Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Proměny roztleskávání. Bývalo výsadou mužů, dnes ho ovládly ženy

aktualizováno 
Sexy těla, jiskřivé úsměvy? Dnes ano, publikum ženou na amerických stadionech i jinde za energičtějším fanděním krásné a pružné dívky. Vždy to tak však nebylo, roztleskávání začalo v USA jako ryze mužský sport. A poté se o něj sváděla genderová bitva.

Historie roztleskávání začala spontánním fanděním a byla v rukou mužů, dnes vykvetla ve velký byznys, samostatnou sportovní disciplínu a je v rukou žen. | foto: Profimedia.cz

Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století byly americké univerzity docela třaskavým prostředím, plným napětí. Materiální podmínky byly tvrdé, nedávno skončenou válkou za nezávislost zhrubly vysoké školy stejně jako celá společnost. Profesoři se ke studentům chovali nevybíravě a žáci jim to opláceli stejnou mincí. Školy a kampusy byly dějišti nepokojů, rabování, násilí.

Dirigovat tribuny a hnát dopředu tým

Hoši, nebo holky?

Roztleskávání začalo jako chlapecká disciplína, nakonec ho ovládly dívky

Tenze si nakonec našly svůj přijatelnější ventil, kanalyzovaly se do sportovní řevnivosti, nejprve uvnitř škol, poté přišla na řadu první meziuniverzitní utkání amerického fotbalu. A vypjatá atmosféra dala samozřejmě vzniknout skandování, v roce 1877 informuje list Daily Princetonian o tom, že fanoušci fotbalového týmu tamní univerzity povzbuzovali hráče pokřikem „Rah rah rah! Tiger Tiger Tiger! Sis sis sis! Boom boom boom! Aaaahhhhh! Princeton! Princeton! Princeton!“.

Inovativní způsob podpory týmu se brzy rozběhl i do jiných škol, nejprve to byla univerzita v Minnesotě. Štafetový kolík přišel právě z Princetonu, donesl ho absolvent tamní školy Thomas Peebles, který na Minnesotskou univerzitu přišel v roce 1884 vyučovat filozofii. Kromě toho však nastoupil jako trenér fotbalového družstva, a protože věděl, jak moc fandění tlačí tým k vítězství, na princetonskou součást zápasů nezapomněl. V Minnesotě se též zrodil samotný termín „cheerleaders“, to když vedení fotbalového klubu jmenovalo tři vůdce pokřiku. Skandování se tam rozšířilo i do ragby, sami jeho hráči přišli s pokřikem „Ski – you – Mah“, kde je „Ski“ starým siouxským bojovým pokřikem, který znamená „vítězství“.

Mnohem legendárnější se však stal pokřik minnesotského fotbalového týmu, který z něj vyšel. Poprvé ho tribuny slyšely 2. listopadu roku 1898, když se při defenzívě svého týmu chopil megafonu minnesotský student medicíny Johnny Campbell a hnal publikum i hráče sloganem „Rah, Rah, Rah! Ski-U-Mah! Hoo-Rah! Hoo-Rah! Varsity! Varsity! Minn-e-so-tah!“. Minnesotský tým tažený lokomotivou vášnivého a sehraného fandění tehdy zápas vyhrál.

Organizování skandování šestičlenného týmu vedeného Campbellem se stalo legendou, svou sehraností předčilo všechny předchozí pokusy a 2. listopad 1898 je dnem oficiálního narození roztleskávání.

Dokaž, že jsi chlap a vůdce

Dirigování fanoušků se stávalo stále nezbytnějším doplňkem zápasů, nikdo nechtěl být pozadu, všichni pochopili, jaký význam pro výkon na hřišti má. Stalo se vlastní, svéprávnou sportovní disciplínou – a ještě něčím mnohem důležitějším. Stalo se privilegiem, certifikátem talentu a schopností, plusovým, ceněným záznamem v životopisu.

„Reputace statečného roztleskávače je jednou z nejhodnotnějších věcí, které si chlapec může z univerzity odnést,“ rozplýval se v roce 1911 The Nation. Ano, opravdu, být roztleskávačem bylo oprávněním k získání pozice v soukromém i veřejném sektoru. Dosvědčovalo schopnost být protagonistou, ne přihlížejícím, být vůdcem, organizátorem, autoritou. A nakonec též ohebným sportovcem, který zvládne přitahovat fanoušky i skoky.

Statečný kormidelník, v ruce obří megafon, před ním dav. Takhle vypadalo roztleskávání ještě v roce 1913.

Statečný kormidelník, v ruce obří megafon, před ním dav. Takhle vypadalo roztleskávání ještě v roce 1913.

Ostatně, co mají společného pánové Dwight Eisenhower, Franklin Roosevelt a Ronald Reagan? Dvě věci, všichni tři se stali americkými prezidenty – a všichni byli roztleskávači.

Cheerleaders, to byl svět vyvolených. A také svět, do něhož měli dlouho přístup pouze chlapci a mladí muži, byl to přece svět divokosti, konkurence, zápolení, dominance, kam ženy, „od přirozenosti“ plaché a pasivní, neměly mít přístup. Přirozeně si ho tam však zjednaly – a prvenství měla opět Minnesotská univerzita.

