomil jsem si, že jejich dobré a špatné dny závisejí na tom, jak cítí svůj vůz či trať, zda se soustředí na sto procent. Začal jsem závody vnímat na základě toho, jak se ten den závodník cítí.
Věděl jste od začátku, jak zpracovat závodní momenty technicky?
Ze začátku jsem si myslel, že budeme dělat víc počítačové grafiky, že budeme točit auta, ale ne nijak moc zblízka, že to všechno nahradí počítačová grafika. Že vezmu skutečné auto a pak ho propojím počítačovou grafikou při záběrech z předjíždění nebo při záběrech z velké blízkosti. Ale před natáčením jsme se byli podívat na závody na Nürburgringu a já viděl závodníky, jak jedou naplno a smykují s těmi auty v hodnotě několika milionů dolarů.
Zkusili jste to s nimi?
S několika z nich jsme se sešli a zkoušeli jsme natočit momenty, kdy se předjíždějí. Nebyli to kaskadéři, proto jsme to nijak nepřeháněli. Poprvé jsem ale viděl, co to je zrychlení a jakou sílu představuje. Pak jsme si to vyzkoušeli s našimi kaskadéry, kteří jezdili v replikách formulí. Nebyly o moc levnější, stejně jsme je nemohli zničit, ale byly naše.
Nakonec jste tedy točili i čistě na kameru.
Vozy se mohly lehce dotýkat, točit, smykovat, předjíždět, ano, najednou jsme točili hodně čistě na kameru. Naštěstí jsme neměli žádné větší problémy, ale ten pocit, že se něco může pokazit, ve vás zůstává. Nejde ani tak o řidiče, jestli to zvládnou za volantem, může se pokazit něco mechanického. Měli jsme tam i pár neplánovaných smyků v dešti, jeden z nich se dokonce dostal i do finální verze filmu. Ulevilo se mi, když to bylo za námi.
Taky jste si na závodní trati s formulí zasmykoval?
Ano, absolvoval jsem kurz a přesvědčil ještě pár další lidí, aby si to vyzkoušeli, chtěl jsem, aby věděli, jaké to je. A když jsem si to vyzkoušel, pochopil jsem tu sílu, kterou máte najednou k dispozici, která se vůbec nedá srovnat s řízením rychlého auta někde na ulici. Je to, jako by vás někdo tlačil, je to velká lehkost, volant je ohromně citlivý. A to byla jen cvičná auta, ani to nebyla pravá závodní. Kdosi to přirovnával k řízení plnokrevníka na dostizích. Nikdy ho nemáte zcela pod kontrolou.
Stačí malý detail a…
… a auto jede jinam. Je tak postavené, ze sta procent ho musí ovládat řidič. Obyčejná auta, která řídíme, jsou postavená jako snadno ovladatelná, v podstatě nás sama odvezou tam, kam potřebujeme. Tohle je pravý opak. Nemůžete to pustit ani na rovném úseku, udržet se na trati není hračka.
Snažili se Chris a Daniel odřídit většinu scén za volantem sami?
Nejezdili nic složitého, ale museli umět vjet rychle do boxu a zastavit. Měl jsem namířené kamery tak, že ve chvíli, kdy zvedli hledí na přilbách, vidíte, že jsou to skutečně oni. A pak jsem chtěl, aby si hledí zase stáhli a vyjeli z boxu ven. A to je nebezpečné, protože vám okolo stojí lidi. Něco z toho jsme doplnili počítačovou grafikou, kdy jsme je posadili do makety, a pak kolem nich dostavěli pasáže na trati. Ale stejně tak tam máme scény, kdy jedou sami a rychle a kdy vjíždějí do cílové rovinky s lidmi kolem sebe. Toho je ve filmu hodně. Ale netočili taková ta těsná předjíždění a nic nebezpečného, to ne.
Pro výsledný obraz filmu Rivalové jste použil i archívní záběry ze závodů.
Někdy jsme si s tím hráli jako ve Forrestu Gumpovi, vzali jsme současná auta a počítačovou grafikou k nim doplnili archivní záběry se všemi detaily, které jsme potřebovali. Je to naprosto převratný filmový počin, směřuje k tomu, aby se diváci cítili, jako by to bylo natáčené v roce 1976.
Film obsahuje i pečlivou rekonstrukci Laudovy nehody z Nürburgringu. Použili jste archivní záběry i na ni?
Napodobili jsme je. S touhle scénou jsme si hodně hráli a všechno dopodrobna připravovali, onu pasáž jsme vykreslili, co nejpečlivěji to jen šlo. Byla to nejpečlivější práce v mé kariéře.
Nevyhnul jste se ani scénám, kde Laudu dávají po nehodě dohromady.
To bylo pár moc depresívních dní. Točili jsme to ve skutečné nemocnici a skutečné nemocnice jsou vždycky strašidelné. A celý ten jeho protetický make-up byl tak realistický... Náš film je zábavný, ale tyhle tři dny v nemocnici na nás, myslím, hodně sedly.
Co byste chtěl, aby si diváci z Rivalů odnesli?
Můj vzkaz zní: I pokud o tom sportu nic nevíte nebo je vám ukradený, zaujmou vás lidské osudy a drama za nimi. A to, jaký tenkrát byl svět. A pokud závodům rozumíte, oceníte, že ta veleúspěšná sezona byla uchopena s úctou a velkou autenticitou.
