Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Šachy jsou kruté a agresivní, nejsou pro slabochy, říká český profík

aktualizováno 
Silný šachista vás láme v každé pozici a vysaje z vás všechnu energii, vysvětluje. Dodává však, že by též měl umět včas poznat vlastní prohru. „I včasná kapitulace je důležité rozhodnutí,“ říká český velmistr a profesionál Robert Cvek. Šachy mu daly koncentraci, zlepšily myšlení, ale též ho naučily klidu. A jsou částí jeho srdce.

U šachů je krásný cíl, ale též cesta, říká Robert Cvek. | foto: archiv Roberta Cveka

Kdysi jste na sebe prozradil, že jako dítě vás byl problém udržet na jednom místě. To asi není typický profil budoucího šachového velmistra, ne?
To ne. Ale právě proto mě naučili hrát šachy, abych taky chvilku poseděl a pořád někam neutíkal. Platilo to i doslova, v dětských letech jsem byl ještě dobrý v běhu. Jenže šachy mě nějak víc chytily, začal jsem jít nahoru. Poznal jsem chuť vítězství a bylo to... nakonec jsem se rozhodl pro šachy.

Běh versus šachy? Už ta představa šachisty sportovce je netradiční.
To je omyl. Veřejnost, neznalá šachu, má šachistu zafixovaného jako sportovního antitalenta. Jenže například americký šachista Bobby Fischer, jeden z vůbec nejlepších hráčů, byl výborný sportovec. Na zápas o mistra světa se připravoval v areálu pro boxery a kromě pravidelných kol v ringu denně plaval a posiloval. Garry Kasparov? Ten měl neskutečnou fyzičku díky svému speciálnímu kondičnímu soustředění. Hravě udělal sto kliků. A dnešní mistr světa Magnus Carlsen svou siluetou připomíná spíše fotbalistu než šachistu. Ostatně, jeho bývalý trenér velmistr Agdestein Simen byl profesionální fotbalista, co hrál za reprezentaci Norska a myslím, že nám dokonce dal gól.

Fotogalerie

To je skutečně trochu nečekané.
Ano, někteří šachisté jsou excentričtí nebo naopak introvertní podivíni. Ale to je pořád jenom malý zlomek.

Hrát tak, jak to nesedí soupeři

Váš otec byl prý také vynikající šachista. Jenže vy jste mu už ve dvanácti přinesl domů titul českého mistra. Jak to nesl?
Můj otec byl silný šachista, to je pravda. A proto se moc těšil na to, až ho konečně začnu porážet. Pamatuji si, že jsme z počátku hráli tak, že mi dával dámu fóra, pak věž a pak jsme hráli s plnými. Ale jak běžel čas, karta se obracela, začal jsem ho porážet. Měl ale pořád obrovskou radost, fandil mi.

Budoucí šachoví šampioni jsou dnes šlechtěni ke kariéře už od útlého věku. Není to ukradené dětství?
Co je ukradené dětství? Každý to může vnímat jinak. Za mého mládí by bylo trestem zůstat doma. Dneska je tomu přesně naopak, zkuste děti vyhnat na dvůr. Je tedy méně ukradené dětství, když dítě tráví hodiny na počítači? Nebo že dělá to, co chce rodič? Myslím si, že ukradené dětství je tehdy, když rodiče nemají na děti čas, nevěnují se jim. Nebo naopak příliš prosazují svoji vůli a nenechají přirozenou cestou rozvíjet talent svého dítěte.

Co víc charakterizuje vaši hru: útok, nebo obrana?
Optimální je, když máte univerzální styl. Pak dokážete hrát dobře všechno. Nevadí vám, když útočíte, ale ani když se bráníte. Chytré je prostě hrát tak, jak to nesedí soupeři.

Jakou nejtěžší partii jste podle svých osobních měřítek svedl na šachovnici?
Těžké partie, ať už dopadnou jakkoliv, jsou prostě ty, kde o něco jde.

A v životě, musel jste nějakou takovou svádět?
Nic tak strašného jsem zatím neprožil. Nikdy mi nešlo o krk. Určitě bylo dobré, že jsem kdysi skoncoval s alkoholem, protože mi dost přerůstal přes hlavu.

