Do hospody, kde jsme si dali kvůli rozhovoru sraz, jsme přišli s tím, že čekat nás může ledacos.
Oprávněně. Ruda Havlík si totiž díky svým blogovým zápiskům zjednal pověst enfant terrible, kontroverzního chlapíka, který se na internetu přiznává k věcem, o nichž většina mlčí a které dokáží čtenáře spolehlivě rozdělit na dva vyhraněné tábory.
Vše bylo nakonec docela jinak. Rozevlátého, extravagantního rebela jsme se nedočkali – a rozhovor byl mnohem civilnější.
Prvoplánové šokování vlastně nenajdete ani v jeho blogerských článcích. Píše o těch nejintimnějších i nejdrsnějších věcech, ale s otevřeností, která jeho témata legitimizuje.
Ať už píše o šanghajském nočním bloudění za prostitutkami nebo o propařených večírcích, vymete všechna zákoutí svého já s takovou upřímností, že reakce "takové prasárny by se měly zakazovat" nechá jen moralizujícím pokrytcům.
Cestovatel s panickou hrůzou z létání
Tvoje psaní i cestování se točí kolem Číny: jak ses k ní dostal?
Před čtyřmi lety jsme s kamarádem založili firmu Humdrum na streetové oblečení. První rok jsme si nechali dělat věci v Česku a pak jsme vzali návrhy a odjeli do Číny. Od té doby jsme tam zůstali, jen jsme ještě přibrali Indii, kde nám dělají letní věci, protože přírodní materiály v Číně moc neumí.
Většina lidí tě zná spíš jako cestovatele, ne jako byznysmena. Přemýšlíš o sobě jako o manažerovi? Když se někomu představuješ, řekneš: Ruda Havlík, podnikatel?
No, většinou to říkám, ale zní to blbě, to je jasný… Klasický manažer určitě nejsem. Jsem spíš takový "náhodista". Na pracovní schůzky tam chodím takhle, v triku a mikině, s lidmi se snažím bavit tak nějak na rovinu a byznys do toho dostat spíš na přátelské bázi.
Jak se v Číně byznys dělá?
Občas je to trochu divoké. Na podzim ti továrna všechno slíbí, ty zaplatíš, dodáš návrhy… Jenže oni pak přestanou komunikovat a nakonec řeknou: "Termín dokončení se mění - květen." Jenže ty potřebuješ jarní kolekci mnohem dřív, takže po nich chceš zpátky peníze. Oni tvrdí, že něco už vyrobili a že si za to nechají peníze, takže "vyměkneš" a chceš jen, aby ti poslali aspoň něco…
Na druhou stranu tahle zdržování a zvraty dávají prostor na cestování. Přiletíš a byť ti tvrdili, že je to už hotové, najednou hlásí, že to bude za čtrnáct dní. Takže máš čtrnáct dní volna na cesty. A tam je to všude kousek a relativně za pakatel – Hongkong, Vietnam, jih Číny… To je fajn. Až na to, že mám panickou hrůzu z letadel. (smích) Nicméně tenhle "punkový" ráz pracovních aktivit mi přesně vyhovuje.
Čtyři "nej" z cest
Udělejme inventuru tvých cestovatelských „highlightů“. Jaký by byl tvůj nejdrsnější zážitek?
Určitě vězení v Holandsku. V Amsterodamu mě na pasovce zastavili, že tam mám pokuty za řízení… Za 15 tisíc eur! Nikdy předtím jsem v Holandsku nebyl, oni ale trvali na svém, dostal jsem pouta – a šup do vězení. Tam jsem zjistil, že jsem byl v nepřítomnosti odsouzený ke třem letům nepodmíněně. No, šlo o to, že jsem kdysi ztratil pas a i když jsem to nahlásil, po pěti letech přišlo tohle.
Jak dlouho jsi za mřížemi zůstal?
Nastoupil jsem 25. prosince a někdy kolem Silvestra jsem byl naštěstí venku. Přijeli lidi z firmy a peníze vysolili cash.
Předpokládám, že vězení byla zkušenost, na kterou se nezapomíná.
Bylo to tam jak v hiphopovém klipu, samí černoši, dealeři… Přijdeš, vyfasuješ tabák – a už na tebe jako na zobáka čekají. Je vycházka, ty sedíš na pryčně a říkáš si, že nikam nejdeš. Jenže když na tebe zavolá pár ohromných černochů, jdeš docela poslušně.
