Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nebyli jen oběťmi. Romové, zapomenutí hrdinové protinacistického odboje

aktualizováno 
Historie se k nim zachovala stejně nespravedlivě, jako se k nim mnohdy staví současnost. Ze statečných Romů, kteří bojovali jako partyzáni či vojáci proti nacistům, se stali neviditelní hrdinové. O jejich příběhy odvahy zůstaneme ochuzeni. Desetiletí totiž nikoho nezajímaly a dnes už téměř není nikdo, kdo by je vyprávěl.

O kouscích zpravodajce Antona Facuna se povídaly legendy. | foto: archiv Mileny Hübschmanové /Triáda

„Přišli Němci, aby sebrali chlapy, táta si jen stihl vzít čepici a už utíkal do lesa. Pamatuji si, že pršelo,“ vybavuje si Regina Dunková z Bíliny. Bylo to v Benkovcích ve východoslovenském okrese Vranov nad Topľou, přesné datum si nepamatuje. Otce poté roky neviděla, přidal se k partyzánům, dostal se do Sovětského svazu, kde vstoupil do Svobodovy armády a s ním se probil zpátky na Slovensko. Přežil. Ještě dva roky poté zůstal v armádě, pak nastoupil do továrny.

Fotogalerie

„Vybavuji si ho, jak nás děti objímá a říká: Jakou já mám radost, že žijete v pokoji a míru,“ přidává vzpomínku jeho vzdálený příbuzný Michal David z Dubí. „Tehdy jsem nechápal, proč to říká, ale mělo to velkou sílu.“ A dodává, že vzdor proti nacistům z něj nevyprchal. „Jednou na nějaké oslavě padlo jméno Hitler. Můj prastrýc byl už starý, šedivý chlap, ale rozrazil celou místnost. Ty vado, byl bez sebe. Nemohl to ani slyšet.“

Nepřizpůsobiví: nacistům se postavili se zbraní v ruce

Lety, Hodonín, Osvětim II. – Birkenau, ale i Buchenwald, Ravensbrück, epidemie, hlad, mlácení, plynové komory. Na Slovensku bití od slovenských gardistů, vyhánění z osad do lesů, pracovní tábory, podvýživa, nemoci, upalování zaživa německými vojáky. Utrpení, které Romům přinesli nacisté a válka, jsme se již téměř uvolili uznat. Romský holokaust, který v Česku vyhladil devadesát procent romské populace, má své jméno – Romengro murdaripen.

Ale pořád nemáme dost respektu, znalostí a sebevědomí, abychom dokázali vidět, že Romové nebyli jen bezbrannými oběťmi. Na rozdíl od mnoha bílých Čechů, kteří se době a režimu přizpůsobili, se totiž mnozí z nich postavili nacistům se zbraní v ruce. Pravda, v Česku jen výjimečně, pokud se jim povedlo vyhnout se internaci, nebo utéct z cikánských táborů. Na Slovensku měli větší šance: buď se přidávali k partyzánům, nebo se dostávali do vojska Ludvíka Svobody jako dezertéři ze slovenské armády či jako váleční zajatci.

Osudy dvou z nich se staly svého druhu legendami, byť jen pro ty, kdo mají

70 okamžiků druhé světové války

otevřené oči.

Rom ve službách amerických zpravodajců

„Hanko, pojď, tam je plakát,“ vzpomíná, jak ji v roce 1944 vyzval gazda, v knize Po Židoch Cigáni Anna Virágová. Těch plakátů byl plný kraj a byla na nich fotka jejího bratra. Úřady ho hledaly a vypsaly na něj dokonce odměnu. Neuvádí, jak vysokou, zajímavá však pro udavače jistě byla. Anton Facuna byl totiž na oplátku více než zajímavý pro nacisty. Byl vyškoleným specialistou amerického Úřadu strategických služeb (Office of Strategic Services, OSS), předchůdce dnešní CIA, pro zvláštní operace.

