Začněme zkraje. Jak jste se mužem, který vám dnes dělá pána, potkala?
Náhodou. Je to chlap stejně starý jako já, kterého znám už strašně dlouhou dobu, ale nebyli jsme spolu víc než patnáct let v kontaktu. Narazili jsme na sebe na Facebooku.
A slovo jen tak dalo slovo? Jak jste došli k tomu, že do sebe vaše sexuální fantazie zapadají?
Řešili jsme, co je nového, společné zájmy, koníčky a tak. Pořád nějaké srandičky a vtipkování.
A najednou sex, zničehonic?
Vlastně nedokážu říct, kdy se to zlomilo. Pro mě je doteď záhada, jak jsme na to narazili. On ale najednou naznačil, co vlastně dělá. A pak jsme prostě najeli na sexuální vlnu a už to mělo úplně jinou podobu. Dlouho, opravdu dlouho jsme si psali o našich různých chutích, ale pořád to vlastně byl jen takový kamarádský pokec. No, a pak jsme to zkusili.
Takže napoprvé žádná nesmělost, pochyby?
Trochu strach, ale ten byl daný tím, že jsem úplně poprvé nevěděla, co mě čeká. Tušila jsem, bavili jsme se o tom, ale já to nikdy nezažila. Sama jsem neměla ponětí, jak budu reagovat, jak to budu snášet nebo kam až to vlastně nechám zajít.
To jste k onomu skoro neznámému člověku cítila takovou důvěru?
Kupodivu ano. Věděla jsem, kdo to je, co dělá. Věděla jsem na něj v daný moment tolik, co on na mě. Takže jsem se nebála.
Říkáte, že jste nevěděla, co přesně vás čeká. Ta fantazie pro vás byla nová? Předtím jste ji nevyhledávala?
Vůbec. Takhle to nefunguje. Není to tak, že si jednoho dne řeknete: „Teď bych asi měla chuť být nevěrná a ráda bych to realizovala s nějakým černochem.“ Tyhle věci za vámi přijdou samy, nevyhledáváte je. Vyplynou ze situace. Nepřipravujete se na ně.
O sex jde až nakonecJe jí 31 let, žije na jihu Moravy a již roky pracuje jako vyšší manažerka v renomované firmě. Má klidné rodinné zázemí a manžela, který netuší, že si jeho žena chodí jednou měsíčně vychutnat podřízené postavení ve společnosti dominantního muže. Je snad až učebnicovým příkladem, jak se do sexuálních fantazií inverzně otiskují civilní osobnostní rysy. Ve všedním životě, nejen v práci, je totiž Barbora dominantní a sadomasochistická dostaveníčka ji zbavují zátěže a zodpovědnosti, které s sebou nejen její vedoucí pracovní funkce nese. „Sex je až na posledním místě,“ říká s tím, že k souloži s jejím pánem nikdy nedošlo. |
Proč vás tedy při korespondenci s dotyčným zrovna toto téma tak oslovilo?
Bylo to pro mě něco absolutně nového a líbilo se mi, jak to popisoval. Nemám ráda, když jsou chlapi sprostí. Už první sprosté slovo pro mě při takové konverzaci znamená konec. A moc se mi líbilo, jak mluvil a psal o ženském těle a o způsobech, jakým by se ho chtěl dotýkat. Úplně jinak než jiní muži. Bylo to takové, dejme tomu poetické. Nebylo to hrubé. Na to, jaké téma jsme řešili, to vůbec nebylo agresivní, násilné.
Holčičko, co ti asi tak udělám?
S čím jste se probudila ráno onoho dne, kdy jste se měla se svým pánem potkat?
Ještě jsem nevěděla, jestli do toho půjdu. Nevěděla jsem to do poslední chvíle. To je takové to moje jo-ne, jo-ne. Prostě jsem si do poslední chvíle říkala, že to možná radši zruším, a tak jsem ani neměla čas být z toho nervózní. Je to můj způsob jak předcházet nervozitě, nechávat si do poslední chvíle otevřená zadní dvířka.
Nakonec jste schůzku nezrušila. Jak probíhala? Byl nějaký „skok“ mezi fádním uvítáním a erotickou hrou?
Vůbec. Hra začala v moment prvního očního kontaktu. Žádné „Ahoj, jak se máš“ vůbec neproběhlo. Vlastně mám za to, že první hodinu nepadlo vůbec žádné slovo. Prostě otevřel dveře a začalo to. Jasně, pak mi dával příkazy a tak.