Jak byste si představil svůj ideální trénink?
Ideálně trvá šest až osm hodin za den, ale to už je teď naprosto nereálné. Mám rodinu, malou dcerku a jsme na ni se ženou sami. Takže bohatě stačí tak dvě až tři hodiny. Šachy mě živí, ale nyní více trénuji než hraji. V současnosti si více trénink užívám a konečně se dokážu patřičně koncentrovat. Z toho stavu mládí, kdy jsem „furt něco musel“, jsem zmoudřel. Optimálním tréninkem je řešení taktických úkolů. Přehrávání si partií velkých mistrů, zkoumání teorie zahájení.

Co třeba trénink na počítači?
Osobně s počítačem vůbec nehraji a velmi omezuji práci s šachovým programem, jelikož časté používání programu tlumí myšlení. „Přemýšlí“ za vás.

Hněv k šachům patří

Jaký soupeř je v šachu nejhorší?
Obecně je samozřejmě nepříjemný ten, který se vás nebojí, chce vás prostě porazit, a navrch je lepší. Bude vás lámat v každé pozici. Nejhorší je ten, který je silnější než vy herně i psychicky. Psychika často rozhoduje, takže velmi nepříjemný soupeř je i ten, který sice není tak silný jako vy, ale nebojí se vás a jde tvrdě po výhře. Takový riskuje a necouvne. Takže nejhorší možná kombinace je, když jdete na partii, nechce se vám hrát a máte strach ze soupeře. Z toho se můžete i složit.

Dnes se věnuje též komentování šachových zápasů.

Dnes se věnuje též komentování šachových zápasů.

Opravdu je ta psychika tak důležitá? Vždyť jde jen o figurky na šachovnici...
Je zásadní. Silní velmistři si už dávno všimli, že když jdete na partii, je na začátku duševní stav obou hráčů tak 50:50. Oba jsou na tom stejně. Ale během hry se to rychle mění a zná to každý šachista. Na konci je to třeba 90:10.

Jde to poznat, že se duševní síla protivníka mění?
Ano, to poznáte a vycítíte. Chce to jen zkušenost. Když soupeř duševně klesá, bojí se, dělá malé ústupky, je nejistý. A třeba zrovna Bobby Fischer toho uměl geniálně využít, jeho energie při oslabujícím soupeři narůstala. Na konci byli jeho soupeři úplně KO. Vyřízení, vyčerpaní a na smrt unavení.

Ale z čeho vyčerpaní? Vždyť tam jen sedí, řekl by si laik.
Je to obrovská duševní činnost, strašný výkon. Šachy jsou totiž velmi kruté. Stačí udělat jednu jedinou chybu a vaše předchozí, třeba čtyřhodinová práce, je rázem pryč. Dělalo se už hodně pokusů, při nichž šachistům při hře například snímali tep. Ukázalo se, že náročná partie plná zvratů je mnohdy náročnější než leckterý velký sportovní výkon. Šachisté jsou riziková skupina, pokud jde o nervová onemocnění nebo infarkty. Někteří šachisté dostali zákaz hraní šachu, protože opravdu hrozil jejich kolaps.

Umíte si soupeře přečíst? Víte, jak asi bude hrát, ještě před prvním tahem?
Znáte jej podle odehraných partií. Z nich vidíte, jakým jede stylem. Drtivou většinu partií odehrajete proti lidem, které dobře znáte, takže víte, co máte čekat. Když se připravujete na konkrétního soupeře, z 99 procent se připravujete na zahájení, na úvod partie. Ten je velmi důležitý. Protože když ho zavlečete tam, kam chcete, a jste připraven, zatímco on ne, máte velkou výhodu.

Dá se v šachu „blufovat“, stejně jako třeba při pokeru?
To je zajímavá otázka. Dá se blufovat, ale ne tak, jak myslíte. Bluf v šachu je, že něco obětujete a víte, že oběť je nekorektní. Nicméně víte, s kým hrajete, a víte, že mu je to nepříjemné. A tak čekáte, co soupeř, jestli vám uvěří a uhne, nebo jestli do toho půjde. To je klasický bluf v šachu.