Jeho válečná sága by vydala na knihu. Nejprve byl v roce 1941 jako voják slovenské armády nasazen v Sovětském svazu, v roce 1944 poté v Itálii. Tam se mu po měsíci podařilo dezertovat k partyzánské skupině Rinaldo a nakonec se Rom ohlásil u československé vojenské mise v Římě. A když OSS hledala dobrovolníky pro zvláštní operace, přihlásil se a byl přijat s otevřenou náručí.

Akce na sebe nenechala dlouho čekat: 7. října 1944 jej při operaci s názvem Day, která měla podpořit Slovenské národní povstání, spolu s pěti americkými kolegy vysadila na letišti Tri Duby americká “létající pevnost“ B-17. Následoval přesun do Bratislavy, kde Facuna učil slovenské důstojníky zacházet s americkými zbraněmi. Tony, jak mu Američané říkali, měl falešné dokumenty na jméno Anton Novak a fungoval jako tlumočník, průvodce, hlavně však jako průzkumník, zvěd. Skupina se nakonec usadila v oblasti Zvolenská Slatina – Piešť a Tony byl celkem třikrát vyslán pro sběr informací za frontu, několik kilometrů hluboko do oblastí obsazených Němci. Přes frontu chodil, i když byl již vyzrazen, a o jeho sebevědomých a troufalých kouscích, které prováděl nacistům před očima, se vykládaly legendy.

Ve Zvolenské Slatině zůstala skupina Day i po potlačení povstání. Poté, co jejich slovenští spolupracovníci při zostřených výsleších vyzradili jejich úkryt, však čtyři členy operace nacisté pochytali. Facuna se zachránil a jeho válečná epopej pokračovala dál. Podle některých pramenů se dostal do Budapešti, kde pro utajení začal hrát v hudební skupině a kde měl provést bombový útok. Nakonec doputoval jako vlk samotář na základnu OSS do Jugoslávie, kde předkládá osobní známky pětadvaceti německých vojáků, které měl zabít. O něco později je předává na americké základně OSS v jihoitalském Bari. Po konci války obdržel Pochvalné uznání od americké vlády.

Po válce pracoval jako vedoucí odboru výstavby v Šamoríně, technik, projektant a kolaudátor. Bojovníkem zůstal i po válce, tentokrát za Romy. Stal se prvním předsedou Zväzu Cigánov-Romov na Slovensku a pracoval na romsko-slovenském slovníku. Dokončit ho však nestihl, v roce 1980 zemřel.

Partyzánský vůdce: Nechtěl jsem se jen skrývat, chtěl jsem boj

Oné lesní partyzánské skupině, která se dala v září roku 1943 dohromady, nikdo mu neřekl jinak než Černý oddíl nebo Skupina Černého. V jeho čele stál totiž Rom, černý jako asfalt.

Josef Serinek byl se ženou a pěti dětmi deportován do tábora v Letech v srpnu 1942, jen o necelé dva měsíce se mu podařilo uprchnout. Skrýval se v lesích a doputoval až na Českomoravskou vrchovinu, měl ostatně zkušenosti. Na válečné šílenství jatek první světové války totiž tehdy rozumně odpověděl útěkem z armády a skrýval se poté v romské skupině dezertérů v Českém lese.

Po útěku z Let mu však nešlo jen o přežití. Chtěl se postavit nacistům i jejich českým posluhovačům. „Já jsem chtěl boj, kdyby šlo jen o nějaké schovávání, tak bych tam nebyl,“ vzpomínal. Začal dávat dohromady partyzánskou skupinu, hlavně z uprchlých sovětských zajatců.

Legendární partyzánský velitel Josef Serinek vedl Černý oddíl.

Legendární partyzánský velitel Josef Serinek vedl Černý oddíl.

V červnu 1943 je již v kontaktu s jednou z největších českých nekomunistických odbojových organizací Radou tří, v září roku 1943 má jeho oddíl už osmadvacet členů. Opatřuje si zbraně, ukrývá se na Vysočině v síti zemljanek v Haklově lese, na Kutinách, u Daňkovic i u pod Ubušínkem, u Věcova a u Krásného. Celkem prošlo jeho oddílem na 150 utečenců. V říjnu 1944 je pověřen vedením trestné výpravy na četnickou stanici v Přibyslavi v reakci na to, že tamní strážníci zastřelili jednoho z vůdců Rady tří, generála Vojtěcha Lužu. Partyzáni stanici obsadili a po improvizovaných výsleších všechny četníky ve sklepě popravili.