Takže jsem rozdal tabák, nebylo to příjemný, ale dalo se to ustát. Žádný konflikt jsem tam naštěstí neměl. Ale těžko říci, jaké by to bylo, kdybych tam zůstal déle… Až by ten tabák došel. (smích) Pravda je, že za celou dobu jsem se třeba do sprch neodvážil.
Nejhorší byl pocit, že nemůžeš vůbec nic. Říkáš si, zavolám právníkům – a vzápětí si uvědomíš, že nezavoláš, protože ti mobil vzali. Takže se svalíš na postel a čekáš. Nemůžeš nic.
Pojďme k příjemnějším zážitkům – jaký byl ten nejdojemnější?
Když mě z toho vězení pustili a peníze jsme vysoudili zpátky. (smích)
Takový ten zážitek, kdy zjihnete, mi dala Indie. Dostal jsem se tam do jedné vesnice: naprostá bída, papundeklové chatrče, hrůza. Ale taky strašná spousta dětí. Navzdory chudobě okolo se smály, běhaly za mnou, strávil jsem tam s nimi celý den, fotil je, večer mě místní pozvali na čaj. A když jsem se tam po půl roce vrátil s vytištěnými fotkami, ty děti mě poznaly. To bylo prostě hezký.
Nejkomičtější zážitek?
Nepochybně setkání s toaletou během obchodní schůzky v jedné čínské továrně. Strašně se mi začalo chtít na velkou, takže mě ten nejvyšší manažer mě odvedl… Do něčeho, co vypadalo jako stáj: „Tady – záchod!“
Vůbec jsem nevěděl, jak s tou situací naložit, protože nikde žádná mísa ani díra. On si ale demonstrativně rozepnul kalhoty, dřepl si a…začal kálet. Dřepěl tam na bobku v obleku, v kravatě a kálel. Takže jsem se přidal a káleli jsme tam vedle sebe jako skuteční obchodní partneři. (smích) Jen venku jsme si musel dát hned cigáro, abych to rozdýchal.
Protože podle mnohých píšeš pornografii, je tedy třeba zeptat se i na nejerotičtější zážitek.
Jednou jsem v Číně zůstal tři měsíce – a sehnal apartmá za zaváděcí ceny v obrovském luxusním hotelu. Zrovna ho otevírali, takže jsem v něm byl úplně sám. Když jsem šel do baru, staralo se o mě padesát číšníků. Když na masáž, obskakovalo mě dvacet holek… A v baru tam večer co večer zpívala filipínská zpěvačka…
… která byla určitě hlavní postavou příběhu.
Tak ono to nemohlo dopadnout jinak, protože já byl jediný, kdo do toho baru chodil.
Vznikl z toho takový ten vášnivý, intenzivní vztah na dobu určitou. Skoro osudový – i ona tam byla na tři měsíce, přijela v tentýž den jako já a v tentýž den jako já odjížděla. Takový ten filmový románek, včetně toho, jak si v den odjezdu sedneš do taxíku, smotáš okénko a dáte si pusu na rozloučenou.
Pak jste se už nikdy neviděli?
Viděli. Za rok. Zpívala někde v kantonu, koupil jsem prsten a stopem do té díry bez ohlášení dojel. Přivítání bylo absolutní. Ona navíc věděla – což mě samozřejmě uniklo – že to bylo na den přesně rok poté, co jsme se seznámili. Je to tedy spíš sentimentální - a já v sobě kus sentimentálního chlapa mám - než erotický zážitek… Ale i s tou erotikou souvisel, to ano. (smích)
„Čína? Jen důležitá kulisa, píšu o sobě“
Jak se Ruda Havlík, cestovatel a obchodník, dostal k psaní blogu? Psal si vždycky deníky?
Nikdy. K psaní jsem neměl žádný vztah. Spisovatel byl pro mě vždycky takový ten divný chlap v divném oblečení… Paulo Coelho a tihle dědkové, to prostě nemá náboj. Takže motivace v tomhle směru nebyla žádná.
Postupem času jsem si ale začal psát různé "bláboly", uklidňovalo mě to. Věšel jsem to na Písmák.cz a lovil na to ženský. To docela fungovalo. A překvapivě se to setkávalo s kladnými ohlasy, takže když se objevila možnost přejít na iDNES.cz, udělal jsem to.