Můžete při hře nějak nesportovně „vyvádět z míry“ protihráče? Jak se to dělá?
Někteří hráči to používají, naštěstí jen naprostý zlomeček. Jde o různé kašlání, chrchlání, klepání figurkami, které vás ruší, když jste na tahu, které však zázračně přestane, když pak přemýšlí soupeř. Ale máte právo zajít za rozhodčím a ten uvede věci na pravou míru. Většinou se to řeší tak, že soupeři přímo řeknete, aby to nedělal.

Robert Cvek

Narodil se v roce 1979 v Krnově. Od roku 2007 je držitelem titulu a stabilně patří mezi nejlepších 15 hráčů v České republice. Pravidelně nastupuje v české extralize za nejsilnější český šachový tým 1. Novoborský ŠK, se kterým opakovaně slavil titul mistra České republiky i bronzovou (rok 2011) a zlatou (rok 2013) příčku v prestižním Evropském poháru klubů. Mezi své další životní úspěchy spojené se 64 černobílými poli řadí například olympiádu v Turíně, kde skončil s českou reprezentací na jedenáctém místě, rád vzpomíná i na vítězství na mistrovství republiky v šachu do dvanácti let.

Měl jste někdy po prohrané partii vztek? Nebo chuť vrhnout se na svého soupeře?
Nikdy. Pokud jsem měl vztek, pouze na sebe. Každého svého soupeře beru jako učitele, který mě posouvá. Mám k nim respekt a úctu. Ale to neznamená, že je nechci porazit, naopak. Jinak vztek a hněv je důležitý. A myslím, že i klidní buddhisté musejí přiznat, že někdy je třeba. Rozumný hněv po prohrané partii je správný. Pomůže vám otevřít oči a zjistit, kde jste udělal chybu, proč jste partii prohrál a zapracovat na chybě. A hlavně vás může hněv dokopat k větší práci.

Silný šachista má svou prohru umět poznat včas

Ano, je to hloupé, ale opravdu se na to chci zeptat: když hrajete nějakou profi partii, můžete se zvednout a jít si odskočit? Jak se to řeší?
Když soupeř přemýšlí, můžete jít na záchod nebo se projít. Šachy jsou duševně velmi, velmi náročné. Když jste hodně nervózní, začnete chodit na záchod častěji. Navíc se u šachu obecně hodně pije, je to třeba. Takže když vypiji litr a půl vody, navíc i kávu a nervy s vámi mávají, chodím na záchod docela často. Ale ještě nejsem plnohodnotný kramnikovec.

Kramnikovec?
Asi před deseti lety byl zápas o mistra světa mezi Bulharem Topalovem a Rusem Kramnikem. Kramnik během partie odešel snad padesátkrát na záchod. Topalov ho obvinil, že podvádí. A skutečně, na záchodě byly prý nějaké dráty, ale kdo ví. Byl z toho tenkrát velmi nechutný spor, ujaly se toho noviny. Kramnik se hájil tím, že prostě chodí na záchod často... Každopádně označení šachisty, co často chodí na záchod, jako kramnikovec se ujalo.

Jakou nejdelší dobu jste strávil jednou partií?
Myslím, že jako malý kluk jsem hrál partii osm hodin. Teď nejdéle asi šest.

Není potom vítězství výsledkem únavy?
Ano, jistěže únava hraje velkou roli. Je třeba mít dobrou kondičku a hlavně zbytečně nevydávat energii a naopak ji vhodně dodávat. A nezapomeňte, stačí jedna chyba a všechno je ztraceno! Je to obrovský nápor. V šachu je nesmírně důležitá koncentrace a soustředěnost. Dokázat si poradit s rušivými vlivy a mít výbornou psychiku, věřit si, být odvážný a umět prohrát, protože pak skutečně budete vítězem.

Jak se dá ta energie dodávat?
Bobby Fischer byl známý tím, že u partie pil mléko. Hodně šachistů jí třeba oříšky, Kasparov přikusoval čokoládu.

Koncentrace a silná psychika je klíčem.

Koncentrace a silná psychika je klíčem.