Jeho oddíl se poté rozdělil. Sovětští partyzáni se stali součástí skupiny Jermak, čeští skupiny Doktor Miroslav Tyrš. Serinek se účastnil osvobozování vojenského lazaretu v Bystřici pod Pernštejnem či přepadení tamní školy. „Serinek byl úžasně dobrý člověk,“ vzpomíná na něj v knize Bořivoje Nebojsy Jak to bylo s partyzány jeho spolubojovník Vincenc Koutník. Božena Hartmanová v knize dodává, že mu vděčí za svůj život. Když mu totiž jeho odbojářský nadřízený farář Otokar Kadlec rozkázal, aby ji zastřelil, aby nemohla při výslechu partyzány vyzradit, neudělal to. „Vděčím mu za čtyřicet sedm roků života,“ uvedla.

Doporučená četba

Nakladatelství Triáda vydalo v roce 2005 první díl knihy Po Židoch Cigáni, která obsahuje rozhovory s Romy ze Slovenska o letech 1939 až 1945, druhý díl se chystá. Triáda chystá k vydání paměti Josefa Serinka Česká cikánská rapsodie, které s romským hrdinou sepsal historik Jan Tesař. První díl bude obsahovat Serinkovy vzpomínky a dokumenty, druhý doslov a komentář. Před několika měsíci vyšla kontroverzní kniha Američana Paula Polanského o českém koncentračním táboru Lety s názvem Tábor smrti Lety: vyšetřování začíná (1992 až 1995) s předmluvou Petra Pitharta. Publikace narušuje představu o Češích jako pouhých válečných obětích.

Historik Jan Tesař, jemuž Serinek v roce 1963 diktoval paměti, které nyní připravuje pro vydání nakladatelství Triáda, doplňuje: „Byl to člověk moudrý a vnitřně bohatý.“ Byl prý komunistou, ale vysmíval se vzývání Stalina a byl zklamaný jak sovětským paternalismem, tak postojem státu a společnosti k Romům. „Ale vždycky dal najevo, že své marginalizování považuje za slabost většiny a její revoluce, nikoli svou,“ říká Jan Tesař v rozhovoru pro Nový prostor.

Po válce si ve Svitavách otevřel hospodu U černého partyzána, po měnové reformě ji zavřel a do konce života se živil jako skladník v cihelně. Zemřel v roce 1974.

Dědovi přijel na pohřeb Svoboda

„Dědek celý život utíkal před bábou, to byla strašná ženská,“ směje se Jozef Miker v panelákovém bytě na sídlišti v Krupce. Život svého dědy Juraje Mikera nechce malovat patetickými barvami, byť je jeho příběh velmi barvitou epopejí o odvaze, dobrodružství a lidskosti. Juraj Miker prošel třemi válkami.

Do první světové šel nedobrovolně, narukoval i se sedlákem, u něhož sloužil, a prošel peklem na Piavě, kde byl zraněný do nohy. Přežil, ale domů do Velkých Zalužic na východním Slovensku se vrátil až v roce 1920. „On se rád toulal, protáhl si to, proč by za bábou spěchal?“ líčí s pochopením jeho vnuk. Dal se k četnictvu, ale jen na chvíli. Nešlo to moc dohromady s tím, že se bokem pokoušel zakládat slovenskou komunistickou stranu.

O více než deset let později ho politické postoje naopak zavlekly do Španělska, kde bojovali antifašisté proti fašistům generála Franka. „Odešel z přesvědčení, to je jisté, ale hodilo se mu, že může zase utéct před bábou,“ neopomíná ani tady dodat osobnější rozměr dědova interbrigadistického angažmá jeho potomek. Ve Španělsku byl Juraj Miker opět raněn, ale domů zase nespěchal. Spolu s Ignácem Spiegelem, který padl později u Sokolova, zamířili do Polska. Kvůli nacistům. Tam se Juraj Miker seznámil s Ludvíkem Svobodou a stal se, jak říká jeho vnuk, jeho „osobním sluhou“ a dostal se s ním až do Buzuluku. A poté se s jeho armádou vydal dobýt od nacistů zpátky Československo. U Sokolova byl raněn a od té doby kulhal, ale energii a jistý smysl pro fanfarónství zřejmě neztratil.