Původně jsem chtěl psát spíš beletrii, jenže pak jsem si uvědomil, i po té holandské zkušenosti, že moje zážitky z cest jsou vlastně stejně tak zajímavé jako fikce. (smích) Takže se to začalo motat kolem cestování.
To ano, ale popravdě řečeno bych váhal, zda to označit za čistě cestopisné psaní. Tvoje texty jsou daleko víc o tom, co cesta dělá s tebou.
Vlastně nemám rád cestovatelské časopisy.Moje věci podle mě fakt o cestování až tak nejsou. Spíš o tom, k čemu můžeš, i díky cestování, dospět. O tom, jak se na tom či onom místě cítíš.
Někdy ostatně zjistíš, že je to tam stejné jako tady u nás: Přiletíš do Číny, potkáš Číňana a říkáš si: "Huh, to je úplně stejný typ jako bratránek, má jinej ksicht, ale chová se docela stejně!" Jen se na život kolem sebe díváš jinou optikou – a tím pádem máš šanci vidět, vnímat ho jinak.
Je ten blog je spíš o tobě, nebo o Číně?
Určitě je o mně. Holt jsem v Číně dost často, takže je tou Čínou rámovaný, ale je o mně.
Navíc toho o sobě prozrazuješ hodně, nezvykle hodně se v článcích odhaluješ… Nemusel jsi překonat nějaký blok v tomhle ohledu? Stalo se ti, že něco neprošlo autocenzurou?
Většinou jsem o sobě fakt řekl všechno. I teď, když jsem o Vánocích psal o tom, že jsme pohřbívali babku, kterou jsem neměl rád. Prostě jsem to vyklopil. To víš, že je to těžký, protože pak přijde blbec, který ti napíše něco, nad čím budeš zbytek života přemýšlet.
Nezvažoval jsi přece jen, zda to lidi unesou, jestli už není tvoje otevřenost za limitem?
Ty hranice ale přece nejsou tam, kam dohlédneme s přivřeným okem. Věcí, které byly trapné, které se nepovedly, na které nejde být pyšný, má přece ve skříni každý spoustu. Nemyslím, že jsem nějak výjimečný. Takhle svět vidí spousta lidí a já o tom jen prostě píšu. I když je to kolikrát těžké. Napíšeš, že jsi byl s prostitutkou a že se ti nepostavil – a přečte si to deset tisíc lidí…
Téma, které nelze minout. Ano, Ruda Havlík a prostitutky!
Právě tvoje řádky o prostitutkách patřily k těm, které rozhodně nezapadly. Jaké to bylo poprvé?
Vůbec jsem nevěděl, jak na to. Nemůžu přece přijít za agentkou, která se tam o mě stará, a té mámě od dvou děti říct "hele, já bych chtěl děvku".
Tak jsem to chtěl navléknout nějak dvojznačně a zeptal se jí, kam se dá jít večer "za zábavou"… A dodnes si pamatuju, jak se na mě podívala takovým tím pohledem "aha, tak takhle, to jsi mohl říci rovnou". Místo toho ale řekla jen, že OK, že mě večer přijede vyzvednout její muž autem.
Vyrazili jsme pak do jedné z těch uliček: Postávají tam holky, obcházejí kolem auta, než si jednu z nich vybereš. Trh. Já odjel do rezervovaného hotelu s jednou fakt krásnou, jenže co přišlo pak, bylo prostě podivný…
Ty holky tě nelíbají, leží celou dobu s hlavou na stranu, aby ti daly najevo, "jakej seš sviňák". Tam nebylo nic, to nebyl ani sex. Vydržela to. Osprchuješ se, ale neřeknete si ani slovo, protože ty neumíš čínsky a ona anglicky. Celý je to divný. Studený.
Chápu, proč tenhle příběh titul "nejerotičtějšího zážitku" nedostal.
A nedostal by ho ani ten indický. Jeden naháněč před hotelem mě vytáhnul na "čiki, čiki" a odvezl do jedné chatrče, kde byl masážní salón. Tam je to všechno maskováno ajurvédou, takže následovaly ženy v sárí a naprosto oficiózní přivítání od jakéhosi "doktora" Kumara v bílém plášti. (smích)
Nicméně z toho nic nebylo: děsná šmudlaná barabizna a padesátileté matróny při těle…
Sex za peníze je věcí nouze, pokud teda nemáš velký peníze. Holky v karaoke barech ještě nějakou úroveň mají, jenže jen zřídka se dají přemluvit na pokoj… Takže se tam opiješ a sebereš se a jdeš lítat po ulicích a shánět ženskou, je ti všechno jedno, lezeš do těch nejhorších čtvrtí… Jenže v nevěstincích je zmar.