Muž roztleskávač je dnes ryzí výjimkou. Když se Keith Wilson objevil na konkurzu roztleskávaček Miami Heat, vzbudil tím značný rozruch:

Dveře otevřela ženám válka

Ke zformování skupin dívek-roztleskávaček svolila v roce 1923 a další dívčí formace, v sukních ke kolenům a univerzitních svetrech, opatrně a rozpačitě následovaly. S nimi se do roztleskávání dostaly taneční prvky, velký boom to ale nebyl. Roztleskávačky byly přehlíženy, svět roztleskávání byl pořád mužským.

Jeho vznětlivost má na dívky zhoubný vliv, naříkali kritici rovnoprávnosti, když hájili, proč se dívky jak „cheerleaders“ nehodí. Ženské roztleskávačky se stávají příliš maskulinní, psal jeden z nich ještě v roce 1938, jejich hlasy hrubnou, sklouzávají ke slangu a vulgaritám, to díky bezprostřednímu kontaktu s chlapci. Jen za pár let se však měla situace změnit.

Přišla totiž druhá světová válka a muži mizeli za oceán. Tak jako v jiných sektorech společnosti, zastoupily je i v roztleskávání ženy. Genderové přetlačování se tím však nemělo skončit, muži se k megafonům na hřiště amerického fotbalu a basketbalu po válce zase vrátili. Něco se však přece změnilo. Když v roce 1948 otevřela ikona roztleskávání Lawrence „Herkie“ Herkimer první kurz své školy pro roztleskávače, nastoupilo do ní třiapadesát, podle jiných zdrojů dvaapadesát, dívek. Tím se přetahovaná mezi chlapci a dívkami ještě neskončila, zatímco na menších školách už bylo roztleskávání spíše feminizovaná záležitost, na velkých školách se dirigování fandění účastnily dívčí i chlapecké týmy.

Od gymnastiky ke gymnastice

Ozřejmilo se však, že je to suverénní, plnoprávná disciplína. V roce 1949 už nastoupilo do kurzu 300 lidí. Herkimer pověsil svou původní profesi, učitelování, na hřebíček a peníze si vydělával organizováním roztleskávačských kurzů. Jeho letní školy každý rok zahrnovaly na 1 500 učitelů a prošly jimi desetitisíce studentů a studentek. Roztleskávání se stávalo byznysem, Herkimer, který se proslavil skokem zvaným „Herkie“ (jedna ruka je při něm napřažená nahoru, druhá opřená v bok, jedna noha natažená, druhá ohnutá pod hýžděmi), si dal patentovat třásně pom-pom, nezbytný instrument „cheerleadingu“. Roztleskávání bylo povýšeno na kvalifikovanou a výdělečnou aktivitu.

Roztleskávání bývalo výsadou mužů, nakonec se ale ženy prodraly i do této disciplíny.

Roztleskávání bývalo výsadou mužů, nakonec se ale ženy prodraly i do této disciplíny.

A pomalu se měnila i jeho aura. Svět roztleskávání sice nakonec dveře ženám otevřel dokořán, vnímání roztleskávání se s tím však proměnilo. Už kolem něj nevlála vůdcovská aura, přestávalo být spojeno s dirigováním, silou a autoritou, to vše se nyní trivializovalo. Byly v něm přece ženy! Začínalo mít nádech dobrých způsobů, veselosti, slečinkovské naivní rozpustilosti. Čím silnější tohle renomé bylo a čím méně gymnastických skoků v něm bylo, tím více z něj dezertovali chlapci.

Do šedesátých let byly megafony nahrazeny pom-pomy, jak píše server Sociologal Images: roztleskávání se změnilo. Někdejší buclaté svetry a mikiny s emblémy univerzity nahradily elegantní a sexy uniformy. Už nešlo o to vést davy na tribunách ani o to, dokazovat mrštnost sílu, roztleskávání se stalo trochu nanynkovskou záležitostí, protože jako nanynky konvence ženy vidět chtěly.

Právě roztelskávání je však dokladem, jak nestálé a dynamické společenské představy jsou. S tím, jak si ženy vymohly silnější slovo, dokázaly společenské stereotypy bořit a změnily si i roztleskávání. Dnes je především přehlídkou mrštnosti a sportovní zdatnosti. A jeho finanční potenciál se jen potvrdil, když v roce 1986 Lawrence „Herkie“ Herkimer svůj program kurzů prodával, dostal za něj 20 milionů dolarů.

A genderová „válka“? Ukázalo se, že v říši roztleskávání je místo pro každého. Pravda, obecně je roztleskávání dívčím byznysem, na univerzitní úrovni v něm však padesát procent pořád tvoří mladí muži.

Dnešní roztleskávačky: sukně se zkrátily a akrobatické dovednosti zdokonalily:

Autoři:




Nuda, nebo zápřah?
Nuda, nebo zápřah?

Kolik kroužků má mít vaše dítě?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.