Na Dukle totiž Svobodovi ukradl koně a generálskou uniformu a vydal se teatrálně projíždět vojenským ležením a kochal se, jak mu salutují volyňští vojáci, kteří Svobodu nikdy neviděli. „Dělalo mu to prostě dobře,“ nezastírá Jozef Miker. Samozřejmě se na to přišlo a romský furiant vyfasoval od Svobody tři dny vězení.

Z hromady dědových vyznamenání zbyla Jozefu Mikerovi jen tato medaile.

Z hromady dědových vyznamenání zbyla Jozefu Mikerovi jen tato medaile.

Svobodovo tažení Juraj Miker přežil, dojel s ním až do Prahy, ale ani tehdy nepospíchal domů do osady. „Svoboda byl jmenovaný ministrem obrany a dědu si nechal u sebe,“ říká Jozef Miker. „Zůstal s ním v Praze dva roky, ale pak se v armádě něco stalo, nikdy nechtěl říct co, a on se vrátil do Zalužic. Nechtěl už s tím mít nic společného.“ Živil se na statku a obstarával i své hospodářství, k němuž patřil i dobytek. Navrch pečoval o hocha, jemuž ve španělské občanské válce zahynul otec. „Slíbil mu tehdy, že se o jeho kluka postará, podporoval ho finančně i na studiích, protože mu to šlo,“ líčí Jozef Miker. A chlapci to opravdu šlo, Ignác Janák to nakonec dotáhl na poslance normalizačního parlamentu a posledního šéfa slovenské komunistické strany – to aby v tomto příběhu nebylo známých jmen málo.

Ve vesnici byl prý Juraj Miker nepřehlédnutelnou figurou. Jeho přezdívka ostatně zněla Surta, což znamená romský starosta. „Dědka měli ve vesnici rádi Romové i gádžové, uměl vzít za práci,“ říká Jozef Miker a dává příklad, jak vznikají romská vyprávění: „Měl ohromnou sílu. Jednou dostal za práci u sedláka hříbě. Zavázal si ho do provazu a odnesl si ho na zádech domů, dva kilometry. Když stavěli chatrče, on držel krovy a chlapi na ně sypali hlínu. Říkalo se, že tak ukrutnou sílu, jako měl on, nikdo nikdy neviděl.“

Juraj Miker zemřel v roce 1960 a jeho pohřeb se stal událostí. Na východní Slovensko na něj totiž přijel samotný Ludvík Svoboda.

Juraj přitom nebyl jediným z rodiny Mikerových, kdo se postavil nacistům. „Dědovi synové Štefan a Jozef padli u partyzánů. Mladí kluci, bylo jim přes dvacet. Štefana zradili gardisti, a když byl zraněný, dorazila ho v lese divoká prasata, cítila krev. Byl ve skupině známého partyzána Pavla Boroše, působila v okolí Zalužic,“ říká Jozef Miker a dodává, že Romové bojovali i v partyzánské skupině ve Vinné.

Nebezpečné ozvuky minulosti

Pan Autorita

„Chlapa dělá slovo, čistý límec a kapesník,“ říká Jozef Miker.

„Chlapa dělá slovo, čistý límec a kapesník,“ říká Jozef Miker.

„Šachta byla moje první ženská,“ říká. Tou druhou mu je aktivismus. Na sídlišti v Krupce pořádá Jozef Miker akce pro děti i dospělé, snaží se vést mladé k učení, z party výrostků udělal rapovou formaci De La Negra, bojuje za to, aby radnice na sídlišti povolila lavičky, které obyvatelům upírá, aby se „nesrocovali“. Je to aktivismus zdola, nejede z grantů, eurofondů či dotací. Na sídlišti má „strejda“ přirozenou autoritu. Ale nejen tam, protože jezdí po celé republice: blokovat anticikanistické pochody, přednášet na debatách, pomáhat, vysvětlovat. „Přespáváme na zemi u lidí, kteří jsou tak chudí, že nemají ani kafe, dají ti jen čaj,“ říká.