Jaká šachová hra vás vyloženě nebaví?
Každá partie mě baví, šachy jsou neskutečně rozmanité. Šachy jsou kus mého srdce. A tak to zůstane. I když dostanu ťafku mezi oči a bolestně prohraji. Je to škola. Jako život. Tam musíte umět přijímat rány. Vyrovnat se s tím a jít dál. Vážím si toho, že mohu sednout za stolík, potřást si se soupeřem rukou a hrát. Nebude tomu tak věčně.

Jste prý autorem poučky „Dobrý šachista musí umět poznat, kdy se bránit...“ Co za tím stojí?
Asi jsem to někdy řekl, ale určitě jsem nebyl první. Důležité je poznat pozici a být k sobě objektivní. Někdy se prostě musíte bránit, protože jakýkoliv útok by vaše postavení jenom zhoršil.

Jistě dokážete výtečně plánovat několik tahů dopředu...
Někdy stačí vidět jenom jeden dva tahy dopředu, ale někdy musíte vidět hodně daleko do budoucna. To je právě to vyšší mistrovství, které nemám. To vám „prozrazuje“, kdy a jak si s pozicí poradit.

Kdy poznáte, že jste prohrál? Až s posledním tahem?
Silný šachista by měl poznat, kdy se má vzdát. A až s posledním tahem matem/patem to určitě nastat nemá. Když je bitva beznadějná, je správné složit zbraně a dále v bitvě nepokračovat. Správná, tedy včasná kapitulace, a to nejenom v šachu, je důležité rozhodnutí.

Projevuje se vaše šachové umění i v osobním životě? Taktizujete, předpokládáte, tvoříte strategie?
Nic takového. Nemám strategii ani taktiku pro život. Ano, někdy reaguji pomalu a třeba koš nevynesu tak rychle, jak by si to představovala žena. Ale to je spíš mou leností. Myslím si, že je velkým uměním věnovat se tomu, co právě děláte. Takže když dělám šachy, dělám šachy, a když je nedělám, tak na ně vůbec nemyslím. V tomto mi hodně pomohla rodina, která je mi nadevše.

Co ženy a šachy?
Ženy rozhodně nejsou slabou výzvou. Hrají šachy jinak a mnohdy nepříjemněji. Muži jsou hravější a agresivnější, proto jim jdou šachy lépe. Šach je totiž velmi agresivní hra. Ale co si budeme povídat, ženy jsou ženy a mnohdy se rozhodují lépe než muži.

Génius, který rozmetal sovětské šachisty

Právě Fischer vtiskl postavě šachisty výstřední charakteristiky.
Bobby Fischer při utkání s ruským velmistrem Borisem Spasskym v roce 1992

Bobby Fischer (1943-2008) hrál šachy v době studené války, v době, kdy Sověti jasně dominovali. Výsledkové listiny od druhé světové války hovoří jasně: o titul mistra světa hráli vždy jenom Rusové. Intelekt, věda a šachy, to byla jejich doména, a hodně si na tom zakládali.

A najednou se tu zjeví Američan, který se chová výstředně a podivně, hádá se s pořadateli, požaduje pro sebe speciální podmínky. Je jako neřízená střela. Jednou dokonce odjíždí z turnaje, který suverénně vede. Šachy umí hrát proklatě dobře. Fischer skutečně dělá věci, které se ještě nikdy předtím nestaly. Je to on, kdo celou tu „sovětskou hordu“ láme, postupně poráží. A to zcela drtivě. Například jednoho z předních sovětských velmistrů poráží 6:0, se stejným výsledkem odrovná jednoho z nejlepších hráčů na světě Dána Larsena. Oba jeho soupeři ze zápasu onemocní a končí v nemocnici.

Až dochází k závěrečnému boji o mistra světa, Reykjavík 1972. Zápas Spassky-Fischer, souboj Západu a Východu. Fischer zcela přesvědčivě vyhrává, s jasným náskokem. Šachy v USA raketově rostou v populárnosti.

Ale pak se projeví naplno jeho „šílenství“, šachů nechává, uchyluje se do ústraní. A právě odtud se ujalo, že šachista je podivín. Nějaký druh génia, leč naprosto nepraktického blázna. Ona nálepka byla velmi populární a hodila se do nejrůznějších seriálů nebo filmů. Od té doby představuje televize postavu šachisty jen okrajově, jako mumlajícího exota, který není schopen si zavázat tkaničku od bot. Buď pronáší neskutečná moudra, nebo rafinovaně vraždí.