Těm holkám páchne z úst, mají zkažené zuby. Jako kdyby se nemyly. Masturbace je daleko rozumnějším řešením.
To všechno zní dost syrově – a rozhodně nesentimentálně.
Tak to prostě je. Drtivá většina z nás přece udělala něco, na co není pyšná. Když se s tím vypořádáš tak, že o tom napíšeš, leckdo se pozná, někdo se zamyslí, někdo to skousne a někdo ti napíše, že jsi debil.
Mně to nevadí, jsou i důležitější věci na světě. Akorát je hloupé, kdyby si to pak přečetla moje máma. (smích)
Od blogu ke knize – a od knihy k filmu?
Aktuálně vyšla knížka s tvými texty z blogu Nikdo nechce čekat věčně. Dostala ji máma?
Dostala, jen jsem v ní zaškrtal, které kapitoly prostě nemá číst. Má už špatné oči, takže jí předčítá po večerech přítel. Takže si tak představuju, jak si říkají: "Tak jakou kapitolku si dáme dneska? Třeba ´Děvky, ty to znaj´?"
Jasně: "To zaškrtané si asi máme přečíst, mámo…"
No, doufám že ne, doufám, že zadání dodržují. Nicméně teď mi říkala: "Už jsme v půlce a občas je to fakt hustý."
Tvůj blog patří mezi nejčtenější, dostal jsi cenu Blogger roku 2007. Jaký je to pocit, mít takový ohlas?
Jsem za to vděčný. Když jsem se jednou vracel do Česka, obrátila se na mě na letišti jedna paní: "Tak vítejte doma, pane Havlík, to jsem zvědavá, o čem si zase počtu." To je strašně hezký.
A samozřejmě, když vidíš, že si článek přečetlo třeba těch deset tisíc lidí, ego ti to bezpochyby namasíruje. Pociťuju to ale i z oné druhé strany: Chodí mně i dost hnusný anonymy, lidi ti to chtějí "dát sežrat".
Čteš poctivě debaty pod články a trápíš se nad nimi?
Bohužel, čtu je velmi poctivě a na kritické hlasy reaguju vždycky. Urážky a pomluvy mě štvou děsně, já jsem cholerik.
Co na to říkají lidi ve firmě? Nevyčítá ti někdo, že punc "firmy od toho, co chodí za prostitutkami" jí může uškodit?
Mám za to, že to je v pohodě. Lidi ve firmě mi fandí. A pokud jde o image: Já svůj blog s podnikáním nijak nespojuji. Spoustu duší nám to psaní asi přineslo – a nějaké asi i odneslo.
Podnikáš, cestuješ, bloguješ, jezdíš po horách… Schází v tom výčtu ještě něco?
Teď se možná rýsuje, že bych se otřel o film. Mám štěstí: Znám kluky ze Support Lesbiens. Dělali hudbu k Máji a dohodili mi kontakt na pana režiséra Brabce, který shání scénář. Ponesu mu nějaké nápady, takže se třeba domluvíme.
O čem by to mělo být?
Chtěl bych napsat komedii.
Komedii?
Přijde mi, že tady chybí takové ty chytré komedie s kupou vtipných scének.
Když si pustíš Samotáře nebo Jedna ruka netleská, tak… já těm dialogům prostě nevěřím. Tady není film, ve kterém by herci mluvili tak, jak se mluví normálně. Uvěřitelně.
Chybí mi konverzační komedie, s trochou sentimentu a s inteligentním humorem - a v níž hlavně ty věty sedí do huby. Aby se v tom divák našel a říkal si: "Jo, to jsem já, něco podobného se mi přece stalo!"
Nevím, zda dovedu napsat něco takového, ale chci to zkusit. Zvládnout bych to mohl.
Ty si věříš hodně, co?
Spousta věcí mi naštěstí vyšla. Jak říkám, "náhodista".
... a to přitom ještě před pár lety poskakoval v květovaných elasťákách na aerobicu.
Blog Rudy Havlíka najdete na adrese: havlik.blog.idnes.cz