Většina čtenářů podobnou zkušenost nemá. Prozradíte jim, jak se hra odvíjela konkrétně?
Ruce za záda, nesmíte se pohnout. A on si hraje. Sundá vám tričko, poodstoupí a prohlíží si vás. A vy si říkáte: Panebože, proč? Zajímavé je, že vůbec nepociťujete stud. Nedívá se, jestli je něco špatně. Dívá se na mě jako na kořist. Takhle se na mě nedívá ani kamarádka, ani partner.
Co ten pohled říká?
„Holčičko, co ti asi tak udělám, hm?“ A vy se třesete, čekáte a chcete, aby se vás dotkl. Ale on se nedotkne. Cítíte z něj strašnou energii, kterou se necháte vést. Nic neděláte, celé to vede on. A to je taky něco, co jsem do té doby nezažila. Já byla vždycky ta aktivní a to velení najednou někdo kompletně převzal. A když neposlechnete, dostanete.
Čím?
Většinou rukou. Několikrát. A musíte poděkovat. Nebo provazem. Ale to spíš proto, aby se tělo seznámilo s tím, co ho čeká. Ono nebylo zapotřebí moc hraček.
To byl trest. A co odměna?
Orgasmus.
A konec takové lekce?
Prostě konec. Oblečete se a jdete, jak jste přišla. Ani nepoděkujete, slova jsou zbytečná. To je právě to, člověk nemusí přemýšlet nad tím, o čem se budeme bavit. Není to, já nevím, není to trapné. Mimochodem, během celé té doby se nikdy nestal žádný trapný moment. V tom to je naprosto dokonalé. Nikdy jsem se u toho necítila nepříjemně nebo hloupě. Bylo to přirozené. A to asi ten dominant musí umět.
Takže to v sobě nemá každý?
To rozhodně ne. Dotyčnému to musí být přirozené a taky musí být inteligentní. Protože si musí uvědomit, že má před sebou ženskou, vycítit, jak je každá z nás nastavená, a setkání tomu uzpůsobit. Já jsem dost citlivá. Takže jasně, při hře jsem pro něj byla „malá kurvička“, ale jinak to nebylo nevkusné.
Cítila jsem se jako malá školačka
Jaký byl váš pocit po první seanci?
Že bych to chtěla zažít znovu. Že bych si na něco takového zvykla. Zažíváte a objevujete úplně jiné pocity než při normálním sexu. Ten jsem dřív považovala za vrchol, ale teď už si to nemyslím.
Kolik takových sezení jste zatím absolvovali?
Za pět měsíců šest. Poprvé to bylo rozhodně nejintenzivnější.
Zašlo to na některé ze schůzek až k sexu?
Ne. Což je na tom vlastně hrozně zajímavé, u sado-maso hrátek je pohlavní styk až na úplně posledním místě. Fyzický kontakt ano, ten je důležitý. Takové to různé plácání, štípání, vázání, to jo, ale o zásun, abych to pojmenovala natvrdo, vůbec nejde.
Kde máte hranice? Jaká praktika, jak tvrdé zacházení je už pro vás přes čáru?
Kdyby to mělo překročit nějaký práh bolesti, potom už by to pro mě asi přestalo být dráždivé.
Ale onen práh se postupně zvyšuje, ne?
Dokud je to příjemné, je to dobře. Ale kdybych v tom prostě cítila prvek agresivity, asi bych toho nechala. Stačilo by říct „Dost“.
Mluvila jste o tom, že vám byla vyhrazena role „malé kurvičky“. Byla jste jí v tu chvíli, nebo jste byla pořád sama za sebe?
Já vlastně ani nevím. No, jako zlobivá školačka jsem se cítila, ale rozhodně jsem v tom byla sama za sebe. Ten příměr se školačkou je trefný jen v tom, že jsem se tam šla naučit něco nového, sama o sobě.
Muži patří na vodítkoPřečtěte si rozhovor s dominou  Měla stovku otroků, ale kvůli penězům s profi službami přestala. "Nebavilo mě plnit jejich přání jen proto, že platí," říká Alena, domina se sklony k sadismu a fetiši. Mrzí ji, že je sadomasochismus ve skupině sexuálních deviací a že si nemůže vyrazit se svou pánskou "čubinou" na vodítku do parku. |
Například?