Byl to Bobby Fischer, kdo šachy vynesl ke slunci. Před ním šachy skoro nešly dělat profesionálně, první mistr světa naprosto tragicky skonal zcela bez prostředků. Když Fischer odmítl partii s Karpovem, připravil se o pět milionů dolarů.

Z nejednoho „rapidu“ máte první místo. Dá se v tempu patnáct vteřin na tah vůbec něco vymyslet?
Bývá to i horší. Například jen deset sekund na tah. Ale musíte něco vymyslet, i kdybyste na něj měl jen jednu sekundu. Oba máte stejné podmínky, rozhoduje, kdo je lepší. A kdo jde komu naproti.

Jsou pořád šachy hrou gentlemanů? Co to v dnešní době vlastně znamená, není to už vyprázdněný pojem?
Určitě není. Gentleman je ten, kdo umí přijmout porážku, kdo se chová za šachovnicí i mimo ni korektně a přes všechno si uvědomuje, že to je jenom hra.

Mozek vypínám často

V Česku patříte mezi šachovou šlechtu, patnáctku nejlepších, elitu. Ale do absolutní špičky vám pořád ještě něco schází, že? Vás ten vrchol neláká, nebo je nedosažitelný?
To je otázka na tělo. Samozřejmě láká. Nedosažitelný není, pokud myslíme třeba top trojku. Konečně jsem právě přišel na to, co mi chybí, a pracuji na tom. A paradox je, že právě teď, když mám s rodinou na šachy absolutně nejméně času. Ale nic nehrotím, nelámu. Jdu vpřed. Jako na procházce krásným lesem. Sama cesta je nádherná, a když nedojdu na konec, tak se, světe div se, vůbec nic neděje.

Často si vás zvou i jako moderátora šachových utkání. Baví vás to, ta pasivní role?
Ano, velmi mě to baví. A víte proč? Protože to je pohoda. Žádný stres, žádné nervy. Prostě se posadím a pak jde všechno samo. Nemusím si nic připravovat, nic dělat. Samozřejmě, musíte být taky trochu dobrý šachista. Protože partii analyzujete a k tomu už musíte něco znát. A pak musíte i odpovídat na dotazy divákům. Třeba proč hrál dotyčný tak a ne jinak, jaký je plán hry. Lidi navíc cítí, že mám šachy rád, proto je to víc baví.

Takový Jaromír Bosák komentující fotbal to asi lépe než Baroš nekopne, ale vy byste třeba táhl jinak a lépe než některý z hrajících šachistů, jejichž zápas komentujete, ne?
Někdy se stane, že vidím něco lepšího, ale v tom je právě to kouzlo. Protože já to nevím jistě. Vidím něco suprového a říkám si: Proč to například David nehrál? Co v tom vězí? Samozřejmě komentuji přímo, takže divákům ukazuji, jak přemýšlím u šachů. Včetně chyb, co při tom nasekám. Protože člověk je tvor chybující a chyby k šachům patří. Pokud bych tam pustil stroj a jenom bych hlásil jeho varianty, nikoho by to nebavilo. To si můžou pustit doma. Ale otevřít hlavu dokořán a říkat jim, co si myslíte, co byste hrál a proč, to ten amatér velmi oceňuje. Má možnost vidět a slyšet, jak přemýšlí profík.

S jakou současnou osobností byste si moc rád zahrál?
Ze žijících lidí se současným mistrem světa Magnusem Carlsenem. A z historických, no samozřejmě s Bobby Fischerem, on je můj šachový idol.

Byl byste si ochoten dát partii s kýmkoliv, například s naprostým amatérem, jako jsem já? Byť byste věděl, že vám ta hra rozhodně nic nepřinese?
Rozhodně ano. Stalo se to už mnohokrát. Je otázka, co je ztrátou času. Když mě nějaký amatér požádá o partičku, rád si zahraji.