Ostatně v rodinné antifašistické tradici pokračuje i on. Začalo to už v roce 1992 v Ústí nad Labem, kde pochodovali neonacisté. „Stál jsem tam proti nim tehdy s anarchisty a antifašisty, s nimi taky od té doby spolupracuju,“ říká devětačtyřicetiletý invalidní důchodce, který se jednatřicet let živil stejně jako předtím jeho otec na šachtě jako zámečník důlního velkostroje, než mu práci vzala Bechtěrevova choroba.

Od té doby se snaží bojovat proti rasismu a za romskou věc, kde to jde. Jezdil na protesty proti protiromským demonstracím ve Šluknově i Duchcově, bojoval za rodiny vystěhovávané v Předlicích i Ústí nad Labem. A muž, jehož dědeček bojoval proti nacistům ve Španělsku i v druhé světové válce, musel jejich následovníkům čelit i doma v Krupce, kde bydlí a kde neonacisté uspořádali několik pochodů. „Táhněte pryč, tady jsme doma my,“ křičeli na jednom z tamních pochodů rasisté.

Jak se muž, jehož dědeček bojoval proti nacistům ve Španělsku i v druhé světové válce, cítil, když mu měli pod okny pochodovat jejich dnešní následovníci? „Dědkův příběh mi dával sílu. Bojoval proti náckům a teď přišla řada na mě,“ říká a dodává: „Tady na sídlišti je ulice Dukelských hrdinů. Sem žádná náckovská noha nesmí vkročit. Proto jsme tady stáli a blokovali to. Ještě to jméno! Dukelských hrdinů! Jako by ti náckovští fracci plivali na dějiny.“

Ztracená historie

Na dějiny myslí i Michal David. Chce, aby po sobě zanechal otisk, proto sepsal tři sešity svých pamětí. Začínají na východním Slovensku, kde se narodil v osadě Čičava, a pokračují v Česku, kam se s matkou a sestrami přestěhoval. „Historie by měla být zaznamenána,“ říká sedmašedesátiletý invalidní důchodce, který se živil jako řidič náklaďáku a bagrista a vedoucí přidružené výroby v JZD. A proto se velmi snažil kontaktovat své příbuzné i romské známé, kteří by mohli romský odboj připomenout vzpomínkou, a organizoval schůzky.

Dějiny, jak je zažil pan David

„Ty vado, já musím ty lidi dát dohromady, všechny, co by mohli něco vědět, než umřou,“ pustil se do pátrání po vzpomínkách na romský odboj Michal David.
Tři sešity vzpomínek začínají za Slovenského státu ve východoslovenské osadě, končí v devadesátých letech v Česku úvahami o demokracii a rasismu.
První sešit obsahuje i náčrtek osady Čičava, kde se narodil.
„Němci! Němci! Idú Němci... toto varování se neslo nočním tichem po osadě takřka šeptem, bylo však slyšet tak jasně a srozumitelně, jako když místní rozhlas  v této vesnici prohlašuje cosi v pravé poledne.“ Takto začínají paměti pana Davida.

Z východoslovenské osady až do severních Čech, od Slovenského státu až po polistopadovou Českou republiku. Tři velké sešity poctivě zaznamenávají vše, co panu Davidovi přinesl život. Nezapomíná na svého otce, který po válce organizoval pracovní čety Romů z osady pro práci v Česku, kde se nedostávalo pracovní síly, v cihelně Arnolticích, na statku a na stavbě v Praze, ani na hodnou gádžovku jménem Gdovinka. Poslední strany z polistopadové doby jsou plné úvah o demokracii, rasismu a neonacistických útocích.

