Okamžiku, kdy umělé bytosti vdechl fantasta u Kanady život, předcházely dva roky práce a jeho projekt jej stál asi 420 tisíc korun.
Jeho výsledkem je Aiko, 32 kilogramů těžká a 152 centimetrů vysoká žena-robot. Umí na 13 tisíc jednodušších frází v angličtině a japonštině, zvládá základní matematické operace, dokáže rozpoznat obličeje, barvy, cítí doteky a umí třeba i identifikovat léky. "Má všechny smysly kromě čichu," říká Trung
Aiko by se podle něj hodila jako recepční, může ale i podávat pokrmy či léky pacientům či jim krátit dlouhou chvíli četbou.
Kromě vizí ohledně využití své umělé ženy však musel její stvořitel novinářům vysvětlovat i to, že jeho úmysly jsou zcela nedvojsmyslné a čisté. První, co na Aiko zarazí, je totiž její anatomicky "předpisové" tělo, hluboké oči a sexy vlasy na ramena.
Programátor však tvrdí, že jeho projekt byl sexuálních úmyslů zcela prost. Chtěl jsem jen, aby se její design co nejvíce blížil lidské bytosti, proto vypadá takhle, objasňuje Trung.
Připouští však, že Aiko lze naprogramovat i tak, aby dokázala imitovat orgasmus. "Teoreticky je toho schopná, a pokud ji lidé budou chtít využít takhle, je to na nich."
Současná Aiko se však vzpírá tomu, být sexuálním objektem. "Nemám ráda, když mi saháš na prsa," říká, když ji vynálezce chytá za ňadro.
A faktem je, že se Trungovy úvahy, co se využití Aiko týče, ubírají zcela jiným směrem. "Mýt okna, toaletu (to nesnáším), připravit jednoduchou snídani (vejce a slaninu), masírovat mi záda a krk," vypisuje seznam úkolů, které by Aiko rád naučil, její otec-stvořitel na svém webu.