Jak se dá naučit koncentraci, jak přinutit svůj mozek k soustředěnému výkonu?
To je právě jádro pudla. Mnohdy je to rozhodující činitel. U silných hráčů je psychika alfa i omega.

Máte na to nějakou fintu, cvik nebo trik?
Ano mám na to cviky. Velmi mě zajímá sportovní psychologie. Prostudoval jsem na to už hodně literatury. Ale tohle bych si nechal pro sebe.

A naopak, dokážete někdy mozek vypnout?
Ano, mozek často vypínám. Myslím si, že je důležité někdy jen tak existovat a „uklidnit mysl“. Třeba meditace je výborná věc. Medituji v leže a vůbec mi nevadí, když u toho tu a tam usnu. Beru to jen jako vyšší stupeň meditace. Rád si večer dám relax v podobě dobrého filmu, k tomu pivo. To je paráda, úplně vypnu a jen tak si užívám pohody. Občas u toho usnu. Pak je ten film nejlepší.

Vy pořád spíte!
Denně spím průměrně kolem šesti hodin. Vstávám brzo ráno, ale to jsem mezi šachisty rarita, většina chodí spát pozdě večer.

Je něco, co vám v životě daly jen šachy?
Šachy, to je rámě, o které se mohu kdykoliv opřít. Šachy jsou pro mě radost, ale někdy i bolest. Ale jenom z bolesti se roste. Jsem díky šachu chytřejší? Nemyslím si. Mám větší IQ? Nemyslím. Mám lepší paměť? Možná. Dokážu se více soustředit? Možná. Zvládám lépe emoce? Přijde na to.

A je něco, co vám asi vzaly?
Takhle nepřemýšlím. Protože mi to je úplně jedno. Pokud by mi někdo řekl, že díky šachu pomalu blbnu a budu blbější, odpověděl bych mu, že je to v pořádku. Šachy jsou opravdu kus mého života, srdce. Možná jsou šachy pitomá hra, ale já si to rozhodně nemyslím. Hřeje mě u srdce, když vidím staré lidi, jak hrají šachy. Jakou mají jiskru v oku. Pro ně jsou šachy opravdu velkým darem. Cvičí mozek, soustředění. A hlavně úplně cítíte, jak pulzují energií.

Čeští šachisté si ve světovém srovnání vůbec nestojí špatně. Proč tedy pořád sportovním relacím vévodí hokejisté a fotbalisté?
To je logické. Jenom blázen by se díval na šachy, kdyby jim nerozuměl. A většina lidí jim nerozumí, neumí je. Fotbal pochopím za pár sekund. Šachy jsou mnohem složitější. A chtějí vzdělanějšího diváka.

Jsou snad šachy málo „maso“? Chybí jim adrenalin?
V šachu je velmi mnoho adrenalinu, ale musíte je umět. Šachy, to prostě není moc masová činnost. Jiné by to bylo, kdyby se třeba Čech stal mistrem světa. To by jejich popularita jistě vylétla. Hodně lidí by se začalo o šachy zajímat. Tak tomu teď je v Norsku.

Autoři:






Nejčtenější

I muži bývají oběťmi sexuálního násilí. A pachatelkami bývají často ženy.
Ženy jsou sexuálními predátorkami častěji, než si myslíme, tvrdí studie

I ženy se dopouštějí sexuálního násilí, dokonce ve větší míře, než si donedávna odborníci mysleli, tvrdí vědecké studie. Za podhodnocování role žen jako...  celý článek

Jedním z kvinteta protagonistů odborů je Cain Velasquez.
Bojovníci MMA založili odbory. Chtějí zdravotní benefity i vyšší platy

Rvou se v kleci, teď se však míní prát i za své zájmy jako pracující. Za jistější pracovní místa, za proplácení nemocenské. Skupina bojovníků MMA založila...  celý článek

Tomáš Slavík - World City Downhill Tour
VIDEO: Padesátkou na kole úzkými uličkami. Český biker zdolal drsný sjezd

Řítili se dolů krkolomnými, těsnými uličkami, zdolávali schody, vybírali ostré zatáčky. Do tváře jim ze zápraží křičeli fandící obyvatelé domků, občas se...  celý článek

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.