Měla jsem mindrák z toho, že mám po dětech povislejší prsa. A najednou jsem zjistila, že se to někomu může hrozně moc líbit a přitahovat, rajcovat. A to mě vlastně strašně narovnalo.
Většinou potom doma umyju okna
Probíhalo mezi lekcemi zhodnocení, upřesňovali jste si svoje přání?
Ano. A taky jsem dostávala domácí úkoly. Třeba nosit celý den, než jsem k němu šla, Venušiny kuličky. Nebo jsem nemohla mít v práci kalhotky.
Ale v normálním životě sklony k submisivitě nemáte, ne?
Rozhodně ne. Ale zjistila jsem, jak moc je to osvobozující. V civilním životě všechno leží na vás, doma, v práci, všichni se na vás spoléhají. A najednou přijde moment, kdy dvě hodiny nemusíte nic řešit, protože někdo to všechno rozhoduje za vás.
Proč jste tyto chutě a tužby nerealizovala doma, s manželem?
Víte ona je při těch hrátkách strašně tenká hranice. A u chlapa, kterého máte doma, se strašně rychle prolomí. Když máte jednou za čas milence, víte dobře, že je to prostě jednou za čas. Ale doma si ten balanc situace nedokážu představit. To si jako budeme chvilku hrát a teď už zase normálně žijeme? Nemyslím si, že by to mohli provozovat dva lidi doma, kteří žijí normálně v páru. Dlouho určitě ne. Jednoduše proto, že nikdo nemá rád, když je soustavně v podřízené pozici. Je to prostě časově omezená hra.
A vy jste hráčka?
Asi ano.
Svá dostaveníčka musíte před manželem skrývat. Jak je skloubíte se všedním provozem?
Když chcete, dá se to prostě vždycky nějak zařídit, ne? Řeknu, že zůstanu déle v práci nebo že jdu s kolegy z práce na pivo a nejdu. Třeba tak. Jsme dospělí, a tak se dá příležitost vytvořit.
Kde se schůzky odehrávají, v hotelu?
Ne, hotel ne. Byt, za městem.
Není to časově omezující?
Velmi. Ale na druhé straně, právě o to je to zajímavější. Je v tom vzrušení, je to konspirace. Dostat se tam, aby vás cestou nikdo neviděl nebo spíš nepoznal. A zároveň víme, že na to máme jen dvě hodiny, to je ... za ty dvě hodiny prostě chcete stihnout spoustu věcí.
Musela jste maskovat nějaké šrámy na těle?
Myslím, že ne, ale mě si doma nikdo moc neprohlíží. Ale je pravda, že baňky zanechávají stopy.
Jste po svých submisivních seancích spíš vyčerpaná, nebo nabitá energií?
Totálně nabitá energií. Horší už je, co s tou energií dělat. Já většinou doma umyla okna.
Máte pocit, že by podobnou zkušenost měla prožít každá žena?
Měla by to možná zažít každá žena, která zažívá stres v práci, jako nadřízená ve vedoucí pozici. Ano. Protože je to osvobozující. Ale takové ty domácí puťky, co jim pořád řídí život někdo druhý, těm bych to rozhodně nedoporučovala. Myslím, že těm by se to rozhodně nelíbilo, protože v tom vlastně pořád žijí. Pro ně by to nebyl takový zážitek jako pro mě, kdy vypnu mozek. Je to hodně i o sebevědomí.
O sebevědomí?
Žena, která musí pořád poslouchat, má úplně jiné sebevědomí než žena, která vede a velí. Co se týče sebevědomí, vlastního sebepoznání a uvědomění, hodně mě to pozvedlo. Posunulo mě to dál. Některých rysů svého těla si moc nevážím a někdo poté řekne: „Ale tohle je na tobě to nejvíc...“. Jsem se sebou spokojená.
Takže nelitujete toho, že jste vstoupila do světa sadomasochismu?
Kdybych si měla vybrat, jestli tyhle zážitky vymazat ze své paměti, nebo je nikdy neabsolvovat, stojím si za tím, že bych do toho šla znovu. Rozhodně nelituji.
Výčitky se nedostavily?
Střídají se u mě taková období. Někdy si říkám, že bych měla být ráda za to, co mám, a pak se ve mně ozve: „A proč bych neměla chtít něco víc?“ Vždycky jsem ale věděla, že tohle není nic, za co bych vyměnila to, co už mám. Proto ty tajnosti a skrývání.
Máte sado-masochistické fantazie?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 5. května 2016. Anketa je uzavřena.