Když jsme odcházeli od vnuka Jana Huši z úvodu článku, pan David se najednou zastavil. Opřel se o hůl, zdálo se, že zadržuje slzy. „Konečně mi to došlo,“ povzdechl. „Už jsem to konečně pochopil. Teď, tady. Všechno je to napořád ztracené. Léta nebyl, kdo by poslouchal, teď už není, kdo by o tom vyprávěl.“

Doufali jsme, že u vnuka paní Dunkové v Trnovanech najdeme vojenskou knížku pana Huši a pár vzpomínek navíc. Marně. Tak jako častokrát před i po této návštěvě se ukázalo, že jsme kompletní příběh nenašli. Úplné příběhy romského odboje jsou z historie jakoby vytrženy. Naše skromné pátrání odhalilo z romského odboje jen střípky. Lidé, kteří by věděli více, už nežijí a dokumenty, fotky či vyznamenání se zašantročily při stěhováních nebo prodaly, aby bylo na jídlo, nájem nebo, i to je realita romského dneška, na drogy. Mnozí byli příliš malí, než aby jim o tom příbuzní vyprávěli, leckde vzpomínky vytlačily aktuální existenční starosti.

Můžete historii romského odboje doplnit svou vzpomínkou či dokumenty? Napište nám na e-mail redakce@xman.cz.

Hladina času se zavřela a vzala s sebou kus naší historie. Naše válečné dějiny zůstanou o svou romskou součást ochuzeny. Víme, že Romové bojovali, ale úplné příběhy statečnosti, odvahy, nezdolnosti, solidarity, ale též obav, strachu a hrůzy nám uniknou.

Hrdinové bez tváří a příběhů, někteří i beze jmen

I soused Jozefa Mikera z Krupky má jen střípek, úryvek příběhu. Pro jeho otce a strýce si během války ve vesničce Novosad na východním Slovensku přišli stejně jako pro další muže slovenský četník a německý voják. Otci bylo třináct let, jeho bratrovi o dva více. „Někam je odváděli, táta říkal, že se s bráchou loudali, aby se zkusili ztratit. Když si konečně udělali odstup, vrátil se pro ně ten Němec. Se samopalem. A oni ho utloukli kamenem. Utloukli ho, rukama vyhrabali díru a i s flintou ho zahrabali a utekli do Maďarska,“ vypráví. „Je to strašné, ale nejspíš si tak zachránili život, ti zbylí odvedení chlapi se už nikdy nevrátili. Říkalo se, že je za vesnicí postříleli, ale nikdo neví, co se stalo. Nikdo po tom nepátral, co by kdo pátral po Cikánech.“

Se Svobodovou armádou bojoval i Tibor Gombár.

Se Svobodovou armádou bojoval i Tibor Gombár.

Bývalý partyzán Ján Tumi v roce 1995.

Bývalý partyzán Ján Tumi v roce 1995.

Mnozí z romských odbojářů už nemají ani jména. „V následujícím okamžiku skočili strážní po svých zbraních. Nejhbitější byl trubač, Cikán, který jediným pohybem zacílil na postavu a takřka v současném okamžiku na ni vystřelil,“ popisuje někdejší voják československé armády potyčky při nacistickém obsazování kasáren ve Frýdku – Místku 14. března 1939. „Rána z pušky ohlušila – a přece takřka současně s ní zaslechli jsme zazvonění ocelové přilby o dláždění. Letmým pohledem jsme se přesvědčili, že Cikán střílel dobře – na dlažbě ležel německý důstojník se široce rozhozenýma rukama.“ Ani pohotový romský střelec z této vzpomínky nevystupuje z historie úplně. Pamětník neuvádí, jak se jmenoval, podle článku v Bulletinu Muzea romské kultury se prý někdy uvádí jméno Sagan.

Antonín Murka je jedním z mála, jenž měl svůj příběh komu vyprávět. V roce 1942 ho na cestě do práce zatkl četník, skončil v táboře v Hodoníně, po devíti měsících z něj utekl a v září 1943 se přidal k partyzánům. Říkali mu Tonda Cikán. Zbraně si sehnal tak, že o ně s kamarádem (sám byl ozbrojený sekerou) oloupili maďarské vojáky. V březnu roku 1945 jeho skupinu obklíčili ve stavení ve vesničce Lipina Němci. „Dostali jsme se přes okna a dveře ven, stříleli jsme před sebe a utíkali do polí. Než jsme se dostali z obklíčení, padli dva partyzáni, pět jich bylo zraněno,“ vzpomíná v knize historika Ctibora Nečase Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. V květnu se účastnil osvobozování Vizovic, obdržel čestný odznak prvního stupně, medaili druhého stupně a medaili za službu vlasti. V koncentrácích mu zemřeli otec, matka a osm sourozenců, stejně jako čtyři strýcové, čtyři tety, 24 bratranců a 21 sestřenic.

