Johann „Rukeli“ Trollmann kazil nacistům iluze o nadřazenosti bílé rasy. Zbavili se jej až v koncentráku. | foto: Profimedia.cz

Rukeli vyhrál svůj poslední zápas v koncentráku. Zaplatil za něj životem

  • 20
Položil základy moderního boxu, měl totiž nejen tvrdou ránu, ale i skvělou práci nohou, nebylo snadné jej trefit. Měl zástupy fanoušků, ženy jej milovaly. Měl jedinou chybu, narodil se jako příslušník německé romské populace Sinti. Johanna Trollmanna jeho původ dovedl až do koncentráku. Vyhrál tam svůj poslední zápas. A stálo ho to život.

Obsazení ringu nepřipomínalo dlouho očekávaný boxerský zápas, spíš cirkusové představení. V jednom rohu byl bojovník jaksepatří, ale v tom protilehlém? Kdo se to tam chystal nastoupit k boji? Druhý boxer vypadal jako klaun, své normálně jako uhel černé vlasy měl odbarvené na blond, snědou pleť mu zakrývaly nánosy bílého pudru. Komediant.

A ani to, co se odehrávalo po úvodním gongu, nepřipomínalo boxerský souboj. Vybělený muž jen stál, ani trochu se nesnažil uhýbat. Jako by ani nepřišel vyhrát, jen se hrdě ukázat. V ringu totiž nebojoval o vítězství, ale o svou důstojnost.

Po pěti kolech šel k zemi, dostal knockout. Svůj zápas však Johann Trollmann vyhrál, postavil se nacistické rasistické diskriminaci a dokázal, že jsou podstatnější věci než box.

Hvězda a vysmívaný Cikán

Narodil se v roce 1907 u německého města Gifhorn, kvůli ukázkově vzpřímenému držení těla mu rodiče odmala říkali Rukeli, „Ruke“ znamená v jazyce Sinti „strom“. S boxem začal v osmi letech, ještě před pádem monarchie, kdy byl ilegálním sportem. Víc sportovních šancí mu však nabídl boxerský rozkvět po roce 1918, který přinesla republika a zavedení osmihodinové pracovní doby, které dalo pracujícím víc volného času. V roce 1922 se stal členem klubu BC Heros Hannover, vyhrával regionální šampionáty, s tím, jak se box zbavoval přívlastku „proletářský“, přitahoval davy fanoušků. A ano, protože měl vizáž milovníka, byla mezi nimi spousta žen.

Magnetem však byl zejména díky svému stylu, na onu dobu byl nevídaný. Zatímco box byl v té době statický, trochu nemotorný a zápasníci se soustředili na práci rukou, Rukeli byl v ringu mrštný a pohyblivý. Dynamický a ofenzivní. Byl jedním z vynálezců moderního boxování, předchůdcem Muhammada Aliho. Měl našlápnuto.

Jenže začal prohrávat na body s dějinami. Jeho doba mu nepřála. Do národního olympijského týmu se v roce 1928 nedostal kvůli svému původu. Pro pravicový tisk byl „Cikánem v ringu“, který boxoval „neněmeckým“ způsobem. To má německý národ reprezentovat to „cikánské tancování“ v ringu?

Na amatérský box proto Johannes Trollmann zanevřel a v roce 1929 se stal profesionálem. Doufal, že tam, kde rozhodují peníze, se mu nebudou do cest plést předsudky. Dlouho to vycházelo, dobyl Berlín, boxoval po celém Německu, bojoval jen proti těm nejlepším, jezdili se s ním utkávat borci ze zahraničí.

Doba jej ale dohonila a zatlačila do kouta mezi provazy.

Muž, co v ringu ponižoval nacisty

Perzekuce začala dávno před Norimberskými zákony z roku 1935. Veřejný prostor začali ovládat nacisté a o box měli eminentní zájem. Ostatně, jak poznamenal Spiegel Online, Mein Kampf zmiňuje pouze dva sporty, jiu-jitsu a právě box. Box měl dávat mladým árijským hochům fyzickou kondici, vštěpovat nezdolnost. Anglicky znějící název sportu přeměnili na „německý pěstní zápas“, bylo však třeba boxerskou scénu očistit od podřadných ras. Slavný židovský boxer Erich Seelig podlehl, do Francie uprchl v noci před svou obhajobou titulu. Kvůli výhrůžkám zabití.