Další střípky jsou v knize (Ne)bolí. Irena Tomášová vzpomíná, jak se dal k partyzánům její bratr, manžel i sousedé z osady. Imrich Bílý měl v lesním odboji strýce a vybavuje si: „Jednou k nám Němci přivedli Cigána z Prosačova, co taky pomáhal partyzánům. Musel si na zahradě vykopat díru a do té ho pak zastřelili.“ Helena Bílá uvádí, že z osady Vagaš vstoupilo do partyzánské jednotky dvanáct Romů včetně jejího strýce. Dezider Daduč doplňuje další jméno romského odbojáře: jeho příbuzný Gejza Hoĺan utekl ze slovenské armády ke Svobodovi a při povstání ho vysadili na Slovensku, při bojích utrpěl zranění páteře.

Autorovýma očima: Trest za ignoranci

Naše pátrání s pány Mikerem a Davidem našlo jen útržky velkých příběhů, které romský odboj přinesl. Bylo miniaturní a amatérské, ale i jeho výsledky naznačují, že jedna velká kapitola našich dějin nejspíš skončila v propadlišti. Nevděčnost historické vědy, která nám upřela vědomí o romských hrdinech protinacistického boje, asi zvítězí. Nebolí to o nic méně než projevy proticikánského rasismu, kdy lidé, kteří se nemají dobře, svalují vinu na ty, co jsou na tom ještě hůř.

Doplácíme na to. Doplácíme na to stejně, jako se doplácí na každou nedovzdělanost a omezenost. Pro vepře nevidíme utrpení a hrůzy internovaných Romů v táborech Letech a Hodoníně, a připravujeme se tak o důležité varovné setkání s tím, kam až může vést rasismus a jak vypadá to, co hlásá, ve své české konkrétnosti.

A pro desetiletí trvající ignorování romského odboje nevidíme příklady statečnosti jeho účastníků, a připravujeme se tak o inspiraci k odvaze. A tu mnozí z nás při neomalených vlnách anticikánského rasismu potřebují, aby mu rovněž nepodlehli a nenechali se jím nakazit.

Jedny z posledních záznamů dějin romského odboje jsou v knize Po Židoch Cigáni. V mozaice rozhovorů na svá partyzánská léta vzpomíná Ján Tumi, přezdívaný Koro, i Ladislav Petík. Ladislav Tancoš se dal k odboji se svou vojenskou jednotkou při povstání, postříleli německou stráž vojenského skladu, vzali pušky a granáty a utekli. „Byl jsem u Trech Dubů, u Rožumberka jsem byl, u Strečna, až u Dukly jsem byl,“ vypočítává, „můžu říct, že ve Slovenském národním povstání bojovala spousta Romů. Spousta Romů!“

U dalších známe vlastně už jen jména, příběhy nám unikly: Lambert Berki byl v partyzánské skupině Jana Žižky z Trocnova, Michal Demetter se do Československa probojoval se Svobodou, v odboji podle historika Bartoloměje Daniela bojovali i Ladislav Bukaj z Brna, Vojtěch Fabián z Prahy, Ludevít Daniel ze Šaštína, Mikuláš Daniel z Jaroměřic. Mnozí další byli na Slovensku zabiti za pomoc partyzánům.

Moc šancí na úplnější rekonstrukci romského odboje dějin už nemáme. „Jsou to nenahraditelné ztráty, které se již nezacelí,“ souhlasí historik Muzea romské kultury v Brně Michal Schuster. „V padesátých a šedesátých letech se dělaly rozhovory s partyzány, ale romských odbojářů se nikdo na nic neptal.“

Autoři: ,




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.