Rukeli se vzdát nechtěl, jako to nedělal ani v ringu. Jak těžké to bude, dostal najevo 9. června 1933, kdy bojoval na národním šampionátu o titul mistra těžké váhy s Adolfem Wittem. Souboj trval dvanáct kol a Rukeli měl jasnou převahu. Nebylo pochyb, komu mají rozhodčí přiřknout vítězství. Jednomu muži v publiku však bylo zřejmé též to, co vše je ve hře: pokud by vyhrál cikánský Sinti, tak by to pošpinilo propagandu o árijské nadřazenosti! Oním mužem byl Georg Radamm, nacista a předseda Německé asociace pěstního zápasu. Vydal instrukce a porota věděla, komu titul přisoudit.

Publikum však nebylo plné Radammů a diváci věděli, kdo si výhru zaslouží. Protestovali. Hlučeli. Křičeli, pískali. Dlouhou hodinu a půl. Porota musela ustoupit a věnec pro vítěze se ocitl kolem krku vyčerpaného, ohromeného Rukeliho. Plakal dojetím.

Slzy však brzy vystřídalo rozhořčení, týden nato dostal dopis, v němž ho boxerská asociace titulu zbavuje. Pro nedostatečný výkon v ringu. A taky pro ony slzy, německého muže není hodna taková přecitlivělost.

Přesto se však nacisté Rukeliho nezbavili, dál boxoval, dál vyhrával, dál svou dovedností a silou ponižoval nacisty a zastánce nadřazenosti bílé rasy.

Dlouho to nacisté trpět nemohli. Bylo potřeba se ho zbavit, a proto jej museli nechat porazit v ringu. Jenže jak? Jak se dostat mrštnému boxerovi s devastujícími ranami na kobylku? Odpověď byla velmi podpásová a velmi prostá: zakážeme mu boxovat jeho stylem. V červnu 1933 měl nastoupit proti těžké váze Gustavu Ederovi – a měl bojovat „jako Němec“. Zbytek známe zkraje článku. Vybojoval porážku a vyhrál čest. Jeho působivý protest mu vynesl mezi Sinty aureolu hrdiny.

Čekaly však na něj útrapy, které nevyvážilo ani uzavření manželství s Olgou Bilda v červnu 1935 ani narození dcery Rity. Končí v káznici Rummelsburg, kde je z donucení sterilizován. V září téhož roku se se ženou rozvádí, aby ji a dcerku uchránil represí. V roce 1938 je zavřen do pracovního tábora Hannover-Ahlem, po propuštění se schovává, nakonec však končí ve wehrmachtu, je nasazen v Belgii, Francii, Polsku. Potom, co jsou Sinti a Romové z armády vyhozeni, se v červnu 1942 ocitá v ubohých podmínkách cikánského ghetta v Hannoveru, v říjnu téhož roku v koncentračním táboře Neungamme.

Poslední zápas

Dostává číslo 9841, ale jeho boxerská sláva se za číslo neschová. Jeden z esesáků jej pozná a nutí k zápasům: každý večer musí Rukeli po práci boxovat proti esesákům. Nejsou to spravedlivé souboje, Rukeli ztratil třicet kilo na váze a každým zápasem je blíž smrti. Podzemní odbojový výbor v koncentráku ho chce zachránit – zemřelému vězni dá Trollmannovu identitu a Trollmanna nechá transportovat do tábora Wittenberg.

Ani tam však Rukeli neunikne své boxerské minulosti. Pozná jej kápo Emil Cornelius. Vyzve na souboj a Rukeli navzdory svému zbídačenému stavu vyhraje. Jenže tady neplatí férová pravidla ringu. Pokořený kápo se pomstí, nechá Rukeliho pracovat do vyčerpání – a pak jej umlátí lopatou.

Johannu Trollmannovi vrátila mistrovský titul z roku 1933 německá Asociace profesionálního boxu posmrtně v roce 2003.